MIROSLAVOVY TAJUPLNÉ STRÁNKY

NA STRÁNKÁCH SE USILOVNĚ PRACUJE DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ administraci v 'Nastavení stránek'.

ODKAZY

http://http://kaprarina.webnode.cz/

SUPER DOMÉNY NA PRODEJ

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

RADIO FENIX DJ MICHAL

MAPA

ITERAKTIVNÍ MAPA MARSU

ČT1 TV

ČT 1

zvuky z vesmíru

SETI HOME

SATELITNÍ MAPY A ATLASY

ON LINE WORLD

POČASÍ

STELITNÍ POHLED - POČASÍ

PRAHA

ON LINE KAMERY

 

HOROSKOPY

HOROSKOPY

ON LINE RÁDIO

ON LINE RÁDIO

ON LINE TELEVIZE

ON LINE TELEVIZE CELÉHO SVĚTA

SMS ZDARMA

SMS ZDARMA MUŽETE POSÍLAT NA 02 A VODAFON

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

HLEDÁM - PRODÁM - KOUPÍM

Podpořte rozvoj stránek pomocí SMS Děkujeme

TENTOKRÁT O UFO JINAK

Mimozemšťané (2); neexistence?

Mimozemšťané (2); neexistence?

 

Pravděpodobnost

V prvním dílu našeho miniseriálku o mimozemšťanech jsme se v rámci varianty, říkající k jejich existenci ANO, snažili ukázat obvyklý směr pravděpodobnostních úvah. Ty ostatně přicházejí ke slovu vždy, když si člověk s hlubší faktickou stránkou jakékoliv věci neví rady. V případě vesmíru pak lze, za jistých předpokladů, v jisté, nějak vymezené avšak “dostatečně rozsáhlé“ jeho části, prakticky vždy dojít k poměrně velkým “hypotetickým počtům“ mimozemských civilizací.

Takové výsledky nejsou žádným trikem, ale vyplývají z nepředstavitelně obrovských “kosmických čísel“, na kterých je výpočetní či spíše odhadní postup založen. Obludná velikost těchto čísel je příčinou, že sebepřísnější výběrové faktory reprezentované sebemenšími výběrovými koeficienty, nejsou sto existenci civilizací zcela vyloučit.

Paradoxy

Nyní se podívejme na názorovou variantu, říkající k existenci mimozemšťanů NE. Na rozdíl od relativně (alespoň po formální stránce) bezproblémové varianty ANO, se v tomto případě vynoří paradox naší vlastní existence. Jak zdůvodnit variantu NE tváří v tvář naší vlastní existenci?

Nacházíme se snad na Zemi v situaci, která je zásadně odlišná od všech ostatních možných případů ve vesmíru? Proč by pozemský inteligentní život měl být v celém nepředstavitelně obrovském vesmíru jakousi mimořádnou a neopakovatelnou, tedy naprosto absolutní výjimkou?

Další paradox představuje shoda skeptiků ze dvou jinak názorově zcela opačných táborů. Ke společnému NE dokáží totiž jedni dospět na základě přírodovědných, druzí na základě náboženských úvah.

Mrtvý vesmír bez Boha

Podívejme se nejprve na názory, neberoucí v úvahu Boha. Lze mezi nimi nalézt argumenty zpochybňující jak existenci Zemi podobných a život umožňujících planet, tak zejména samotnou možnost vzniku života, případně jeho dalšího rozvoje.

Je známa např. kosmologická hypotéza, dle které, aniž bychom chtěli zacházet do podrobností, by malým, pevným a chladnějším planetám byla určena pouze relativně krátká doba existence, než se zřítí do “zející tlamy“ centrální hvězdy [1]. Tato doba by byla nedostatečná pro rozvoj inteligentního života. Připomeňme, že na Zemi staré 4,5 miliardy let život k vývoji do svých dnešních forem potřeboval plné 4 miliardy let. Přitom ovšem “pouze“ po první půlmiliardu let byla Země zcela bez života, avšak až během poslední půlmiliardy let nastal jeho bouřlivý rozvoj [2].

