MIROSLAVOVY TAJUPLNÉ STRÁNKY

NA STRÁNKÁCH SE USILOVNĚ PRACUJE DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ administraci v 'Nastavení stránek'.

ODKAZY

http://http://kaprarina.webnode.cz/

SUPER DOMÉNY NA PRODEJ

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

RADIO FENIX DJ MICHAL

MAPA

ITERAKTIVNÍ MAPA MARSU

ČT1 TV

ČT 1

zvuky z vesmíru

SETI HOME

SATELITNÍ MAPY A ATLASY

ON LINE WORLD

POČASÍ

STELITNÍ POHLED - POČASÍ

PRAHA

ON LINE KAMERY

 

HOROSKOPY

HOROSKOPY

ON LINE RÁDIO

ON LINE RÁDIO

ON LINE TELEVIZE

ON LINE TELEVIZE CELÉHO SVĚTA

SMS ZDARMA

SMS ZDARMA MUŽETE POSÍLAT NA 02 A VODAFON

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

HLEDÁM - PRODÁM - KOUPÍM

Podpořte rozvoj stránek pomocí SMS Děkujeme

MAGAZÍN 2000

RŮZNÉ

Naši pravnuci nás hlídají

Německý autor Ernst Meckelburg shrnul ve své knize UFO – Návštěvníci z budoucnosti stovky případů, kterými se věda příliš nezabývá nebo je záměrně zatajuje. Jde o příběhy lidí, kteří se během posledních patnácti set let údajně setkali s temponauty – cestovateli v čase. Pokud připustíme, že jde o pravdivou hypotézu, pak se nabízí mimo jiné i otázka, proč tu jsou.
Celých osmdesát případů kontaktů lidí s ufonauty, jak se též temponautům říká, popsal francouzský badatel Jacques Valéé jen za období let 1909 až 1962. Svědkové neboli kontaktéři přišli ve dvanácti zemích světa do styku se 153 humanoidními bytostmi. Celkem čtyřiačtyřicet z nich měřilo okolo jednoho metru, ostatní odpovídali lidským charakteristikám. Pokud svá poselství nepředávali telepaticky, použili k přenosu myšlenek některý ze současných jazyků. Tento fakt podporuje hypotézu, podle níž se skutečně jednalo o návštěvníky z budoucnosti Země.
Modrá záře
Hospodářská krize ještě zuřila, když se v zimě roku 1936 ubytoval v detroitském hotelu Uncle Sam cizinec s aristokratickým chováním. V recepci ohlásil, že měl nehodu a počká na svého přítele. V noci pak zazvonil na obsluhu. Servírka se však v tu chvíli věnovala v restauraci jiným hostům. S nervózním klientem se srazila na chodbě, když volal: „Copak nikdo neslyší?“ Mladá žena se začala omlouvat, když ji muž přerušil: „Dobře, ale přinejmenším...“ To byla poslední slova, která od něho kdy kdo slyšel.
Vzápětí světla v budově zhasla, návštěvníka obklopila modravá záře a poté vyběhl do mrazivé noci. Personál nevěřil vlastním očím, když majitele podniku, který za neplatícím hostem vyrazil, srazil výboj elektrického proudu k zemi. Překvapení však nebralo konce. V pokoji cizince zůstal dopis, jehož obsah byl vskutku podivný. Adresáta „Harryho“ v něm pisatel přímo zoufale žádal o schůzku: „Snad mně dokážeš pomoci. Jinak budu muset žít navždy ve světě, který není mým...“
Muže obklopeného modrým světlem pozorovali svědkové již v létě téhož roku v New Yorku. V Detroitu se však po něm definitivně slehla zem. Jednalo se o temponauta? Pokud ano, podařilo se jej zachránit z časové pasti, v níž se v roce 1936 ocitl?
Neznámá tinktura
Ufonauti mohou být nositeli nepředstavitelných vědeckých poznatků. Vzpomeňme si jen, co všechno umí ve slavném českém sci-fi seriálu Návštěvníci na první pohled obyčejná terénní Lada Niva. Jedna věc je ale fantazie filmařů, druhá pak realita. V ní se často setkáme s ještě záhadnějšími příhodami. Své o tom určitě věděli tři členové narychlo sestavené komise britské vlády, kteří prověřovali nabídku záhadného vynálezce Johna Andrusse.
Do té doby neznámý muž tvrdil, že za použití minimálního množství speciální směsi dokáže vyrobit superlevné palivo pro automobilové a lodní motory. Lze si dobře představit, jaký zájem měla o tuto substanci třeba armáda. Možná i proto obdržel Andruss na svůj projekt zálohu ve výši závratných 250 tisíc liber. Pokus, který měl dokázat pravdivost jeho tvrzení, přitom dopadl nad očekávání dobře. Zpočátku skeptické vládní grémium nechalo naplnit nádrž vybraného motorového člunu obyčejnou mořskou vodou. Sebevědomý chemik do ní nalil neznámou tinkturu a posádka poté bez problémů nastartovala! Experti neskrývali svůj obdiv a zájem.
Rozhodující experiment se uskutečnil na závodním okruhu v Indianapolis. Sportovní automobil podával výkony k plné spokojenosti zástupců britského státního aparátu. Dnes už není jasné, proč se klíčové a nakonec úspěšné zkoušky nezúčastnil i sám Andruss. Jisté je, že ho už nikdo nespatřil ani po veledůležitých testech ve Spojených státech. Zmizel podobně jako středověcí alchymisté, kteří po sobě zanechávali v nejlepším případě jen lahvičku s malým množstvím zlatotvorné tinktury. V tomto případě však směs oživující mořskou vodu došla úplně. Možná i Andruss byl cestovatel v čase, jenž si nakonec uvědomil, že se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě.
Skalní kresby
Temponauti nejsou fenoménem posledních sta let. Pravděpodobně se s nimi setkali i australští Aboriginálové. V roce 1977 objevil pilot a badatel Percy Trezise pod skalním převisem poblíž městečka Laury řadu prehistorických kreseb. Mezi záhadnými bytostmi lze identifikovat například ptáka Emu nebo domorodého ducha – quinkana. Co však říci na vyobrazení bílého muže v šortkách a tričku?
Dnešní sportovní oblečení asi nebylo před třinácti tisíci lety módním trhákem. Jenže právě tak je podle radiokarbonové metody tento artefakt starý. Kdo asi stál neznámému autorovi modelem? Trezise na místě objevil celkem 397 kreseb. Vypovídají pouze pouze o výtvarném nadání původních obyvatel Austrálie?
Loď ve vzduchu
Revoluční Francie už v roce 1790 dávala svým synům pocítit, že ne každý převrat musí být nutně sametový. Ve zjitřené společenské atmosféře, kdy se stále více lidí začínalo - mnohdy oprávněně - bát o vlastní krk, zcela zanikla senzační událost.
Dne 12. června dopadla na vrch poblíž Alenconu obrovská koule. Podle zprávy policisty Liabeufa vystoupil z objektu člověk v oděvu těsně obepínajícím tělo, který před sroceným davem utekl do lesa. Objekt se poté doslova rozpadl na prach. Útěk cizince lze hodnotit jako rozumný počin. Ne všichni ufonauti měli takové štěstí. Někteří kontaktéři totiž skončili – zejména v raném středověku – na hranicích coby čarodějové. Samotné temponauty se chytit nepodařilo, a proto údajné „ďábelské mámení“ museli odskákat alespoň ti, kteří svá tvrzení o únosu „démony“ nebo „vzdušnými sylfy“ neodvolali.
Někdy však setkání s cestovateli časem může proběhnout i zcela klidně. Irský rukopis Komungs Skigga z roku 950 uvádí, že během mše v městečku Cloera se z oblohy spustila kotva zavěšená na řetězu a zabodla se do vrat kostela. Věřící spatřili loď jakoby plující na vlnách neviditelného oceánu. Jeden z námořníků skočil přes palubu. Ve vzduchu se pohyboval jako ve vodě, a „potopil“ se až k dvojramennému bodci. Ten se marně snažil před fascinovaným davem uvolnit, aby pak opět vystoupal vzhůru. Posádka pak kotvu odřízla a odplula.
Vzácný artefakt zůstal do kostelních dveří vetknutý po několik staletí. Badatele na tomto příběhu fascinovalo prolnutí dvou světů, k němuž došlo zřejmě nedopatřením. Lidé na palubě lodi si zjevně vůbec neuvědomovali přítomnost věřících. Vnímali jen liduprázdný oceán.
Příliš krátký let
K další zajímavé událost došlo v druhé polovině 20. století. Televizního technika Sidneyho Padricka v noci z 29. a 30. ledna prý uneslo z pláže Manresa u známého kalifornského městečka Monterey UFO. Na palubě lodi si pak údajně povídal s mužem s výrazně špičatým nosem a s dlouhými prsty u rukou. On i ostatní humanoidní bytosti ve stroji byli oblečeni do kombinéz bez zipů, jejich boty sahaly až k bokům. Nakonec ho opět na pláži vysadili.
Příhodu podrobně zaznamenali důstojníci amerického vojenského letectva a doporučili Padrickovi, aby se o ní příliš nešířil. Podle dochovaných zpráv jej však pokládali za věrohodného svědka. Kontaktér jim však nemohl sdělit o bytostech na palubě víc podrobností – na to byl let příliš krátký.
Pokud se cestovatelé z budoucnosti občas ocitnou v našem světě, jak nás asi vidí? Nabízí se i druhá otázka: zasahují do dění, nebo jen monitorují události v rámci jakýchsi exkurzí do minulosti?
(fh)
Zdroj: Ernst Meckelburg: UFO-Návštěvnící z budoucnosti (Dialog)






