MIROSLAVOVY TAJUPLNÉ STRÁNKY

NA STRÁNKÁCH SE USILOVNĚ PRACUJE DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ administraci v 'Nastavení stránek'.

ODKAZY

http://http://kaprarina.webnode.cz/

SUPER DOMÉNY NA PRODEJ

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

RADIO FENIX DJ MICHAL

MAPA

ITERAKTIVNÍ MAPA MARSU

ČT1 TV

ČT 1

zvuky z vesmíru

SETI HOME

SATELITNÍ MAPY A ATLASY

ON LINE WORLD

POČASÍ

STELITNÍ POHLED - POČASÍ

PRAHA

ON LINE KAMERY

 

HOROSKOPY

HOROSKOPY

ON LINE RÁDIO

ON LINE RÁDIO

ON LINE TELEVIZE

ON LINE TELEVIZE CELÉHO SVĚTA

SMS ZDARMA

SMS ZDARMA MUŽETE POSÍLAT NA 02 A VODAFON

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

HLEDÁM - PRODÁM - KOUPÍM

Podpořte rozvoj stránek pomocí SMS Děkujeme

MAGAZÍN 2000

2

Ohniví psi

Hermann Blumrich, učitel, písmák a kronikář Frýdlantska, ve své knize 100 Sagen aus dem Friedläder Bezirk popisuje velmi pozoruhodnou událost, k níž došlo na počátku 19. století. Vedle hlavy mladé dívky se zjevilo zářící těleso podobné kulovému blesku a vykazovalo i jisté známky inteligence. Podobných případů bylo v historii paranormálních jevů popsáno několik.
U jednoho bohatého sedláka v Libverdě pracovala roku 1810 mladá děvečka Gertruda. Byla prý velmi šikovná, ale také neuvěřitelně zvědavá. Nejvíc ji přitahovala starobylá truhla postavená v komoře, v níž měl hospodář uloženo patrně něco cenného, protože služce nedovolil, aby se k ní přiblížila. Děvče však zákaz nerespektovalo. Když sedlák nebyl doma, pokusila se dívka alespoň profouknout klíčovou dírku u truhlice, aby se podívala dovnitř. Jak ale otevřela ústa k nádechu, vylétlo prý z truhly něco neviditelného a bzučícího a vlétlo Gertrudě přímo do pusy. V tu chvíli se život děvčete od základu změnil.
Zemřela mladá
Vedle hlavy dívky se objevilo světlo, připomínající žlutě zářící míč. Gertruda se ho chtěla zbavit, nic však nepomáhalo. Světélko se drželo nanejvýš pár kroků od ní a nevzdalovalo se od ní ani ve spánku. Nejenže jí sedlák vyhodil ze služby, ale navíc s ní nechtěli mít nic společného ani chlapci. Ujala se jí až stará Anna Blumrichová, kronikářova prababička.
Hermann Blumrich ve své pamětní knize uvádí, že světélko údajně rozumělo lidské řeči a dovedlo i čarovat. Když se například někdo otázal, kolik lidí stojí venku přede dveřmi, koule prskla přesně tolikrát, kolik osob tu stálo. Pokud si pak někdo ze světla nebo z Gertrudy tropil legraci, ohnivý míč se mu pomstil. Buď ho zfackoval neviditelnou rukou, nebo mu podrazil nohy či mu provedl jinou taškařici. Dobírat si ho prý nebylo radno.
Mladá dívenka žila se světélkem několik let. Potom jí kdosi poradil, aby požádala o pomoc kněze v hejnickém kostele. Po zásahu důstojných otců světlo skutečně zmizelo. Gertruda však od tohoto okamžiku začala rychle scházet a po několika měsících ještě mladá zemřela.