Jiným pesimistickým argumentem může být hypotéza amerického astronoma Michaela Harta, který se pokoušel odhadnout dobu, nutnou “pouze“ k náhodnému vzniku prvních molekul DNA z tzv. “předbiologické polévky“. Tato doba by měla představovat 10^41 let [1]. Toto číslo je nepředstavitelně obrovské. Dosavadní stáří vesmíru je proti němu zanedbatelným okamžikem. Přitom ponechejme stranou svůj případný údiv nejen nad tím, proč právě astronom se pustil do úvah spadajících nejspíše do hájemství biochemie, ale i nad tím, jak to, že tedy, a to zcela nepochybně, existujeme vůbec my sami.

Jedinečná souhra parametrů

Velmi oblíbený argument, jakýmsi univerzálním způsobem sdružující množství ostatních dílčích, bychom mohli nazvat “jedinečnou souhrou parametrů“: Kdyby měla Země jinou velikost než má, jinou vzdálenost od Slunce, jiné chemické složení či hustotu, jiné gravitační zrychlení, kdyby neměla Měsíc, kdyby neměla magnetické pole, kdyby spektrální složení slunečního světla bylo jiné, atd., atd., nemohl by na Zemi život nikdy vzniknout.

Jedná se vlastně pouze o jakousi komplikovanější variantu našich dřívějších výběrových faktorů. Měla by ukázat, že vznik života závisí na mnoha navzájem provázaných podmínkách, které se na Zemi zcela jedinečně sešly, a nestane se tak podruhé už nikdy a nikde ve vesmíru.

Deterministický chaos

Neopakovatelnost jedinečné souhry parametrů by pravděpodobně bylo možno vysvětlit na základě tzv. deterministického chaosu. Pod tímto pojmem se obecně skrývá skutečnost, kdy, zjednodušeně řečeno, “okamžitý výsledný stav“ velmi komplikovaného systému je určován aktuálními stavy (tzv. mikrostavy) obrovského množství jeho prvků. Celkově se přitom jedná o dynamický, tedy časově proměnlivý děj. Ten sice podléhá známým přírodním zákonům, vzhledem k velkému množství mikrostavů, různě ovlivněných panujícími proměnlivými podmínkami, jsou však výsledné stavy, kterých systém v budoucnu dosáhne, prakticky nepředvídatelné [3].

Skákající cihla

Uveďme si následující názorný příklad. Představme si cihlu, která za konstantní teploty nehybně leží na podložce a kromě gravitace na ni nepůsobí žádné vnější síly. Vnější výsledný stav cihly proto můžeme označit jako “klid“. Tento stav je určován vibracemi všech jejích jednotlivých atomů. Intenzita vibrací je dána teplotou, jejich směry i další parametry se v čase mění, avšak vždy jsou v prostoru i čase rozloženy zcela náhodně, takže jejich dynamické účinky se navzájem kompenzují a cihla zůstává v klidu.

Žádný přírodní zákon však nezakazuje takové uspořádání mikrostavů, kdy v jistém okamžiku bude vibrace všech atomů náhodně orientována pouze ve svislém směru od podložky. Všechny atomy tehdy jakoby poskočí vzhůru. V důsledku tohoto jednotného a ničím nekompenzovaného zákmitu atomů samovolně nadskočí i celá cihla. Má to jediný háček. Tato situace, jak si jistě dovedeme představit, je extrémně nepravděpodobná.

Nicméně díky tomuto náhodně vzniklému a naprosto nepravděpodobnému (avšak nikoliv principielně nemožnému) uspořádání mikrostavů přejde tedy “systém cihla“ samovolně z obvyklého, dlouhodobého a předvídatelného stavu “klid“ do vysoce neobvyklého, mžikového a prakticky nepředvídatelného stavu “pohyb“.

Stav “život“?