nahoru
  • ZA HRANICE POZNÁNÍ
Hledání tajemství života

Mezi snad největší hádanky našeho bytí stále patří otázka lidského vědomí. Věda, filozofie i náboženství se už odpradávna snaží vysvětlit, jak vzniká, jak funguje a co se s ním stane, jestliže člověka zastihne biologická smrt. Přesto se jim to dodnes nepodařilo uspokojivě vyložit. Je tedy vůbec možné uvažovat o oddělené existenci duše a těla?
Neurofyziologové jsou přesvědčeni, že jim jejich dosavadní poznatky získané důkladným zkoumáním lidského mozku dovolily vědomí poznat a pochopit. Proto stále zastávají takzvaný redukcionistický model, jehož podstatou je hypotéza, že mysl je až produktem aktivity nervových buněk. To, že by neurony aktivovalo teprve vědomí a mohlo by tím pádem pracovat nezávisle na těle, rezolutně odmítají. Tím ovšem zcela ignorují nejnovější zjištění zastánců kvantové fyziky.
Druhá skupina vesměs teoretiků věd a filozofů totiž naopak tvrdí, že přístup k řešení problému pouze z hlediska přírodních věd je neplodný a kontraproduktivní, protože jej skutečně zjednodušuje jen na studium nervových výbojů. Na čí straně je potom pravda?
Nekompromisní věda
Podle ortodoxního odborného názoru nemůže existovat mentální komunikace ani telepatie, někteří odborníci popírají dokonce i hypnózu. Vědomí jedince vzniká výhradně na základě elektrochemických procesů probíhajících v orgánu myšlení. Z tohoto důvodu nemůže být přímo ovlivňováno podněty, jež by přicházely z vnějšího světa.
Za tímto - podle všeho mylným myšlenkovým přístupem - stál americký neuropsycholog Donald Hebb (1904 až 1985). V šedesátých letech minulého století formuloval bez důkazů takzvanou hypotézu neuronálních propojení. Z ní vyplývá, že by vědomí a inteligentní jednání vznikalo jako důsledek propojení mezi nervovými buňkami, které tak vytvářejí celé sítě. Tyto nervové svazky jsou následně aktivovány i měněny smyslovými vjemy. A kromě toho ještě tvoří základ paměti.
Pokud by tato povrchní teorie platila, vědomí by nepředstavovalo žádnou zvláštní formu energie, nýbrž stalo by se jen jakýmsi vedlejším produktem elektrochemických procesů odehrávajících se v mozku. Lze z toho vyvodit, že o žádné duchovní složce naší bytosti, která by přežila zánik těla, nemůže být řeč. Jakmile odumře mozek, definitivně zanikne i vědomí.
Neurony a chemie
Přesto se Hebbova hypotéza stala základem současného výzkumu a vyšel z ní například také britský fyzik a biochemik Francis Crick. Podstatou jeho práce se stalo hledání takzvaných neuronů vědomí a on sám věří, že by v případě úspěchu mohl pomoci k lepšímu pochopení jeho fungování díky chemickým dějům. Jeho teorie si všímá kmitání velkého počtu neuronů, které lze pozorovat a měřit v průběhu procesu myšlení.
Podle anglického vědce je akt myšlení výslednicí nesmírně komplexních procesů a každou myšlenku provází aktivita milionů jednotek nervového systému. Čím větší pak je počet propojení buněk zkoumaného jedince, tím má lepší schopnost myšlení.
Jenže i tato verze zcela opomíjí paranormální jevy - pokud je lidský duch skutečně jen výsledkem vlastních mozkových struktur, pak je zcela vyloučen výskyt telepatie. Její existence je však dnes již považována za prokázanou.
Učenlivé trepky
S překvapujícím zjištěním přispěl před časem americký neurolog Stuart Hameroff. Centrem jeho zájmu se stali jednobuněční tvorové a on se snažil doložit, že i mikroorganismy mají schopnost poznávat. Za důkaz mu posloužil experiment s trepkou, která se uměla orientovat v bludišti.
Aby byl tento primitivní živočich vůbec schopen podobného výkonu musí nutně disponovat určitým druhem paměti. Jenže ta dle výše zmíněných teorií funguje pouze na základě komunikace mezi neurony. Jak je potom možné, že i jednobuněčné organismy mají schopnost učit se a uchovávat informace?
Doktor Hameroff přišel s domněnkou, že jim to umožňují rourovité proteinové struktury obsažené v každé buňce, nazývané mikrotubuli. Tato nepatrná tělíska propůjčují primitivním tvorům formu a stabilitu a snad prý i schopnost elementárního rozlišování.
Vzájemné ovlivňování
Tento poznatek přišel velmi vhod zastáncům kvantové mechaniky, která dnes patří k jedné z nejpřesnějších experimentálních věd a týká se funkce submikroskopických částic. Jejich poloha a pohyb jsou přitom neurčité a mohou být hodnoceny spíše statisticky. Hovoří se u nich o nejasné lokalizaci v čase a místě i neurčité kauzalitě.
Zatímco v klasické fyzice je pozorovatel jevu pouze pasivní a jeho mysl je oddělena od sledovaného hmotného systému, v kvantové hraje zkoumatel důležitou aktivní roli. Výsledek se totiž mění podle toho, zda je přítomen nebo ne. A dokonce na pozorovaný objekt může působit na dálku.
Známý matematik a teoretický fyzik Roger Penrose tvrdí, že Hameroffův mikrotubulus má přesně tu správnou velikost, aby mohl zesilovat subatomární efekty v kvantově-mechanické rovině. Rovněž řada jiných badatelů již zjistila, že mezi fenomény PSI a efekty kvantových polí existuje souvislost. Subatomární jednotky, které spolu byly původně spojeny, se po rozdělení údajně vzájemně ovlivňují i na velkou vzdálenost. Podobným způsobem jsou informace předávány třeba právě při telepatii.
Nezávislý duch
Geniální fyzik David Bohm z Londýnské univerzity, který žil v letech 1917 až 1992, kdysi prohlásil, že tak existuje možnost, aby byl celý vesmír složen z dílů, z nichž každý osahuje informaci o celku. V rámci tohoto holistického modelu by pak mohl mít i náš mozek přístup k univerzálním informacím.
Co když se ortodoxní neurofyziologové mýlí a vědomí rozvinuté v každém jedinci je skutečně jakýmsi mostem mezi vesmírným vědomím a hmotou?
(dtk)












nahoru
  • MEZI NEBEM A ZEMí
Zmizeli v mimoprostoru?

Před více než čtyřiceti lety se v kalifornské rezervaci Angeles National Park ztratilo několik dětí. Je ale vůbec možné, aby člověk zmizel a nezůstala po něm jediná stopa? Moderní fyzika připouští, že za hranicí našeho světa existují paralelní vesmíry, do kterých se za určitých podmínek mohou lidé skutečně propadnout.
Sérii tragédií odstartovalo 5. srpna 1956 podivné zmizení dvou studentů. Naposledy byli Donald Lee Baker a Brenda Howellová viděni v blízkosti mohutné skály, zvané podle bizarního tvaru Devil´s Gate (Ďáblova brána).
O pár měsíců později, 23. dubna 1957, se na stejném místě ztratil osmiletý Tommy Bowman. Chlapec byl na procházce v rezervaci se svými rodiči a příbuznými. Na cestě s mnoha zákrutami zahnul za roh a už ho nikdo více nespatřil. Rozsáhlá policejní akce byla neúspěšná. Po dítěti jako by se slehla zem. Stali se mladí lidé obětí nějakého perverzního vraha?
Volání o pomoc
K neobjasněným zmizením záhy přibyl další, ještě záhadnější případ. V blízkosti Ďáblovy brány se 7. srpna 1959 ztratil devítiletý Francis Elliot. Byl zde se svými rodiči na výletě, a když se schoval za malou skalku, nikdo netušil, že to je naposledy, co ho viděli živého.
Matka s otcem začali pohřešovaného syna hledat. K jejich údivu se jim ozval chlapcův hlas. Zněl jakoby přímo ze vzduchu, nikoho ale nebylo vidět. Přesto bylo jasně slyšet, jak hošík pláče a volá maminku. Současně stále dokola opakoval, že je stále zde, jen nemůže ven.
Když zoufalí Elliotovi dítě nenašli, zalarmovali policii. Na místo dorazili šerif i se svým zástupcem a oba potvrdili, že chlapce slyší. Malý Francis bez ustání opakoval, že nikam nešel, ale najednou se ocitl někde jinde.
Jeho hlas zněl z povětří ještě několik hodin. Potom začal slábnout a nakonec úplně zmlknul. Poslední slova byla obzvláště deprimující: „Je nás tu několik a nemůžeme ven. Pomozte nám, prosím!“
Na druhé straně
K takřka identickému případu došlo již roku 1888 ve Velké Británii. V Londýně tehdy beze stopy zmizela třináctiletá Jennifer. Když se ani po několika hodinách nevrátila ze školy, obrátili se její rodiče na policii.
Pátrání po dívce se ujal ambiciózní úředník Scotland Yardu Marc Hopkins. Zpočátku probíhalo vyšetřování velice nadějně. Policistovi se už po několika hodinách podařilo objevit uličku, kde byla pohřešovaná viděna naposledy. Stopa zde bohužel také končila. Když však jeden z vyšetřovatelů zavolal na Jennifer jménem, v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného.
Uprostřed ulice se jakoby ze vzduchu ozval dívčin hlas: „Já jsem pořád tady, ale nemůžu najít tu díru zpátky.“ Poté začal slábnout, až nakonec zcela zanikl. Okno do paralelního vesmíru se zřejmě definitivně uzavřelo.
Propadl se do nicoty
V roce 1880 zmizení mladého muže vidělo několik svědků dokonce na vlastní oči. Stalo se to na malé farmě v Texasu.
Tehdy rodinu Langových navštívilo několik přátel. Farmář David Lang jim vyšel v ústrety. Ušel asi dvacet metrů, když se náhle před zraky kamarádů i svých blízkých rozplynul ve vzduchu. Domů se už nikdy nevrátil.
Uplynulo několik let. Na místě, kde muž zmizel, z neznámých příčin stále nerostla tráva. Zůstával tu jakoby pokosený přesný kruh v průměru přibližně dva metry. Jedenáctiletou Sarah, která si v této části usedlosti ráda hrála, jednoho dne napadlo stoupnout dovnitř kruhu a zavolat na tatínka. K jejímu nesmírnému úžasu a zděšení se jí otec opravdu ozval. Volal o pomoc. Tvrdil, že je stále na jednom místě, ale nemůže se odtud dostat. David Lang si prý povídal se svou dcerou přes čtvrt hodiny. Pak jako v jiných případech začal jeho hlas slábnout, až nakonec ustal.
Podobných příběhů bylo zaznamenáno ještě několik. Nikdy se však nepodařilo ztracené lidi vypátrat nebo zjistit, co se jim skutečně stalo. Pokud opravdu uvízli v jakémsi mimoprostoru, pak se kolem nás může kdekoliv a kdykoliv otevřít smrtící past, ze které není návratu.
Ing. Vladimír Červinka