Světla z Egrynu
Známý lovec záhad Harry Price zas zaznamenal příběh jisté ženy z Bretaně, který se údajně odehrál v roce 1973. Během bouřky vystrčila paní hlavu z okna svého domu a blesk ji zasáhl přímo do čela. Nešťastnice sice úder výboje přežila, cosi se s ní ale stalo. Nad její hlavou se prý objevil světelný míč velikosti mužské pěsti s podobnými vlastnostmi jako u Gertrudy. V tomto případě však světélko po několika měsících samo zmizelo a žena odnesla jeho ztrátu jen několikatýdenní těžkou únavou.
Jiný popsaný případ je z roku 1905 a stal se ve Walesu. Mary Jonesová, kazatelka z malé obce Egryn, proslula neobvyklými světelnými fenomény, které se kolem ní odehrávaly. Reportér místního plátku Daily Mail osobně spatřil nad její hlavou ohnivou kouli, která vydávala oslnivě žlutý jas. Tři kněží zase viděli, jak v těsné blízkosti ženy vystupují ze země světelné míčky a s třeskem vybuchují. Kazatelku také neustále doprovázelo několik zářících koulí, které kolem ní poskakovaly jako ohniví psíci. Novinář z listu Daily Mirror pak zaznamenal, že čas od času se některé ze světélek rozzářilo natolik intenzivně, že i za tmy byla vidět každá větvička a kámen v okruhu nejméně dvaceti metrů. Po několika minutách prý ale záře opět pohasla.
Neznámý fenomén
Ačkoliv se objevilo několik podobných případů, nikdy nebylo zaznamenáno, že by světélka někomu nějak vážně ublížila nebo něco podpálila. Prováděla pouze drobné taškařice lidem, kteří se o ně blíže zajímali, a někdy se snažila hlasitým prskáním a jiskřením odehnat dotěrné zvědavce od své paní.
Fenomén, pro nějž se v parapsychologických kruzích vžil trefný výraz „ohniví psi“, nebyl dodnes uspokojivě vysvětlen. Ví se jen to, že postihuje v naprosté většině ženy a že patrně nemá žádnou souvislost s takzvanými zemskými světly, o nichž jsme v Magazínu 2000 záhad již psali. Odborníci se nicméně domnívají, že podstatou úkazu je neobyčejně silná energetická aura. Přebytečná energie se koncentruje do jakéhosi uzlu a mění se na světlo. Zdrojem „ohnivých psů“ je nevědomky sama postižená osoba, která způsobuje různé doprovodné psychokinetické jevy, připomínající často řádění poltergeistů. Protože aura je nejsilnější u mladých osob bez sexuálního partnera, světelný úkaz prý postihuje především jedince mladšího věku. Proč ale převážně ženy? To již aurózní teorie nevysvětluje. Nedokáže objasnit ani mechanismus fenoménu, ani z jakého důvodu postižené osoby po zhasnutí světélka často umírají. Možná je tedy ve hře ještě další faktor, který věda dosud nedokázala odhalit.
Ing. Vladimír Červinka


nahoru
  • NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY
Počítač, který snil