Platí tento princip i pro vznik života ve vesmíru? Je jakýmsi věčným a univerzálním stavem vesmíru, vyplývajícím z přírodních zákonů a z proměnlivých podmínek ve všech jeho strukturách “neživot“? Může se však, velmi nepravděpodobně, nepředvídatelně a krátkodobě, vesmír ocitnout ve stavu “vznik života“, či dokonce “vznik života inteligentního“?

Pokud se tak již jednou stalo, a důkazem toho jsme my sami, byla by pak pravděpodobnost opakování tohoto stavu ve vesmíru (jak v prostoru tak v čase) zřejmě zcela mizivá.
Tato úvaha prozatím potvrzuje pouze jediné: Jak již řečeno, pokud si nevíme rady, skončíme vždy u pravděpodobnosti. Nyní jsme ji ovšem zapojili do služeb argumentace ve prospěch varianty NE.

Pokud nás tento postup neuspokojuje, můžeme sáhnout po argumentaci zcela odlišného typu. Můžeme se pokusit zapojit do celé záležitosti samotného Boha.

Boží plán?

Účel, přesněji řečeno Boží plán, je typickým argumentem ze strany náboženství, zejména v jeho nám nejbližší, židovsko-křesťanské podobě, vycházející z bible.

Víra vzbuzuje přesvědčení, že, jak píše Klaus Douglas [4], člověk je něčím více než souborem jistých chemických reakcí, něčím více než pouhou hmotou. Člověk je objektem trvalého a mimořádného Božího zájmu a Boží přízně. Toto poselství se táhne celou biblí, byť je tu a tam překryto “rušivými momenty“. Podobně, jako je tomu například ve vztahu rodiče a dítěte, který, přes veškerou vzájemnou lásku, není bezkonfliktní.

Člověk byl, jako nejdokonalejší dílo odrážející podobu samotného Stvořitele, stvořen až posledním ze všech Božských tvůrčích aktů při tvoření světa. Ve Starém zákoně se o tom (mimo jiné) praví:

I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem, plazícím se po zemi“ [Gn1, 26].

Ačkoliv to v bibli nikde výslovně nestojí, lze z ní pravděpodobně vyvozovat, že Bůh stvořil Zemi, Slunce a vlastně celý vesmír pro člověka. Neboť, a tím se dostáváme k typicky lidské a “nevědecké“ otázce po smyslu, jaký smysl by mělo stvoření vesmíru a Země bez člověka? Proto Bůh nejprve prostě stvořil “životní prostředí“, v němž by mohl člověk žít, a dokonce mu nad tímto prostředím, jak vyplývá z výše uvedené biblické pasáže, do značné míry předal vládu.
Moderním vyjádřením lidské důvěry v jakýsi záměr obsažený ve vesmíru, věřící by prostě řekli v Boží plán, může být výrok amerického fyzika Freemana Dysona [5]:

“Necítím se ve vesmíru cizincem. Čím více jej zkoumám a studuji detaily jeho architektury, tím více nalézám důkazů pro to, že vesmír v určitém smyslu věděl, že přicházíme.“

Ovšem v představách tradiční křesťanské víry vyšel Bůh člověku vstříc ještě mnohem více. Obětoval svého syna, Ježíše Krista, aby v budoucnu člověku zajistil život věčný, ve věčné radosti. Rozhodl se tak člověku dopřát to, co je výsadou pouze jeho samotného. Rozhodl se podělit se s člověkem o jeden z Božích atributů, o nesmrtelnost.

Lidská jedinečnost

Pro tradiční křesťanskou víru byla ovšem nepřijatelné představa, že to vše, co Bůh učinil pro člověka, by učinil i pro jiné obyvatele vesmíru; že člověk by byl nucen se o jedinečnou Boží přízeň dělit s nějakými svými “kolegy“ ve vesmíru, které navíc ani nezná a pravděpodobně nikdy nepozná.

V minulosti dokonce církev velmi tvrdě potlačovala veškeré tendence, vedoucí ke zpochybnění onoho naprosto výlučného “centrálního postavení“ člověka, a tedy i centrálního postavení jím obývané, a pro něj stvořené Země, ve vesmíru.