nahoru
  • HISTORICKé OTAZNíKY
Záhadný národ Anasaziů

Desítky gigantických staveb o ploše až tří fotbalových hřišť a výšce pěti pater postavila tajemná civilizace Anasaziů před tisíci lety. Na vrcholcích hor budovali astronomické observatoře a svá města propojili tisíci kilometrů silnic, ačkoliv vůbec neznali kola. To vše vyvolává záplavy otázek, na které vědci dosud nedokážou uspokojivě odpovědět.
Centrem civilizace Anasaziů byl kaňon Chaco ležící na jihozápadě USA ve státě Nové Mexiko. Starobylý národ však obýval mnohem větší území, které zasahovalo až do Arizony, Colorada a Utahu, a jeho plocha asi šestinásobně přesahovala Českou republiku.
První obyvatelé tohoto kmene žili kočovným způsobem a zhruba před dvěma tisícovkami let se začali usazovat. Ale ještě pět set let poté žili v jeskyních a na rozdíl od ostatních jen trochu vyspělejších kultur neuměli vyrábět hliněné nádoby. Za další dvě až tři století však najednou nastal nepochopitelně závratný rozvoj celé jejich civilizace.
Kolosální stavby
Anasaziové začali budovat gigantické stavební komplexy, zvané puebla. Největší z dosud objevených – se sedmi stovkami místností - nese jméno Pueblo Bonito. Ještě záhadnější, než nepochopitelně ohromná rozlehlost, je jejich rozmístění. Jsou totiž rozloženy v dokonalé souřadnicové síti s pravidelnými vzdálenostmi s dodržením i takových detailů, jako je umístění dveří či ventilačních otvorů. Který geniální architekt navrhnul tuto stavbu před 1100 lety? A proč to udělal právě tímto způsobem?
Pro současné vědce je hádankou už to, jak vůbec mohl někdo obří celky postavit. Vždyť Anasaziové neznali kola ani nepoužívali tažný dobytek. Jen pro samotné zastřešení by museli dotáhnout vlastníma rukama z asi sto kilometrů vzdálených horských pralesů více než dvě stě tisíc kmenů vážících až půl tuny. Přitom na každý z největších komplexů bylo podle odhadu použito asi padesát milionů kamenů!
Anasaziové však vybudovali také tisíce kilometrů dlouhou síť rovných silnic včetně mostů či nájezdů, které spojují osmdesát míst a jsou až dvanáct metrů široké. Silnice se přitom ze dna kaňonu Chaco rozbíhají přes okolní plošiny do všech světových stran. Nabízí se proto otázka, proč to dělali, když k pochodu by jim stačily i úzké cesty vznikající bez větší námahy?
Astronomický počítač
Další obrovskou záhadou je rozsah jejich hvězdářských znalostí. Na hoře Fajada Butte nebo-li Sluneční dýka zřídili úžasné „zařízení“, které bychom mohli označit za kombinaci observatoře, planetária a orloje, anebo při troše fantazie za kamenný počítač. Pohyb vesmírných těles se zde totiž v astronomicky významných dnech přesným způsobem promítá do obrazců vytesaných v kameni.
Když štěrbinou ve skále, podle které je hora pojmenována, projdou paprsky slunce při jeho východu ve dnech slunovratu či rovnodennosti, dopadnou jako dýka na střed jedné ze dvou spirál vytesaných do kamene. Paprsek pak putuje po obraze a označuje tak jednotlivé dny slunovratu. Prostřednictvím tohoto dokonalého zařízení lze dokonce přesně předpovídat nejen pohyb Slunce, ale také Měsíce.
Obdobným způsobem, jako Sluneční dýka, však mohou sloužit i jednotlivá puebla, která mají podle slunovratových dní orientovány dveře, okna či výklenky, některé z nich souvisí zase s pohybem Luny. Anasaziové jako jediní na světě dokonce zakomponovali do svých staveb i 18,5 roku trvající lunární cyklus.
Kultovní rituály
Vědci nejdříve odhadovali počet obyvatel velkých puebel na více než tisíc, podle nedávných výzkumů však tyto stavby k stálému bydlení vůbec nesloužily. Svědčí o tom nepatrný počet ohnišť a malé množství odpadků. Navíc většina místností byla zcela oddělena a izolována od ostatních pokojů i od vnějšího okolí. Odborníci se proto nyní domnívají, že se jednalo o velká obřadní místa, která byla pravidelně užívána, po většinu času však zůstávala prázdná. K čemu uzavřené prostory sloužily a o jaké úžasné rituály se muselo jednat, když se „vyplatilo“ věnovat takové gigantické úsilí na neobydlené stavby, však vědci netuší.
Hlavním centrem v každém případě byly tajemné kultovní části zvané Kiva, které měly kruhový tvar, byly zahloubené do země a přístup do nich byl možný pouze shora po žebříku. Uvnitř se nacházela kruhová lavice, jámy na oheň a kanál pro přívod vzduchu k němu. Záhadných obřadů se však prý nezúčastňovali jen živí lidé, ale i mrtví, kteří měli přicházet z otvorů uprostřed podlahy.
Civilizace kanibalů?
Současní obyvatelé této oblasti jsou indiáni Hopi, Zuni i další a všichni se považují za potomky Anasaziů. Podle jejich pověstí byl kaňon Chaco shromaždištěm klanů, na kterém si měly vyměňovat své obřadní zkušenosti.
Archeologové zde dosud odhalili patnáct velkých Kivas, schopných pojmout až několik set lidí najednou, a více než stovku menších. Podle studie Christy Turnera, jenž tu při zkoumání kostí nalezl desítky stop svědčících o kanibalismu, si lze představit, o jaké kulty se asi jednalo. Závěry tohoto vědeckého výzkumu však vzbudily mezi domorodci podrážděnou reakci.
Je ale zajímavé, že tito indiáni dodnes žijí v moderních pueblech, ve kterých vždy stojí také Kiva. Účast kohokoliv jiného na svých obřadech nepovolují. V posledních letech nesouhlasí ani s pokračováním archeologického bádání, nejsou dokonce ochotni hovořit ani o skalních kresbách, které stále vytvářejí.
Kam a proč zmizeli?
Kaňon Chaco opustili Anasaziové někdy na přelomu 12. a 13. století a za dvě stovky let jako by se po nich slehla zem. Podle mýtů kmene Hopi odešli, protože je zavolal Velký duch. Klíč k vyřešení této hádanky se však může nacházet v legendách o počátcích této civilizace. Zunijské mýty totiž hovoří o stvoření jakýmsi hermafroditním bohem, kterého zároveň ztotožňují s nebeskou klenbou. Boží synové prý sestupovali na Zemi v „šípech z blesků“ a přinesli sem život i „myšlenku“. Jakýsi kněz pak od nich obdržel zvláštní posvátný předmět, kterým mimo jiné dokázal přivolávat déšť. Ten byl uchováván v záhadném pueblu Itiwana, které mělo být středem světa.
I když do dnešního dne bylo v kaňonu Chaco objeveno téměř čtyři tisíce archeologických míst, prozkoumáno bylo pouhé jedno procento z nich. Kdo ví, co se ještě pod povrchem nekonečně rozlehlých prostor obývaných před tisícovkou let záhadnou civilizací Anasaziů skrývá. Pokud se podaří vše důkladně probádat, možná najdeme také odpověď, proč své centrum v Chaco tak náhle opustili.
Iv
nahoru
  • NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY
Hrůza z Tennessee