Mysteriózní objevy a nevysvětlitelné skutečnosti se táhnou dějinami lidstva už od jeho samého počátku. I v dvacátém století ale existovalo mnoho záhad a fenoménů, které dodnes odolávají jakémukoli vysvětlení. Lidé si na ně už pomalu zvykli a jsou s jejich existencí víceméně smířeni. Ale co když se stane, že se monitor vypnutého počítače sám od sebe rozsvítí?
Asi nejznámější příběh se odehrál před dvěma desítkami let. V létě roku 1987 si nechala nainstalovat kancelář stavební firmy ze Stockportu v anglickém hrabství Cheshire zbrusu nový počítač Amstrad PC1512. Majitel jej v provozních hodinách využíval ke zpracování stavebních plánů a údajů o zákaznících, což plnil podle jeho slov zcela spolehlivě. Nikdo tehdy neměl tušení, že se elektronický přístroj oddává po skončení pracovní doby své vlastní činnosti - snění.
Podivnou skutečnost odhalili náhodou zaměstnanci úklidové firmy. Když jednoho večera v kanceláři pracovali, zaujala je svítící obrazovka monitoru. Jenže věc měla háček – počítač nebyl zapnutý.
Noční sténání
Informovali o události architekta a ten pak po následující večery prováděl namátkové kontroly. Přístroj se po pár dnech skutečně znovu přihlásil. Sám se zapnul, přičemž vydával zvuky podobné sténání. Na monitoru začala světélkovat písmena a skládala se v nesouvislá torza slov. Celý tento podivný proces se pak opakoval stále častěji, téměř každou noc.
O případu elektronického „snílka“ se brzy dozvěděl také vydavatel britského počítačového žurnálu Personal Computer Ken Hughes. Patřil ke špičkovým znalcům těchto zařízení a získal PC1512 k prozkoumání. Přestože jej ale rozebral do posledního šroubku, neobjevil na něm žádnou neobvyklost ani technický nedostatek. Rozhodl se proto pro zvláštní experiment.
Pod kontrolou kamery
Britský expert odpojil počítač ze sítě a přenesl ho do místnosti bez zásuvek, kde měl již připravenou videokameru. Ze záznamu pak vyplynulo něco neuvěřitelného. I když byl Amstrad během tříměsíčního nepřetržitého sledování bez proudu, sám od sebe se zapínal s dobře slyšitelným elektrostatickým praskotem a jeho červená kontrolka signalizovala, že zpracovává soubory. A v rozích obrazovky vše doprovázely blikající útržky slov a vět.
Nahrávky byly později představeny odborníkům na výstavě výpočetní techniky ve Velké Británii. Účastníci projekce se nemohli zbavit dojmu, že sledují úryvky snů, jaké jsou typické rovněž pro REM fázi u spícího člověka (jde o aktivní spánek, takzvané rychlé pohyby očí). Navíc i tyto počítačové „sny“ trvaly v průměru asi půl minuty, stejně jako průběh snění u člověka. Celou scénu vždy zakončil až groteskní výjev – počítač na závěr zhluboka „vzdychl“ a samovolně se zase vyřadil z provozu.
Kontakt nenavázán
Ken Hughes bezradně zkonstatoval, že se ve své kariéře s něčím podobným dosud nesetkal. Mohl zodpovědně vyloučit jakoukoliv možnost vlivu statické elektřiny, elektromagnetické energie i rádiových vln, počítač si přesto dělal, co chtěl. Obzvlášť ho prý udivovala slova, jež se zjevovala sama od sebe na monitoru. Jako by se někdo ve stroji pokoušel navázat spojení s okolním světem, ale z neznámých důvodů se mu to zatím nepovedlo.
Nebyl to ale první případ, kdy „počítačový duch“ dal o sobě vědět. Čtyři roky předtím zažil něco podobného anglický učitel Ken Webster z Dodlestonu. Ten prý dostával prostřednictvím počítače vzkazy z říše zemřelých. Vše údajně začalo běžným otevřením souboru na disketě. Jenže místo očekávaného textu se na obrazovce objevila podivná „báseň“, jejíž obsah nedával smysl. Později vyšlo najevo, že se mu ukázal dopis psaný středověkou angličtinou, používanou mezi čtrnáctým až šestnáctým stoletím. Korespondence se pak rozrůstala a všech 300 vzkazů bylo podepsáno jménem Lukase Weinmana.
Umělá inteligence
Je vůbec možné, aby člověk z dvacátého století komunikoval s bytostí ze zcela jiného času? Nebo šlo o rafinovaný podvod? Na to se pokoušela odpovědět půlroční analýzou i renomovaná britská parapsychologická společnost Society Psychical Research. Přesto ani tentokrát badatelé nenašli žádné uspokojivé vysvětlení. A jak se po čase ukázalo, anomálie „počítačových mozků“ nejsou tak vzácné. Co se tedy vlastně děje za obrazovkami elektronických počítačů? Že by už byla na postupu umělá inteligence s vlastním vědomím, o níž v poslední době stále častěji hovoří moderní programátoři? Nebo jde o jev způsobený přítomností poltergeista?
(dtk)
Zdroj: Hartwig Hausdorf,
Století nevysvětlitelných záhad
(NS Svoboda)