Své trpké zkušenosti s tím měli jak Galileo Galilei (1564-1642), italský astronom, matematik a hlasatel heliocentrismu, tak Giordano Bruno (1548-1600). Tento italský vzdělaný a nadaný mnich, který se necítil vázán církevním dogmatismem, zašel ve svých hypotézách až příliš daleko. Jeho úvahy o tom, že ani Slunce není středem vesmíru, ale jen středem Sluneční soustavy, a že takovýchto planetárních soustav, dokonce snad obydlených, může být ve vesmíru bezpočet [6], jej dovedly až na planoucí hranici kacířů.

Moderní křesťanství se s otázkou existence mimozemských civilizací sice snaží nějak vyrovnat, ale zdá se, že tato záležitost je pro ně stále přinejmenším soustem poněkud hůře stravitelným.

Moderní geocentrismus?

Výlučnost existence jediného inteligentního tvora ve vesmíru, člověka, by bezpochyby bylo možno spojovat s absolutní výjimečností buď planety Země jako takové, anebo životu příznivých podmínek, které se na ní vytvořily.

Máme zde tedy co činit přinejmenším s jakousi moderní renesancí geocentrismu? Byl snad boj Galileiho, Bruna i dalších jen podivným omylem či nedorozuměním? Je Země přece jen jakýmsi středem vesmíru, nikoliv astronomickým, ale biologickým, inteligenčním, filosofickým? Prostě proto, že jako jediná je obydlena tvory, kteří jsou schopni vesmír vnímat?

Z takových úvah ovšem opět probleskuje ona trvalá “filosofická nemoc“ člověka, totiž nutkání nazírat přírodu a vesmír z výsostně lidského hlediska smysluplnosti. Jak jsme již připomněli, zdá se, že jakousi nejvyšší formou této smysluplnosti je Boží plán.

Inteligentní plíseň

Věříme-li však v naši výlučnost ve vesmíru bez Boha, pravděpodobně nám nezbude, než smířit se s poměrně nelichotivým obrazem naší vlastní existence: Jsme tedy jen jakousi náhodnou a nepatřičnou (byť inteligentní) plísní, podivným spontánním výronem jakési organické infekce, která vznikla ve sterilním, věčně mrtvém “anorganickém“ vesmíru, a která, z hlediska vesmírného času, zatím pouze několik okamžiků přežívá v jednom z jeho koutů?

Časem snad vypátráme, jak k této situaci došlo. Ale nikdy nepochopíme proč; zcela v protikladu k již uvedenému výroku Dysonovu a zcela v souladu s výrokem jiného amerického fyzika, Stevena Weinberga [5]:

“Čím více se zdá vesmír srozumitelným, tím víc se také zdá být bezúčelným.“

Antropický princip

S překvapením tedy zjišťujeme, že ani úvahy na bázi přírodovědné či statistické, ani úvahy na bázi filosoficko-náboženské nám neposkytují dostatečně přesvědčivou výpověď (či spíše předpověď) týkající se existence či neexistence mimozemšťanů.

Dále se nelze dostat ani v případě, kdy tyto a řada dalších úvah jsou spojeny do jakéhosi košatého myšlenkového a vědecky se tvářícího komplexu, tzv. antropického principu. Jeho původní kořeny sahají snad až někam do Anglie 18. a 19. století. Problém antropického principu byl nově aktualizován na vědeckých fórech, zabývajících se životem ve vesmíru, v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století.

Jako komplex od nikud nikam nevedoucích přírodovědných a filosofických duchaplností, více či méně úspěšně přežívá antropický princip v intelektuálním povědomí dodnes. Nabyl postupně několika různých verzí, v podstatě jde však stále o hledání (ze strany odpůrců potom o vyvracení) argumentů pro to, že vesmír obsahuje jakousi sílu či princip, stranící inteligentnímu životu; především samozřejmě životu člověka, případně však i životu mimozemšťanů.

Jinak řečeno jde o otázku, zda vesmír obsahuje jakési “přirozené pravidlo“, dle kterého v určitém stádiu jeho vývoje musí zákonitě dojít nejen ke vzniku života, ale následně i k vývoji života inteligentního.