Počátkem 19. století začalo farmářskou rodinu Bellových sužovat jakési prokletí. V bytě jim poletoval nábytek, neviditelné ruce je tahaly za vlasy a v domě se zhmotňovaly nejrůznější přízraky. Na řádění zlých sil se dokonce přijel podívat i Andrew Jackson - budoucí americký prezident. Událost, která vešla ve známost jako „hrůza z Tennessee“, se považuje za jednu z nejproslulejších záhad Ameriky.
Americký historik Albert Virgil Goodpasture jako jeden z prvních vylíčil průběh událostí ve svém díle History of Tennessee z roku 1886. Fenomén začal, když zámožný farmář John Bell z malého městečka Adams se jednoho letního rána roku 1817 vydal jako obvykle na obhlídku svých pozemků. Tentokrát ho ale čekalo nemilé překvapení. Na jedné louce se proti němu znenadání vyřítil obrovitý černý pes. Podle mužových slov se prý zhmotnil doslova z ničeho a okamžitě na něho zaútočil. Oči mu prý přitom svítily jako lampy a zlověstně vrčel. Vyděšený farmář se dal na útek, psisko ho však pronásledovalo až ke dveřím jeho stavení. Tam najednou zmizelo, jakoby se propadlo do země.
Toho dne již John Bell zůstal doma a další ráno při odchodu z baráku se raději vyzbrojil těžkou ručnicí. Místo psa však na něho pro změnu zaútočil obrovský přízračný pták. Muž po děsivém dravci vypálil několik výstřelů, k jeho úžasu ale kulky prolétly tělem opeřence jako řídkou mlhou. Statkáři nezbylo než znovu utéct.
Podobné ataky hrůzných stvoření se ovšem opakovaly téměř každý den. Jen v domě se prozatím cítil v bezpečí. Avšak zhruba měsíc po prvním zjevení přízračného psa se neznámé síly projevily také v příbytku Bellových.
Hlas ze záhrobí
Zpočátku se zvenčí ozývalo příšerné škrábání a podle slov příslušníků rodiny uvnitř stavení jakoby se proháněly vyhladovělé krysy. Slyšeli vrčení a hryzaní, o několik dnů později je v noci kdosi surově políčkoval a tahal za vlasy. Současně se samy otevíraly skříně, nádobí a příbory létaly vzduchem a z lůžek padaly přikrývky.
Záhadný poltergeist údajně sužoval Bellovy déle než rok. Poté se v domě začala zjevovat nejrůznější přízračná zjevení. Mezi nejhrůznější patřily ohnivé postavy a poletující černé fantomy. Farmář i jeho blízcí už byli na pokraji psychického zhroucení. A pak - jednoho dne duch promluvil. Rodina se právě chystala k večeři, když se nad nimi prý ozval nepříjemný skřípavý hlas: „Já jsem Kate Battsová, stará čarodějnice, a jsem odhodlána Johna Bella soužit tak dlouho, dokud ho nedoženu k smrti.“
Farmář údajně starou ženu při jednom ze svých obchodů nepředstavitelným způsobem ošidil a ona zchudla a zemřela. Teď se mu prý chce pomstít. Muž si sice na žádnou Kate nevzpomínal, ducha to ale nezajímalo.
Vyhnala i prezidenta
Podle jiných zdrojů se po několika dalších týdnech hrůzyplný hlas ozval znovu a tentokrát se představil jako věštkyně. Předpověděla užaslým Bellovým přesné datum americké občanské války a dokonce i obou světových konfliktů. Tou dobou si už o prokleté farmě v Tennessee povídalo celé okolí a nenápadný selský dům údajně poctil svou návštěvou generál Andrew Jackson – budoucí americký prezident.
Přijel na podzim roku 1818, aby si s duchem staré čarodějnice osobně promluvil. Později se ukázalo, že jeho záměr byl zcela jiný. Doprovázel jej prý profesionální vymítač duchů, který měl za úkol zastřelit Kate stříbrnou posvěcenou kulkou. Jenomže když prý exorcista sáhnul po zbrani, jakási neviditelná ruka mu vyťala pořádný políček a on ve strachu utekl. Budoucí první muž USA údajně odešel ve spěchu také. Útoky přízračné bytosti od té doby byly mnohem nebezpečnější. John Bell byl prý několikrát bolestivě zraněn a v roce 1820 na následky poranění zemřel.
Sedm let klidu
Po jeho smrti se Kate soustředila na farmářovu dceru Betsy a jejího snoubence Joshe Gardnera. Po opakovaných výhrůžkách a pronásledováních dívka od plánovaného sňatku raději odstoupila, čímž zřejmě staré čarodějnici udělala radost. Přízrak totiž slíbil, že sedm let budou mít klid a své slovo skutečně dodržel.
Po této době se řádění neznámých sil objevilo znovu, ale prý už trvalo jen dva týdny. Nikdo víc už potom o Kate Battsové neslyšel. Událost z Tennessee však ještě dlouhá léta nedala místním obyvatelům klidně spát a dodnes se považuje za jednu z největších záhad Ameriky.
Ing. Vladimír Červinka


nahoru
  • TAJEMSTVÍ PŘÍRODY
Bájná okapi

Podezření, že záhadný živočich z čeledi žirafovitých ve volné přírodě vyhynul, padlo. Ačkoliv se legendární okapi vyskytovala i předtím zřídka, přežila krvavé boje občanské války v Kongu a zřejmě vymírá přirozenou cestou. Vydá černý kontinent ještě nějaké další tajemství? Pátrání členů Mezinárodní kryptozoologické společnosti pokračuje.
Vědci ze Světového fondu na ochranu přírody a Konžského institutu pro ochranu přírody našli sedmnáct zřetelných stop okapi začátkem června na území konžského národního parku Virunga. Světové agentury přinesly zprávy o tom, že badatelé objevili i další důkazy přítomnosti tohoto mimořádně vzácného živočicha. Pravděpodobně se jednalo o trus a srst ulpělou na vegetaci v pralese.
Ve volné přírodě byla okapi naposledy pozorována v roce 1959. V zoologických zahradách na celém světě jich do dnešního dne přežilo 140, v celé Evropě najdeme pouhých 53 jedinců.
Trnitá cesta za poznáním
Příběh okapi dokládá, jaká překvapení nám může příroda na Zemi ještě přichystat. Objev tohoto živočicha byl pro západní civilizaci na přelomu 19. a 20. století senzací prvního řádu. Už v roce 1890 se americký dobrodruh a žurnalista Henry Morton Stanley prodíral konžskou divočinou a byl překvapen, když se tamní Pygmejové na rozdíl od jiných afrických domorodců nepodivovali jeho koním. „Podobné zvíře chytáme do jam. Říkáme mu o´api,“ popsal Stanley později výpověď Afričanů. Novinář tajemného živočicha označil za pralesního osla. Později se ale ukázalo, že se zmýlil.
Jako jeden z mála osvícenců vzal Stanleyho svědectví vážně zástupce britské koruny v Ugandě a pozdější tamní guvernér Henry Johnston. Během dobrodružné expedice v roce 1899 zachránil život skupině Pygmejů a ti mu slíbili pomoci lapit záhadného tvora. Na místním trhu pak cestovatel zakoupil dvě čelenky z pruhované kožešiny, jež nepatřila žádnému v té době známému zvířeti. Až na druhé výpravě mu domorodci darovali lebky a pruhované kůže ze dvou ulovených „o´api“. Johnstonův předpoklad, že záhadný obyvatel pralesa bude lichokopytník příbuzný koni, se ale nesplnil. Extrémně plachého tajemného savce vědci posléze zařadili do čeledi žirafovitých.
Dobrodružství pokračuje
Okapi se zaslouženě dostala do emblému Mezinárodní kryptozoologické společnosti. O životě tohoto takřka bájného zvířete se ale toho moc neví. V zooparacích jich žije velmi málo a ve volné přírodě vědci neměli šanci je důkladně prozkoumat.
Více než tisíc členů organizace však neúnavně pátrá i po dalších, dosud neobjevených tvorech na černém kontinentu. Podaří se jim v konžském deštém pralese objevit důkazy třeba o existenci veleještěra Mokele mbembeho, o jehož přítomnosti v pralese Pygmejové nepochybují? Snad ano. Pokud krvavou občanskou válku přežila okapi, mohlo se to povést i tajemnému tvorovi, kterého Afričané nazývají jago-nini nebo amali.
(fh)





nahoru
  • MAGICKÁ MÍSTA
Tvář na zdi

Básnická sbírka Kytice Karla Jaromíra Erbena nešetří záhadami, tajemnými událostmi a nadpřirozenými bytostmi. K napsání jedné ze svých nejslavnějších básní Svatební košile našel autor inspiraci v pověstech, které opřádají jihočeské Velhartice. Navštívíme-li dnes zdejší kostel, můžeme se přesvědčit, že cosi nevysvětlitelného tu opravdu přetrvává.
Podle vyprávění odešel kdysi dávno jeden z místních mladíků do války, z níž se už živý nevrátil. Byl pohřben ve Velharticích a jeho dívka se soužila žalem. Měla však ještě jednoho nápadníka, který nesnesl věčné odmítání a rozhodl se pomstít. Pomocí černé magie oživil mrtvého vojáka a doufal, že svou milou unese. Mrtvý a živá, to nemůže skončit dobře, těšil se. A vskutku - mladík vstal z mrtvých a už se zdálo, že v jeho náručí zemře i jeho vyvolená. Na poslední chvíli však zasáhly mocné nadpřirozené síly a dívku zachránily.
Znovuobjevený obrys
Velhartický kostel zasvěcený Máří Magdaléně byl postaven roku 1373, ale zdejší místo bylo používáno jako pohřebiště už za časů velkomoravské říše. Údajně právě v té době došlo k jeho znesvěcení praktikami černé magie a bylo zapotřebí několika pokusů, než se podařilo zlé síly zahnat.
Pověst i Erbenovu báseň připomíná zvláštní vlastnost kostelní zdi: tvoří se totiž na ní obrys dívčího obličeje. Naše čtenářka paní Marie Hrachová nám napsala, že zatímco podle některých názorů se kontura na stěně poprvé objevila po natáčení filmu Kytice, ve skutečnosti se zřejmě vynořila už mnohem dříve.
Poté, co byl kostel opraven, obrys se pod novou omítkou ztratil. „Jak ale zase chátrá, tvář se znovu vytvořila,“ píše paní Hrachová.
Kdo se dívá ze zdi
Možná je velhartický obličej pouze hříčkou špíny na staré omítce či vzniká vzlínáním vlhkosti. Nebo snad tohle prozaické vysvětlení nestačí a musíme hledat v oblasti nadpřirozena? Panují také domněnky, že obrys patří jisté dávné hradní paní nebo že připomíná tragédii, při níž se nedaleko svatostánku zabila mladá žena.
Kostel se má v dohledné době opět opravovat. Zřejmě tedy nezbývá než počkat, zda si tajemná dívčí tvář najde cestu na povrch i potom.
(lup)

nahoru
  • VESMÍR
Kosmické představení

Vidět polární záři na obloze patří mezi nezapomenutelné zážitky. Někteří vyvolení mohou fascinující hru barev pozorovat na vlastní oči dokonce v místě jejího vzniku, tedy v horních vrstvách atmosféry. Snímek nádherného jevu pořídili na oběžné dráze například astronauté z raketoplánu Discovery.
Na vzniku polární záře se podílí především sluneční vítr, tvořený nabitými protony a volnými elektrony. Částice letící rychlostí až tisíc kilometrů za sekundu vtahuje magnetické pole Země do horních oblastí atmosféry, kde narážejí na molekuly vzduchu. Uvolňuje se přitom energie v podobě světla a vzniká fascinující zářivé představení, zbarvené ze všeho nejčastěji zelenožlutě nebo načervenale, což způsobuje kyslík. Nebo také modře až fialově – to je naopak závislé na dusíku. Pro úplnost dodejme, že snímek pořídili členové mise STS – 85 z paluby raketoplánu Discovery již před devíti lety.
(tor)
Foto: NASA
nahoru
  • PŘEDPLATNÉ NA ROK 2006
Milí čtenáři,
přenechejte starosti se sháněním časopisu naší redakci a zajistěte si jeho dodávku až do domu. Ti, kteří si předplatí Magazín 2000 záhad na jeden rok (nebo půlrok) zaplatí za jeden výtisk 31 Kč. Celoroční předplatné za 26 čísel činí 806 Kč nebo 403 Kč na půl roku.
Slovenští čtenáři si mohou časopis předplatit na adrese Mediaprint - Kapa Pressegrosso, a.s., oddelenie inej formy predaja. PO Box 183, 830 00 Bratislava 3, Tel.: 244 458 816, 244 458 821, fax: 244 458 819, e-mail: predplatne@abompkapa.sk.
Budeme rádi, když Vás uvítáme mezi našimi předplatiteli.