nahoru
  • DOBÝVÁNÍ KOSMU
Hrdina projektu Mercury

Historicky prvním americkým astronautem na orbitu Země se stal v roce 1962 John Herschel Glenn s kosmickou lodí Friendship 7. Jeho let se však neobešel bez technických komplikací a k tragické události nechybělo mnoho. Vše ale nakonec dobře dopadlo a úspěšný pokořitel oběžné dráhy byl prohlášen národním hrdinou.
Jako vůbec první člověk v historii lidstva uskutečnil ve vesmíru jeden oblet kolem Země sovětský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin v roce 1961 a Spojené státy nemohly zůstat pozadu. V rámci programu Mercury prováděly se stejnojmennými kosmickými loděmi v letech 1960 a 1961 balistické a orbitální testy a posádku jednomístných plavidel tvořili šimpanzi Ham a Enos a figuríny. K prvnímu pilotovanému suborbitálnímu letu odstartoval 5. května 1961 americký astronaut Alan Bartlett Shepard a 21. července téhož roku také Virgil Ivan Grissom. O několik měsíců později konečně přišel velký den Johna Herschela Glenna.
Riziko nešlo odhadnout
Raketa Atlas s lodí Friendship 7 stála na plošině připravená již 20. prosince 1961, ovšem její vypuštění muselo být kvůli nejrůznějším technickým závadám celkem desetkrát odloženo. Vyšlo to až na jedenáctý pokus dne 20. února 1962, ovšem komplikace pokračovaly i během samotné mise.
Navedení na oběžnou dráhu proběhlo až na zvýšenou teplotu v kabině bez potíží a pozemnímu řídícímu středisku Glenn hlásil, že je vše v pořádku. Jenomže již při prvním obletu naší planety došlo k něčemu, co nikdo nepředpokládal – k částečnému uvolnění ochranného tepelného štítu. Nepříznivou zprávu vědci a inženýři pracující na projektu Mercury raději americkému astronautovi nesdělili a usilovně se snažili vymyslet nějaké řešení. Nakonec dospěli k závěru, že před návratem Friendship 7 nesmí dojít k odhození brzdících raket, ukotvených k lodi třemi lany, která zároveň obepínala i tepelný štít. Pokud zůstanou na svém místě, měla by krytu zajistit dostatečnou oporu. Nikdo však nedokázal odhadnout, jaké nebezpečí mohou brzdící rakety znamenat pro loď při jejím zpátečním průletu atmosférou, protože s jejich odhozením se počítalo před sestupem.
Přechod na ruční řízení
K problémům se štítem se navíc během druhého a třetího obletu Země přidala také závada na automatickém stabilizačním zařízení a došlo rovněž k dalšímu zvýšení teploty v kabině na 41 stupňů Celsia.
Glenn se musel soustředit na ruční stabilizaci a z plánu, který mu určili vědci, nesplnil téměř nic. Měl až příliš mnoho práce s ovládáním lodi, než aby se zabýval fotografováním v infračervené a ultrafialové oblasti spektra nebo nejrůznějšími pozorováními a také konzumací potravy. Myšlenka na jídlo byla v danou chvíli asi tím posledním, na co by pomyslel.
O nejvážnější závadě se štítem se však dozvěděl od řídícího střediska teprve krátce před zahájením sestupu. Technici mu podrobně vysvětlili, co se ve skutečnosti stalo, a doporučili, aby po ukončení brzdného manévru neodhazoval před vstupem do atmosféry vypálené brzdící rakety.
Nejhorší chvíle letu
Astronaut si byl jasně vědom vážnosti nastalé situace, ale neměl jinou možnost než riskovat a řídit se radou inženýrů. Závěrečnou fázi letu tak kromě horka doprovodila rudá záře hořících zbytků brzdících trysek.
„Bylo mi jasné, že něco se trhá na okraji kabiny. Rozžhavené sedmi a osmipalcové kousky kovu svištěly kolem okénka lodi. Snažil jsem se sedět bez hnutí, abych uvolňoval co nejméně dodatečného tepla z vlastního těla, a potil se odshora až dolů. Když jsem spatřil kusy brzdících raket, napadlo mě, zda se ten ochranný beryliový štít přece jen nepoškodil,“ vzpomínal Glenn na nejhorší moment letu.
Návrat do vesmíru
Pocity tísně a strachu však brzy vystřídalo opojení ze slávy a uznání, které se odvážnému dobyvateli vesmíru dostalo v míře vskutku vrchovaté. Ihned po úspěšném přistání lodi Friendship 7 na mořskou hladinu se dočkal povýšení na plukovníka a byl prohlášen za národního hrdinu USA.
V roce 1964 odešel z NASA, aby se mohl věnovat politické kariéře, ovšem na kosmos nikdy zcela nezanevřel. Zpátky do mezihvězdného prostoru se podíval ještě jednou v roce 1998, tentokrát již jako člen posádky letu STS-95. Ve svých 77 letech studoval na palubě raketoplánu Discovery vliv mikrogravitace na proces stárnutí.
(tor)