Nechceme zde antropický princip podrobněji rozebírat. Dovolíme si však před ním spíše varovat. Snad nám to bude odpuštěno, ale nejsme ani jeho zastánci, ani jeho odpůrci. Jeho podrobnější studium však v každém případě považujeme za ztrátu času.

Evangelium Janovo

Vraťme se raději ještě k bibli. Někteří dobrodružní duchové, pokud ji zároveň studují, docházejí k přesvědčení, že co se týče mimozemšťanů, lze i v textu Nového zákona objevit jakási nenápadně pootevřená vrátka. Ostatně v bibli lze nalézt různá líčení, která jakoby pocházela z moderního žánru literární či filmové scifi.

V tomto případě se jedná o Janovo Evangelium [7]. Nezaměňovat prosím se spektakulárním Zjevením Janovým, neboli Apokalypsou. Mimo to, evangelista Jan neměl nic společného s apoštolem Janem, současníkem a učedníkem Kristovým. Snad se evangelista Jan pokoušel ve svých zápiscích (kterými se zabýval kolem roku 100 n.l.) navazovat na tradici, vycházející od apoštola Jana [8]. V každém případě však sepisoval události z Kristova života, jejichž pamětníkem již být nemohl, neboť se staly tehdy zhruba před sedmdesáti lety.

Ovčáci čtveráci

Jan se nejvíce ze všech čtyř evangelistů zabývá jak nadlidskou, Božskou stránkou Ježíšovy osobnosti, tak i tím, co bychom snad dnes mohli nazvat jakýmsi Božským řádem vesmíru. V této souvislosti je pro nás zajímavá pasáž, kterou vkládá do úst Ježíši Kristovi, když tento v Janově evangeliu praví:

“Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce“ [J 10, 14-15].

Nu dobrá, ale pozor, hned v následující větě přijde to hlavní:

“Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř“ [J 10, 16].

Jak již řečeno, dobrodružní duchové v tom vidí skrytou a opatrnou narážku na existenci mimozemšťanů, jejíž představa, jak již také víme, byla pro tradiční křesťanství jevem poměrně problematickým.

Duchové střízliví a méně dobrodružní pak obvykle poukazují na to, že různými ovcemi a ovčinci nejsou myšleny civilizace obývající různé planety, nýbrž nejspíše příslušníci různých náboženských proudů pozemských. Ježíš, vlastně jakýsi reformátor židovské víry, totiž právě takto hovořil k těm Židům, kteří zrovna mnoho pochopení pro jeho náboženské vize neměli.

A přece … co kdyby?

Nechceme na základě výše uvedených dvou řádků z bible tvrdit, že evangelista Jan měl (s mimozemšťany) již své zkušenosti.

Ale nebuďme zase příliš suchopární. Třeba měl Jan alespoň nějaká svá tušení. Nechtěl však dělat zbytečný rozruch. Tak učinil pouhou nenápadnou zmínku, kterou lze případně vykládat tak i tak. Nic určitého samozřejmě nevěděl, ale prostě si říkal, co kdyby náhodou ... Přesně tak, jako dnes my.

Literatura

  1. Shostak S.: Nachbarn im All. Herbig, München, 1999.
  2. Gould S.J. & Col.: Dějiny planety Země. Knižní klub, Columbus, Praha, 1998.
  3. Guntern G.: Chaos und Kreativität. Internationales Zermatter Symposium, Scalo Verlag AG, Zürich, 1995.
  4. Douglass K.: Glaube hat Gründe, Kreuz Verlag, Stuttgart, 1994.
  5. Dyson F.: Důkaz odvozený z plánu. T 4/88, SNTL, Praha, 1988.
  6. Bronowski J.: Vzestup člověka, Odeon, Praha, 1985.
  7. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1979.
  8. Machovec M.: Ježíš pro moderního člověka. Orbis, Praha, 1990.

 

Žádné komentáře
 
UFO - VESMÍR - ZÁHADY - VĚDA administraci v 'Nastavení stránek'.