A jak si časopis předplatit?

Čitelnš vyplněnou objednávku včetně kopie ústřižku složenky typu C za uhrazenou platbu zašlete na adresu :

Vydavatelství ETNA , PO Box 83, Kafkova 19, 160 41 Praha 6.
Telefonujte a faxujte na: 233 337 646.
Nebo pište na e-mail: etna@mbox.vol.cz
Pokud platíte převodem z účtu na účet, pak částku převeďte na účet číslo: 1413120267, banka: 0100.
Jako variabilní symbol uveďte jakoukoli kombinaci sedmi číslic.

Děkujeme Vám
Redakce
nahoru
  • EDITORIAL
Milí čtenáři,

Když se řekne Sedm divů světa, většina si hned představí pyramidy v Egyptě. Je to možná tím, že se tyto kamenné jehlany v blízkosti Káhiry dodnes vypínají k modré egyptské obloze. V dávné minulosti však bylo možné spatřit i zbývajících šest nejpozoruhodnějších architektonických a sochařské výtvorů, jaké kdy svět poznal.
Nikdo ale přesně neví, proč byl tento seznam sestaven. Možná šlo o první turistický průvodce po zemích východního středomoří. Jejich počet ale není vůbec náhodný. Číslici sedm byl totiž přikládaný velký význam. Sedmička byla už od nejstarších dob považována za posvátnou a bylo spojována s tajemnými událostmi. Postupem času velkolepé stavby zchátraly a zanikly. Co však odlišuje tyto výjimečné stavby od ostatních výtvorů v historii lidstva, jak za starých, nebo současných časů, je to, čím ohromují. Vždycky dokáží působit na lidi jako div. Na světě však existuje mnoho památek,prastarých nebo nedávno postavených, které jsou krásné a v lidech vzbuzují úžas i úctu. Neměly by uniknout naší pozornosti a mělo by se jim dostat naší náležité péče.
Možná právě proto švýcarská nadace New 7Wonders vyhlásila v roce 2001 anketu, ve které mohli účastníci navrhnout nové divy světa. Z navržených památek vybrali přední světoví architekti na konci roku 2006 21 finalistů. Pojďme se tedy podívat na staré i ty novější divy tentokrát na stránkách magazínu.
Vaše redakce
nahoru
  • ZVLášTNí úKAZY
Strašidelná hospoda

Těžké kroky vycházející ze sklepa, kde nikdo není. Místnost, ve které máte pocit, že vás někdo sleduje. Odstavený vařič, jehož jste zapomněli vypnout. Možná i vás by napadlo, že nejste doma sami. Podobný pocit mají také majitelé zrekonstruovaného hostince na severu Čech. Podle nich v jejich šenku straší.
Přibližně pětadvacet kilometrů severně od Liberce se nachází malebné městečko Frýdlant v Čechách, v jehož okolí se událo už mnoho kuriózních i tajemných událostí, o nichž jsme vás už informovali. Tentokrát však zamíříme dolů do města.
Nedaleko historického náměstí, v těsné blízkosti radnice, se nalézá hostinec se starobylým jménem „Šenk u wéwody fridlantského“. Ještě před několika lety stával na jeho místě zdevastovaný baťovácký dům. Noví majitelé, kteří ho v 90. letech minulého století koupili, se ale rozhodli pro radikální změnu. Během pár roků vyrostla na ploše zchátralého stavení přesná replika dobové středověké krčmy.
Kluci měli strach
„Všechno začalo v době, kdy jsme hostinec uvedli do provozu“, vzpomíná na nepříjemné události s mrazením v zádech hostinská. „V jedné z rozlehlých síní nad šenkem je malý kout k našemu odpočinku. Oba naši synové tu rádi bývají až do večera. Jenže jednoho dne za námi přišli, že se v salonku bojí. Mají prý neodbytný pocit, že s nimi v místnosti ještě někdo je.“
Žena si zprvu myslela, že je to nějaký klukovský žert. Jakmile ale vkročila do oddechového pokoje, zmocnil se jí velmi nepříjemný pocit. Přestože topení běželo na plný výkon, v salonku bylo citelné chladno. Navíc měla dojem, že se na ni odněkud upírají čísi slídivé oči. Dokonce ani pes tam nechtěl za nic na světě vkročit. Když ho tam majitelé nakonec v náručí přinesli, začal se třást po celém těle a jakmile ho pustili, ihned utekl.
Druhý den jakoby se nic nestalo. V místnosti bylo opět teplo a tíživý pocit zmizel.
Kroky ve sklepě
Několik dní poté seděla paní spolu se svou kamarádkou v šenku a povídaly si. Byl právě zavírací den a hospoda byla úplně prázdná. Uprostřed rozhovoru náhle obě ženy zaslechly, že dole ve sklepě někdo chodí.
„V prvním okamžiku jsem si myslela, že se mi to jen zdá,“ říká o svém zážitku šenkýřka. „Jenže když to slyšela i moje známá, nemohla to být žádná halucinace. Obě jsme jasně vnímaly, jak pod námi kdosi dupe.“
Ženy chvíli seděly potichu, potom paní hostinskou napadlo jednoduché vysvětlení. Vrátil se asi její muž, prošel nepozorovaně kolem nich a kutí něco ve sklepě. Dodala si proto odvahy a spolu s kamarádkou sestoupily po schodišti dolů. K jejich údivu bylo ale sklepení prázdné. Také těžké mužské kroky ustaly jako když utne. Jakmile ale obě přítelkyně vystoupily opět do šenku, ozvalo se dusání znovu.
Teď už měla paní domu jasno. V hospodě straší! Jenže jak je to možné, když jde jen o repliku historické budovy?
Pomoc v nouzi
Zjistilo se, že hostinec je vybudován přesně na místě, kde v minulosti stávalo městské vězení. V kobkách žaláře kdysi úpěla řada lidí a někteří z nich tu čekali i na svou poslední cestu, končící na frýdlantském popravišti. A je možné, že část sklepních prostor zůstala neporušena.
Od té doby chodí šenkýřka do sklepa jen s velkým sebezapřením a večer raději vůbec. Před časem se jí totiž zdálo, že tu zahlédla černý pohybující se stín. Jenže duch asi nemá v úmyslu škodit, nýbrž naopak pomáhat. „Začali jsme pořádat sobotní večery s šermem a dalším historickým programem. Při té příležitosti vždy rozděláváme oheň ve velikém krbu. Jednou jsem na to ale v roztržitosti zapomněla. Přesto když dorazili hosté, polena v krbu hořela jasným plamenem. Kdo je zapálil, to dodnes nechápu,“ tvrdí hostinská.
Jiný důkaz přízně podal přízrak o několik týdnů později. V kuchyni tehdy zapomněli hrnec s jídlem na zapnutém sporáku. Když si na to majitelé o pár hodin později vzpomněli, byl k jejich úžasu rendlík odstavený a kdosi neznámý vařič vypnul.
Kdo ve frýdlantské hospodě nezištně pomáhá? Pokud je to opravdu duch, jak si to mnozí myslí, pak se mu zřejmě historické prostředí i program líbí a má pocit, že se vrátil do svých důvěrně známých časů.
Ing. Vladimír Červinka

nahoru
  • DOBýVáNí VESMíRU
Lunární elektromobil

Prvenství Neila Armstronga v chůzi po Měsíci je všeobecně známé. Málokdo by však asi dovedl odpovědět na otázku, kdo byl prvním řidičem automobilu na jeho povrchu. Jelikož sovětský Lunochod byl naváděn ze Země a Rusové na našem blízkém sousedovi nikdy nebyli, vítězství si i v této „disciplíně“ odnesl Američan – David Scott.
Svůj první automobil přepravili astronauti USA na naši jedinou přirozenou družici při svém čtvrtém přistání. Apollo 15 odstartovalo přesně před pětadvaceti lety, konkrétně 26. července 1971 a přistávací modul dosedl na okraji Moře dešťů, poblíž nejvyšší měsíční hory Mount Hadley, vysoké asi jako pozemský Mount Blanc.
Snadný pohyb
Zatímco pilot posádky Alfred Worden kroužil kolem Měsíce, její velitel David Scott a James Irvin prováděli průzkum na povrchu, při kterém však na rozdíl od předchozích posádek nemuseli jen pochodovat.
Protože skafandry byly objemné a svazující, astronauti se při pohybu rychle unavili. Nyní však měli k dispozici elektromobil Lunar Roving Vehicle, zkráceně zvaný Rover. Ten byl vybaven i parabolickou anténou, která umožňovala přímý televizní přenos. Kosmonauti s ním uskutečnili tři výpravy, při kterých nasbírali sedmasedmdesát kilogramů měsíčních hornin.
Měsíční „show“
Diváci díky novému vozidlu mohli sledovat, že astronauti neplnili jen stanovený program, ale ještě se přitom typicky americkým způsobem bavili.
Například Scott se rozhodl nejprve pořádně vyzkoušet jízdní vlastnosti vozítka. „Drž se Jime, geologie počká,“ řekl a začal přejíždět přes menší krátery a kličkovat mezi většími. Irwin zase při nabírání malých kamenů speciálními hrabičkami hlásil: „Patnáct jednou ranou, jako když shrábneš bank v pokeru!“ Oba chvíli bez úspěchu viklali velkým balvanem a na pokyn z řídícího střediska, aby raději sbírali vzorky půdy, opovržlivě odpověděli: „Těch máme celý pytel!“
Kromě mnoha významných vědeckých experimentů pak předváděli i pokus z učiva fyziky pro základní školy – upustili současně kladivo a husí brk - a oba předměty ve vzduchoprázdnu skutečně padaly stejnou rychlostí.
„Vltavíny“ na Měsíci
Mise se úspěšně vrátila 7. srpna 1971. Jejím senzačním objevem byly drobné sklovité kuličky zeleného zabarvení - trochu obdobné jako naše vltavíny.
Na možná ještě větší senzaci spojenou s touto výpravou si však celý svět musel počkat až do roku 1994. Tehdy totiž bylo zjištěno, že na fotografiích pořízených satelitem Clementine je místo přistání Apolla 15 patrné. Černou skvrnu o velikosti asi sto metrů zřejmě způsobily spaliny přistávacího modulu, což dokládá, že měsíční povrch se oproti naší planetě prakticky nemění.
Iv
nahoru
  • OTAZNíKY MINULOSTI
Svatý grál nalezen?