nahoru
  • NEVYSVĚTLITELNÉ ÚKAZY
Žádná hříčka libovůle

Náš život je plný předvídatelných událostí, ale občas se o své místo na slunci hlásí i události, které se nedají čekat, nemůžeme se na ně připravit a nedokážeme je ani ovlivnit. Jako třeba smrt otce a syna při dvou dopravních nehodách, mezi nimiž uplynul víc než rok času. Náhodou ale oba zemřeli rukou toho samého řidiče.
Jako vše, co si lidé neumějí vysvětlit, se i náhody staly předmětem vědeckého bádání. Jak a proč dochází ke zřetězení událostí, které by v tomto pořadí a ve vzájemné souvislosti vlastně vůbec neměly nastat? Za odhalováním tohoto tajemství se kromě seriózních psychologů, matematiků či fyziků vydaly i nespočetné zástupy parapsychologů, příznivců okultních věd a médií všeho druhu. Poznat zákonitosti náhody se však dosud nepodařilo nikomu. Ani náhodou…
Smrt v zatáčce
Bylo časné chladné ráno 24. ledna 2003. Čtyřicetiletý montér Manfred B. z bavorského Arnstorfu se jako každý den vydal do práce. Na okresní silnici spojující města Mariakirchen a Pfarrkirchen však náhle ztratil vládu nad dodávkou, vjel do protisměru a narazil do protijedoucího školního autobusu. Zatímco jeho řidič spolu s devatenácti školáky vyvázl bez větších zranění, montérovi už nebylo pomoci: přivolaný lékař konstatoval již pouze smrt.
Neštěstí takového rozsahu by samo o sobě stačilo, aby malé ospalé městečko obrátilo vzhůru nohama. Případ Manfreda B. byl ale mnohem děsivější. Ve stejné zatáčce pouhého půldruhého roku předtím skončil život Manfredova šestnáctiletého syna. Stejně jako jeho otec i on z neznámých příčin nezvládl řízení a se svým mopedem vjel do protisměru, kde se srazil s autobusem, který tehdy vezl dělníky do továrny BMW v nedalekém Dingolfingu.
Každého v tuto chvíli napadne: to byla opravdu neuvěřitelná náhoda. Jenomže podivné shody okolností ještě nekončí. V obou případech totiž seděl za volantem autobusu stejný řidič.
Dvojnásobný svědek
Podobné zprávy občas přicházejí z různých koutů světa. Smůlu, která snad už za náhodu ani považována být nemůže, měl například jistý taxikář na Bermudských ostrovech. Při dopravní nehodě smrtelně zranil muže jedoucího na mopedu. K srážce nedošlo jeho vinou, a tak mohl ve své profesi pokračovat. Přesně o rok později se však na stejném místě opět střetl s řidičem mopedu, kterým nebyl nikdo jiný než bratr oběti předchozí srážky. A také zde můžeme přidat jednu nevysvětlitelnou podrobnost na závěr: v obou případech taxikář vezl stejného pasažéra.