Zřejmě nikdo přesně neví, jak vypadá nejznámější a také nejhledanější relikvie na světě. Anglický badatel Graham Phillips má ale v této otázce jasno, protože Svatý grál již objevil. Alespoň je o tom přesvědčený. Odborníci z Britského muzea mají ovšem jiný názor, a tak záhada opředená mnoha legendami přetrvává i nadále.
Jak vyplývá z nejrozšířenější představy, grál měl nejspíše podobu kalichu, z něhož pil Kristus při poslední večeři a do nějž pak bylo zachyceno několik kapek Ježíšovi krve. Podle jiných názorů však může jít také o misku, drahokam, nebo kámen spadlý z nebes či záhadný zdroj energie. Autor několika světových bestsellerů a uznávaný britský historik Graham Phillips ovšem zastává jiný názor.
Na rozkaz císařovny
Ve své knize Hledání Svatého grálu spisovatel tvrdí, že relikvii odvezli učenci z hrobky Krista na přání římské císařovny Heleny v roce 327. Během nájezdu Barbarů na říšskou metropoli roku 410 byla tajně přemístěna na bezpečné místo v Británii. Ve městě Viroconium, ležícím na území dnešního shropshirského hrabství, ji podle historika převzal do svého opatrovnictví samotný král Artuš a zůstala v jeho moci až do vpádu Normanů. Grál tak údajně získal francouzský šlechtic Payn Peveril a dědil se v jeho rodu z generace na generaci.
Posledním přímým potomkem byla jistá Frances Vernonová, která si vzala za manžela dějepisce Thomase Wrighta. Měli spolu jediného syna, avšak ten předčasně zemřel v mladém věku a nešťastní rodiče se rozhodli, že cenný předmět bude nejrozumnější ukrýt. Z obavy, že by se mohl nenávratně ztratit, vytvořil Wright údajně zašifrovanou zprávu o tom, kde je schovaný. Zakódované „vodítko“ připojil k básni o grálu, jejímž autorem byl jeden z dávných předků jeho manželky.
Ukrytý byl na půdě
Po Wrightově smrti se Frances znovu provdala a měla děti. O tajemném dědictví se pak náhodně dozvěděl její vnuk Walter Langham v roce 1920. Podařilo se mu rozlousknout klíč – stopa vedla do Hawkstonského parku u města Shrewsbury, které je největším v hrabství Shropshire. Na složitě přístupném vrcholu pahorku White Cliif, kam se lze dostat pouze bludištěm spletitých chodeb, objevil na místě zřícené kaple pod kamenným pulpitem tvaru orla skutečně zašlý, pět centimetrů vysoký kalich ze zeleného onyxu.
Nález si Langham ponechal jako rodinou památku a ta se dostala až do rukou jeho pravnučky Victorie Palmerové z města Rugby v hrabství Warwickshire. V roce 1995 se zkontaktovala s Grahamem Phillipsem a nádobu pak společně uložili do trezoru v bance.
Vědci pochybují
Dosud nevyřešenou otázkou však stále zůstává, jestli jde skutečně o pravý Svatý grál. Vzhledem k charakteru materiálu, z něhož je vyroben, bohužel nelze přesně určit jeho stáří uhlíkovou metodou. Experti z Britského muzea se domnívají, že jde pravděpodobně o nádobu na mazání či na vůni římského stylu, zhotovenou možná v prvním století. Pocházet prý může z Palestiny, protože tamní řemeslníci často používali k výrobě podobných věcí právě onyx.
Mnozí kritikové poukazují na skutečnost, že kalíšek je pro pití dosti malý a tedy i nevhodný. Ježíš při poslední večeři zřejmě smáčel rty v mnohem větším poháru. Phillips v této souvislosti naznačil, že pokud nejde o skutečný grál, půjde o jinou velmi významnou relikvii související s Kristem.
Kalich a mísa
Svatý grál je opředen celou řadou nejrůznějších legend - v té nejznámější figuruje svatý Josef z Arimatie. Po smrti Ježíše přicestoval do Británie a navštívil kostel v Glastonbury. Vypráví se, že jeho hůl zapíchnutá do země v opatství zakořenila a vyrostl z ní obrovský keř. Poutník to považoval za znamení, a proto relikvii ukryl ve zdejší studni. Grál se zde ale nikdy nepodařilo nalézt.
Podle dějepisců by však mohl být příběh založen alespoň z části na pravdě. U svatostánku v minulosti skutečně stávala vzrostlá dřevina, ovšem tu nechal porazit Olivier Cromwell, aby zde později nechal zasadit jiné keře. Je zajímavé, že stejný druh má původ ve Svaté zemi.
Existují rovněž názory, podle nichž kořeny grálu sahají mnohem hlouběji do historie, až k vzdáleným Keltům a jejich mytologii. Bývá ztotožňován s magickým kotlem boha Brana, v němž oživoval zemřelé. Britský genealog a spisovatel Noel Currer-Briggs ve své knize Rubáš a grál dokonce tvrdí, že grály musely být dva. Jedním je skutečně kalich, druhý, podle autora ten pravý, má podobu mísy, do níž bylo uloženo plátno ovinuté kolem mrtvého těla Krista. Ať už je pravda jakákoliv, faktem i nadále zůstává, že honba za Svatým grálem bude pravděpodobně ještě dlouho pokračovat.
(tor)


nahoru
  • SLAVNé OSOBNOSTI
Ayrton Senna – věčná hádanka

Neuvěřitelné události se nevyhýbají ani takovým místům, jakým je svět automobilových závodů. Za příklad může sloužit příběh brazilského jezdce Ayrtona Senny. Přestože si už odmala dokázal podmanit vše, co mělo kola, a na několik let se dokonce stal hvězdou F1, jeho strmou kariéru stejně rychle ukončil nepochopitelný náraz do betonové zdi na okruhu v italské Imole.
Trojnásobný mistr světa zahynul v troskách vozu 1. května 1994. Za dosud nevyjasněných okolností tehdy nezvládl mírnou zatáčku Tamburello a dvousetkilometrovou rychlostí se vyřítil z dráhy. Vyšetřování nehody následně ukázalo, že se sice snažil brzdit ze všech sil, ale zastavit vůz z rychlosti 310 kilometrů v hodině za tak krátkou chvilku jednoduše nebylo možné. Z dostupných údajů prostě nebylo možné jednoznačně učinit závěr o příčině nárazu modrobílého Williamsu do betonové zdi. Zlomená tyč řízení či nízký tlak v pneumatikách nebo snad ztráta kontroly na hrbolu v Tamburellu?
Ohromení diváci sledovali poslední drama své automobilové modly téměř bez dechu. Někteří měli pocit, že se závodník pohnul. Když ale sundali přilbu, bylo všem jasné, že tenhle náraz nemohl přežít. Část závěsu kola mu rozdrtila lebku. Přestože byl ještě převezen do nemocnice, veškerá snaha lékařů byla marná.
Dětství na kolech
Ayrton Senna da Silva se narodil 20. března roku 1960 v rodině úspěšného saopaulského obchodníka. Po matce mu v žilách kolovala bouřlivá italská krev, ale jeho život přece víc ovlivnil otec. Ke čtvrtým narozeninám mu totiž věnoval osudový dárek – motokáru. Jakmile chlapec usedl za volant, podlehl touze vítězit.
Talentovaný jezdec dal o sobě také velmi brzy vědět. Stal se mistrem světa v motokárách, později vyhrával i na jednostopých vozidlech, a posléze začal pomýšlet na formule.
Na začátku osmdesátých let odešel do Anglie, kde získal dva prestižní tituly národní formule Ford, a pak už konečně pronikl mezi elitu. Nejprve dostal nabídku od stáje Williams, ale první vítězství si vychutnával teprve v barvách monopostu Lotus. Ovšem vrchol jeho kariéry představuje až přestup do týmu McLaren, v němž získal tři mistrovské tituly.
Divoký jezdec
Přestože nemohlo být pochyb o jeho jezdeckém talentu a píli, čímž si získal řadu obdivovatelů, nevyhnul se ani kritickým ohlasům kvůli sobeckému stylu jízdy. Když například Ayrton několikrát vyřadil svého stájového kolegu Alaina Prosta při závodech, jejich hádky došly až tak daleko, že museli být ubytováváni v různých hotelech.
Ačkoliv Senna byl považován za agresivního jezdce, zajímala jej také bezpečnost závodění. Jako by tušil, že mu hrozí nebezpečí. Ještě na začátku své poslední sezóny prohlašoval, že bude děkovat Bohu, když rok 1994 přežije ve zdraví. První dva závody nakonec nedojel a pak přišla tragédie v Imole. Podle některých teorií na trati ležel kus vozu po předchozí nehodě a Ayrton se mu chtěl vyhnout. Nezahřáté pneumatiky však manévr nezvládly a šampionův monopost vyjel z dráhy. Podle jiných mohl sehrát roli i stres a tlak ze strany mladších a schopných závodníků či únava. Nebo to bylo úplně jinak? Pokud někdo zná úplnou pravdu jistě jí nikdy neprozradí.
Při státním pohřbu v rodné Brazílii televizní komentátor vyřkl: „Zemřel muž, zrodil se mýtus.“ A nemýlil se. Jestliže byl Senna už za života pojmem, smrt mu paradoxně zajistila nesmrtelnost.
(dtk)
nahoru
  • NEVYJASNěNá úMRTí
Smrt brazilského Kennedyho

Jedna z nejopěvovanějších postav brazilské historie může potěšit i naše srdce. Předci výjimečného prezidenta Juscelina Kubitscheka totiž pocházeli z jižních Čech. Populární státník se svého úřadu ujal právě před padesáti lety a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu v dějinách Jižní Ameriky. Teprve dnes však vycházejí na povrch informace, které zpochybňují oficiálně stanovenou příčinu jeho smrti.
Když se v Brazílii napíše monogram JK, každý ví, o kom je řeč. Jsou to stejně proslulé iniciály jako třeba v České republice TGM nebo v Americe JFK. Právě výslovnost dvou počátečních písmen Kubitschekova jména dala vzniknout jeho mazlivé přezdívce Žotaka. Provázela ho celou politickou kariérou, o níž lze bezesporu říct, že byla zázračná.
V době vládnutí brazilského prezidenta českého původu došlo k řadě změn - od organizování rozsáhlé industrializace až po výstavbu výjimečného nového hlavního města Brasília. Náhlá smrt milovaného politika proto zaskočila tisíce jeho obdivovatelů, kteří si kladli otázku: Byla to opravdu jen nešťastná autohavárie?
Milovaný starosta
Pravnuk českého emigranta Jana Nepomuka Kubíčka z jihočeské obce Kolný se narodil v roce 1902 v chudé rodině a nedalo se předpokládat, že by to Juscelino Kubitschek de Oliveira, zvláště po brzké smrti otce, mohl někam dotáhnout. Mladík však toužil po vzdělání a vstoupat vzhůru. V roce 1921 přes všechny sociální handicapy dokázal zasednout do poslucháren lékařské fakulty v Belo Horizonte a po studiích se stát chirurgem. V době své stáže v Paříži navštívil i tehdejší Československo a v jeho pamětech najdeme mimo jiné zmínku o překvapení, které zažil, když otevřel zdejší telefonní seznam a zjistil, kolik tu žije Kubíčků.
Pro kariéru budoucího vůdce země byla ale mnohem důležitější doba občanské války v roce 1932. Jeho organizační talent při řízení polní nemocnice zaujal mocného politika Benedita Valaderese, který Kubitschekovi nabídl místo ve svém týmu. Netušil, že jej jeho chráněnec zanedlouho zastíní.
O dva roky později už de Oliveir kandidoval do parlamentu a v roce 1940 se stal starostou města Belo Horizonte. Dodnes se tradují historky o tom, jak vstřícný dokázal být a jak se zajímal o problémy obyčejných lidí. Později s úsměvem vzpomínal, že ho při náhodném setkání na ulici často zdravili i malí kluci veselým pozdravem: „Ahoj, Juscelino!" Pro někoho by to možná byl vrchol kariéry, Kubitschek ale teprve začínal.
Město snů
Věčně usměvavý a neúnavně pracující starosta neměl nepřátele, národ miloval i jeho okouzlující manželku Sarah. V roce 1955 se vyhoupl do prezidentského úřadu a celou zemi překvapil smělou vizí založení nového sídelního města. Rio de Janeiro mělo ztratit své výsadní postavení.
O přesunu metropole z pobřeží do vnitrozemí se v Brazílii nesměle diskutovalo už dvě století, ale dosud nikdo nenašel dostatek odvahy, aby neuvěřitelně složitý a drahý projekt dotáhl do konce. Kubitschek i přes rostoucí zadlužení státu našel prostředky a občané byli nadšeni. Začala vznikat Brasília - nové hlavní město uprostřed divočiny.
Prezident dal volnou ruku v projektování dvěma významným architektům. Oscar Niemeyer a Lúcio Costa vybudovali futuristickou aglomeraci plnou unikátních budov, která dodnes budí závist jejich kolegů ze všech koutů světa. Město je výjimečné také tím, že v nejvyšší možné míře zachovává přírodní ráz krajiny - není ani tak velkoměstem jako souborem izolovaných staveb v přírodě.
Metropole byla vybudována za tři roky a sedm měsíců. V roce 1987 ji UNESCO zapsalo na prestižní seznam skvostů lidstva - World Heritage Sites.
Smrt na dálnici
Znovuzvolení Juscelina Kubitscheka do čela státu by bylo po pětiletém funkčním období naprostou samozřejmostí. Jenomže brazilská ústava zakazovala opětovné zaujetí mandátu. Milovaný státník úřad opustil a všichni si byli jisti, že v příštích volbách se do svého křesla opět vrátí.
Kubitschekův následovník však nepatřil k oblíbencům a v roce 1964 byl svržen vojenským pučem. Populární Žotaka se postavil do čela opozice, ale byl vzápětí zbaven občanských práv a trpěl perzekucí vládnoucí junty. Až přišel 22. srpen 1976. Toho dne Kubitschekovo auto z dosud nevyjasněných důvodů explodovalo na dálnici mezi Sao Paulem a Rio de Janeirem.
Utajovaný spis
Tři desítky let zaměstnávaly Brazilce spekulace, zda tragédie na autostrádě byla opravdu pouhou dopravní nehodou, nebo zda se populární Žotaka stal obětí politického atentátu. Světlo do celého případu přinesl až důkaz, který se z hlubin historie vynořil v nedávných měsících - dokument Pinochetovy chilské tajné policie DINA z roku 1975.
V dopise zaslaném tehdejším šéfem DINA Manuelem Contrerasem vůdci brazilské junty generálovi Joaovi Figueiredovi se píše, aby se zabránilo Kubitschekovi a známému chilskému diplomatovi Orlandu Letelierovi v návratu do politického života. Figueiredo stál tehdy v čele Národní informační služby, brazilské obdoby chilské DINA. Je jistě podivné, že milovaný Juscelino zahynul v následujícím roce a Letelier o měsíc později.
Tento závažný dokument získala již před lety Kubitschekova rodina a předala jej významnému americkému novináři Jacku Andersonovi s podmínkou, že obsah bude udržen v tajnosti, dokud bude naživu vdova po Juscelinu Kubitschekovi. Sarah zemřela letos v únoru.
Symbol národa
Obliba bývalého prezidenta by v Brazílii nemohla být větší, ani kdyby dosud žil. Stal se symbolem svého národa a jeho cesty k prosperitě a mezinárodnímu uznání. V roce 1981 byl v centru Brasílie slavnostně otevřen památník připomínající jeho život. Kubitschekovo jméno ale v této jihoamerické zemi najdeme takřka na každém kroku - lid po něm pojmenoval třeba mezinárodní letiště v brazilské metropoli, jeden z místních luxusních hotelů nebo třeba unikátní most dokončený před čtyřmi lety.
Kdybychom se dnes zeptali brazilských občanů, kdo je nejvýznamnějším občanem dějin jejich země, možná bychom také uslyšeli jména Pelé nebo Fittipaldi. Ale Juscelino Kubitschek by v této anketě stoprocentně zvítězil.
(lup)





nahoru
  • OPTICKé úKAZY
Skrytá krása Slunce (3)

Když zapadne ohnivý kotouč a obloha je čistá bez mraků, pátráme většinou po hvězdách, kometách či umělých družicích. Příroda nám však dokáže připravit mnohem pestřejší podívanou. Pokud budeme mít štěstí a dostatek trpělivosti, můžeme objevit i perly nočního nebe – svítící stříbřitá oblaka.
Svítících mračen si lidé poprvé všimli na sklonku devatenáctého století a vzápětí se rozběhlo jejich pečlivé pozorování. Efektní nebeské představení ovšem nespatříme jen tak kdykoliv – zářící mraky bývají k vidění pouze v období kolem letního slunovratu kolem půlnoci, a to ještě velice zřídka.
Na naší polokouli bychom nejspíše uspěli v červnu a červenci, ale vyloučen není výskyt tohoto unikátního jevu ani v květnu a srpnu. Takzvané stříbřitá oblaka jsou mezi projevy oblačnosti naprosto výjimečné. Zatímco běžné mraky plují ve výšce do dvanácti kilometrů, tedy v troposféře, zářící mračna přebývají v horní části mezosféry ve výšce kolem osmdesáti kilometrů.
Podvodníci mezi mraky
Donedávna se usuzovalo, že svítící oblaka jsou pouhými shluky částic kosmického nebo vulkanického původu. Vědci už dnes vědí, že tento druh mraků je velice tenký a je nejspíše tvořen drobnými ledovými krystalky.
Noční svítící oblaky se objevují v době, kdy sluneční kotouč stojí ve výšce 6 až 16 stupňů pod obzorem. Vzdálené vysoké vrstvy atmosféry jsou za těchto podmínek totiž ještě Sluncem osvětlovány. Samotné mraky se drží těsně nad horizontem a mívají podobu stříbřitých závojů často s modravým nádechem. Podle tvaru je dělíme na čtyři základní skupiny – závoje, pruhy, vlny a víry.
Někdy se mohou za svítící oblaka vydávat i obyčejná mračna osvícena Měsícem. Potom rozdíl odhalíme nejspíš za pomoci dalekohledu – zatímco tyto napodobeniny tvořené běžnými cirry vyhlížejí spíše mlhavě, pravé svítící mraky se mohou pochlubit daleko jemnější strukturou.
V létě je největší zima
Noční zářící oblaka se nacházejí v nejchladnější části zemské atmosféry, takzvané mezopauze. V období kolem letního slunovratu zde teplota klesá na nejnižší mez a právě v tu chvíli nastává ideální prostředí pro zrod těchto neobvyklých mračen. Těm se totiž nejlépe daří při teplotě mínus 130 stupňů Celsia.
Částečky ledu vznikají v obrovských výškách nad zemským povrchem následkem stoupání malého množství vodních par z nižších vrstev atmosféry a také díky vzniku molekul vody přímo v mezosféře v okamžiku, kdy sluneční záření štěpí všudypřítomný metan.
Jak prokázala pozorování z kosmických sond, svítící mraky se v letním období tvoří nad celou polární oblastí. To jenom lidské oči je dovedou zřídka kdy zachytit. Takzvaná mezosférická oblačnost však není snadno pozorovatelná z jednoduchého důvodu – obloha bývá za polárního dne příliš světlá.
Láska pohlíží na nebe
Na základě dlouhodobého sledování a zkoumání vědci zjistili, že v posledních letech počet svítících oblaků stoupá, což pravděpodobně souvisí s globálními změnami klimatu. K častějšímu zrodu této noční podívané také přispívá stoupající sluneční aktivita.
První fotografii nočních zářících oblaků pořídil astronom Berlínské observatoře Otto Jesse roku 1885. Ve stejné době neznámé mraky pozoroval na českém území také geofyzik Václav Láska.
Přestože se naše republika nachází na samé jižní hranici pásma, kde lze ještě tento unikátní atmosférický jev sledovat, spatřit tento úkaz se podařilo i Láskovým následovníkům. V relativně nedávné době, v roce 1988, měli štěstí například astronomové v Jablonci nad Nisou, před sedmi lety v Teplé či předloni v Praze. Snad i letošní léto opět obohatí sbírku o unikátní fotografie svítících oblak.
(lup)
nahoru
  • VOJENSKá TECHNOLOGIE
Superzbraň k okamžité odvetě