Existují tedy náhody, nebo se za nimi skrývá působení sil, o nichž zatím nemáme ani tušení? Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung zavedl pojem synchronicita, který chápal jako nám doposud nesrozumitelné souvislosti mezi událostmi, které spolu nijak fyzikálně nesouvisejí. Jungův předchůdce, německý filozof Arthur Schopenhauer, měl pro takové případy vlastní označení koincidence. Definoval ji jako souběžný výskyt dějů, které spolu kauzálně nesouvisejí. „Události probíhají v paralelních drahách. Stejná příhoda je článkem několika odlišných řetězců a osudy dvou lidí se tak nevyhnutelně protnou,“ vysvětloval Schopenhauer.
Univerzální princip
Teorie německého filozofa inspirovala na přelomu 19. a 20. století vídeňského biologa Paula Kammerera, který si dokonce vedl deník koincidencí. Na lavičce v parku si zapisoval podrobnosti o kolemjdoucích, z nichž pak vyvodil, že určité rysy lidí se často opakovaly. Prošel-li kolem například muž s plnovousem, vzápětí se objevilo hned několik podobných. Badatel došel k přesvědčení, že takové série jsou projevem nám nepochopitelných kosmických zákonitostí, z nichž ale dokážeme spatřit pouze tyto nevýznamné detaily.
Kammererovo sledování procházejících se občanů působí možná poněkud potrhle, avšak jeho závěry nemůžeme jenom tak odbýt mávnutím rukou. Německý fyzik první poloviny dvacátého století Wolfgang Pauli na jeho výzkumy navázal a prohlásil, že koincidence jsou projevy jakéhosi univerzálního principu, který působí zcela nezávisle na nám známých fyzikálních zákonech.
Pokud opravdu existuje zvláštní síla, která ovládá naše životy i celý vesmír, potom můžeme snadno vysvětlit také některé paranormální jevy. Jasnovidectví či telepatie mohou být pouze nahlédnutím do tajemství kosmického zákona náhody.
(lup)
Zdroj: Hartwig Hausdorf,
Bizarní skutečnosti (Knižní klub)









nahoru
  • VESMÍR
Mrazivý Bumerang

Možná vám objekt na obrázku připomíná velkou mašli nebo nádherného motýla s mávajícími křídly. Přesto se podle odborníků podobá ze všeho nejvíce bumerangu. Stejnojmenná mlhovina měří v průměru zhruba jeden světelný rok a nachází se v souhvězdí Kentaur, které je u nás viditelné jen částečně.
Barevné mračno vzniklo působením větru z plynu a prachu, vanoucího rychlostí až 600 tisíc kilometrů v hodině směrem od velmi jasné stárnoucí hvězdy uprostřed objektu. Molekuly plynu mlhoviny jsou přitom ochlazovány na teplotu zhruba jednoho stupně nad absolutní nulou. Jde tedy o dosud nejchladnější objevenou oblast vesmíru, dokonce ještě chladnější, než je teplota záření kosmického pozadí.
Pozoruhodný snímek pořídili astronomové pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu za použití takzvaných polarizačních filtrů. Pro úplnost dodejme, že od Země je mrazivý Bumerang vzdálený asi 5000 světelných let.
(tor)
Foto: ESA/NASA
nahoru
  • VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI
Tragický osud polárníka Halla