Armády současných velmocí disponují celou řadou nejmodernějších zbraňových systémů. Žádný z nich ovšem nepředstavuje pro lidstvo takové riziko jako vynález hyperprostorové houfnice již ze začátku šedesátých let minulého století. Považuje se za nejzákeřnější zbraň, jaká kdy byla sestrojena.
Po tisíce let se stratégové nejrůznějších armád světa pokoušeli objevit ten nejúčinnější bojový prostředek ke zničení nepřítele. Doposud se však proti každé zbrani podařilo nalézt odpovídající ochranu. Umožňoval to především jev, kterému specialisté přezdívají „časový schodek“. Zjednodušeně řečeno – jde o čas, který musí uběhnout od zahájení útoku až po zasažení útočníka. I ta nejrychlejší raketa či letoun potřebují určitou dobu, aby se dostaly nad nepřátelské území.
A právě tento časový interval poskytoval nepříteli dostatečný čas k účinné obraně nebo protiútoku. Na počátku šedesátých let minulého století se ale objevil prostředek zcela nové generace – hyperprostorová houfnice.
Zneškodnění škůdců
Základem pro sestrojení ničivé zbraně se stal zatím neobjasněný fenomén takzvané vtištěné informace. Což znamená, že jakákoli fotografie, nebo obrázek nějakého místa či předmětu jsou nějakým tajemným způsobem svázány se zobrazovanou předlohou. Senzibilové tuto skutečnost využívají už stovky let, když nad mapou vyhledávají ukryté předměty či osoby nebo když z pouhé fotografie dokáží stanovit diagnózu nemocného.
V případě hyperprostorové houfnice šlo o otočení tohoto jevu. Znamenalo to, že útokem na obrázek by došlo k poškození nebo ovlivnění zobrazovaného objektu. Přípravných prací se ujali američtí inženýři Curtis Upton a William Knuth. V roce 1951 se jim podařilo sestrojit takzvaný „radionikový přístroj“, s jehož pomocí se jim záhy povedlo zbavit rozsáhlé lány bavlny nebezpečných škůdců.
Uptonův a Knuthův vynález později ještě vylepšil další odborník – Howard Armstrong. Základem jeho aparátu se stala kolektorová deska, na které byly umístěny letecké fotografie postiženého pole a účinný insekticid. Testy Armstrongova zařízení předčily všechna očekávání. Po zapnutí přístroje a několikaminutovém ozařování fotografie škůdci z lánu kukuřice opravdu zmizeli. Současně bylo zjištěno, že v té části pole, která na snímku před experimentem záměrně chyběla, se zhoubný hmyz vyskytoval i nadále.
Zásah bez varování
Přestože vědci svým objevem sledovali ryze mírové cíle, zmocnila se celého projektu armáda. O dalším pokračování výzkumu informoval veřejnost později bývalý podplukovník a nukleární fyzik Thomas Bearden.
Tvrdil, že armádním expertům se podařilo něco neuvěřitelného. Zvládli prý převést do virtuální podoby energii jaderného výbuchu a pak ji pomocí hyperprostorového kanálu odvést na jakékoliv místo na Zemi. S využitím zařízení, zvaného „hyperprostorový interferometr“, lze prý kdekoliv na zemském povrchu vyvolat nukleární explozi.
Američtí generálové byli nadšeni. Nová zbraň, kterou teoreticky předpověděl již počátkem 50. let minulého století ve své novele Pánův hlas geniální polský vizionář - spisovatel Stanislaw Lem, splňovala všechny představy o nejdokonalejším bojovém prostředku. Efekt časového schodku byl úplně vyloučen a nepřítel mohl být zasažen bez varování a prakticky okamžitě na kterémkoliv místě zeměkoule.
Počátkem šedesátých let byli Američané přesvědčeni, že nová superzbraň úplně zvrátí poměr sil ve světě a stane se mocným nástrojem při vydírání zemí východního bloku. Pak se ovšem stalo něco, s čím nikdo ve štábu Pentagonu nepočítal.
Nepovedený pokus
Všechno začalo zdánlivě nesouvisející katastrofou. Na přelomu let 1957 a 1958 došlo v tehdejším SSSR k výbuchu. Poblíž milionového města Sverdlovsk explodovala obrovská jaderná nálož. Mnoho lidí zemřelo a tisíce dalších obyvatel bylo zmrzačeno. Rusům se sice tragédii podařilo utajit, američtí experti ale znejistěli. Vypadalo to, že Sovětům se nepovedl experiment s hyperprostorovým přenosem atomového výbuchu. To by ale znamenalo, že východní vědci vynález znali.
Tento předpoklad se s definitivní platností potvrdil 10. dubna 1963. Toho dne se v Atlantiku potopila americká atomová ponorka Tresher. Podle sdělení námořníků z doprovodné lodi Skylark se podmořské plavidlo náhle v jediném okamžiku rozlomilo na kusy a kleslo na dno oceánu.
Havárie, která si vyžádala životy 129 mužů, nebyla nikdy oficiálně objasněna. Odborníci z USA však zjistili šokující skutečnost. Ponorka byla zničena zásahem hyperprostorové houfnice. Tento společný vynález českých a sovětských vědců pracoval na přesně stejném principu jako jeho americký protějšek. Pentagonu se proto rovnováhu sil zvrátit nepodařilo.
Ačkoliv nikdo neví, zda se na výzkumu těchto nebezpečných zbraní pokračovalo dál, je možné, že armády světových velmocí je vlastní a stále zdokonalují.
Ing. Vladimír Červinka
Zdroj: Ernst Meckelburg: UFO – NÁVŠTĚVNÍCI Z BUDOUCNOSTI (Dialog Liberec)

nahoru
  • K ZAMYšLENí
Šálí nás náš mozek?

Co je v našem světě skutečnost a co pouhá iluze? Tuto dávnou filozofickou otázku znovu připomněly série filmů Matrix a Star Trek, ve kterých jsou předvedeny hypotetické možnosti vzniku virtuální reality. Ta je však zde vytvářena uměle za pomoci technických prostředků. Je ale vůbec náš život opravdovou skutečností?
Technická zařízení umožňují již dnes lidem prožít určitý druh virtuální reality za pomoci speciálních brýlí a snímačů přichycených k různým částem těla. Počítač pak před očima zobrazí nereálný svět, v němž se odpovídajícím způsobem promítají i naše skutečné pohyby, iluzi pak doplní zvuky a dokonce třeba i měnící se pachy či teplota.
Filmové virtuální světy
Dokonalou možnost této technické virtuální reality pak zobrazuje sci-fi film Matrix. Zde jsou lidé pod nadvládou strojů, které jejich těla umísťují do nádob a napojují na hadičky s umělou výživou, mozky pak jsou přímo připojeny na počítačovou síť a zobrazuje se jim zdánlivě normální život, o jehož nereálnosti nemají tušení.
Jiné řešení ukazuje seriál Star Trek, kde se v kosmické lodi nalézá zařízení zvané „holodeck“. V něm se jeho uživatelé mohou dostat do světa vytvořeného holografickou simulací, který má libovolnou podobu podle jejich přání.
Vesmír jako hologram
Někteří vědci jdou ve svých úvahách ještě dál, zároveň ale vzbuzují otázku, zda se nevydávají ve stopách Járy Cimrmana do slepých uliček poznání. Například profesor Tiller ze Stanfordské univerzity je zastáncem teorie, že celý náš vesmír je jen jedním obrovským hologramem, který pojmenoval holoversum.
Tato myšlenka se jeví pouze jako cvičení představivosti, zajímavé však jsou závěry zakladatele laboratoře pro výzkum snů při Maimonides Medical Center v Brooklynu, profesora Ullmana. Podle něho se nás při spánku naše vědomí snaží informovat o jiné realitě, kterou v bdělém stavu nevnímáme.
Co je realita?
Lidské dějiny jsou ovšem plné mnohem výraznějších projevů vnímání dalších úrovní reality, než s jakou se setkáváme při „přízemním“ myšlení, odvozeném jen od záznamu světa pomocí našich pěti smyslů. Například víra v „duchovní bytosti“, a to nikoliv pouze v Boha či „bohy“, je stará jako lidstvo samo. I pro dnešní skeptiky se tak nabízí otázka, zda nevznikla díky jejich skutečnému mimosmyslovému vnímání a zda někteří lidé nemohou mít tyto schopnosti i v současnosti.
Lze považovat fakt, že ve svém životě nepotkáváme okřídlené anděly, vodníky či trpaslíky s lucerničkou za nezvratný důkaz toho, že nemohou existovat jako duchovní bytosti? A není tedy zdánlivě pohádková realita opravdovou, byť trochu zkreslenou skutečností, a to, co většina lidí vnímá jako realitu, ve skutečnosti pouhou pohádkou?
Ivo Žaloudek

Poslední komentáře
07.06.2016 21:13:45: Je mi líto, ale myslím, že Se mýlíte. Jsem si jistý. :-x pujcky plus
07.06.2016 18:01:47: Jsem přesvědčen, že Se mýlíte. Jsem si jistý. Napište mi do PM. :D půjčky bez registru ostrava...
16.06.2015 12:24:28: bojan 8-O rychla sms pujcka na ucet
23.10.2009 16:03:37: Zdravím všechny příznivce tajemna.Jsem rád,že existují stránky zabývající se touto tématikou.Asi kaž...
 
UFO - VESMÍR - ZÁHADY - VĚDA administraci v 'Nastavení stránek'.