Na začátku byla touha poznat neprobádané končiny a najít severozápadní cestu oceánem mezi Evropou a Asií. Nakonec nad tužbou po poznání zvítězila ctižádost dobýt jako první severní pól. Ambicióznost však může vyvolávat i zášť, o čemž se zřejmě přesvědčil americký polárník Charles Francis Hall. Stal se totiž obětí neznámých vrahů na cestě k Arktidě.
Patřil mezi nejvýraznější badatele své doby a svojí osobností vyčníval nad většinu ostatních dobrodruhů, kterým šlo při objevování ledových pustin na severu prvoplánově pouze o slávu.
O dětství a mládí Charlese Francise Halla se nedochovaly téměř žádné zprávy. Badatelé se shodují pouze v tom, že se narodil roku 1821 v americkém Rochesteru ve státě New Hampshire. Vyučil se kovářem, zanedlouho jej však okouzlilo jiné řemeslo – vydával provinční noviny.
Kanadský badatel a spisovatel Farley Mowat ve své knize Polární vášeň vydané na konci šedesátých let minulého století uvádí, že Hall byl považován za mystika. V polovině 19. století jej totiž prý sám Bůh vyzval, aby se vydal pátrat po ztracených členech polární expedice, kterou k severnímu pobřeží Kanady v roce 1845 vypravil sir John Franklin. Kolem 130 lidí tehdy vyplulo z Anglie na lodích Erebus a Terror. Jak se později ukázalo, plavidla sevřel led a nešťastníci zemřeli hlady.
Přátelství s Inuity
Charles Francis Hall nemohl účastníky této výpravy zachránit, protože v roce 1860, kdy se v jejich stopách vydal na sever, byli už dávno mrtví. Strastiplná cesta na palubě velrybářské lodi George Henry jej zavedla k Baffinovu ostrovu. Odtud výzkumník hodlal na malém člunu přeplout na Ostrov krále Viléma a poté případně pokračovat dál na sever. Jeho loďku však zničila bouře a polárník byl nucen strávit dlouhé dva roky v ledové pustině, vydán napospas krutým rozmarům počasí. Tato tvrdá zkouška v boji o holý život, ve které stoprocentně obstál, se Hallovi později mnohokrát vyplatila.
Dobrodruh ale připouštěl, že by nikdy nemohl přežít, kdyby se na Baffinově ostrově neseznámil s místními obyvateli, kteří svoji domovinu dokonale znali. Právě domorodci naučili bílého muže lovit zvěř, třeba tuleně. Jinak by na místě, kde není dostatek potravy, nemohl tak dlouho přečkat. V primitivním přístřešku výzkumníka dokonce navštívili dva Inuité, kteří několik let předtím pobývali ve Velké Británii. Muž se jmenoval Ebierbing (jinak též Joe) a žena Túkúlito (Hanna). Ze setkání příslušníků dvou zcela rozdílných civilizací se zrodilo přátelství, které trvalo celý, bohužel už nijak dlouhý zbytek polárníkova života.
Hlad a mráz
Sotva doma nabral trochu nových sil, vrátil se americký cestovatel a dobrodruh opět na sever. Na Ostrově krále Viléma žil v letech 1864 až 1869 mezi Inuity. Pouto mezi ním a domorodci se během jeho druhého pobytu v drsné arktické zemi ještě upevnilo. Zde se konečně dozvěděl hrůzné podrobnosti o osudu nešťastné Franklinovy výpravy, v jejíchž stopách se v roce 1860 vydal.
Zjistil, že ani pomoc místních obyvatel nemohla zachránit 130 členů hladovějících na dvou lodích beznadějně sevřených v nedalekých ledových polích. Eskymáci, přestože dobře znali místní přírodní podmínky, prostě nezvládli pro takové množství lidí sehnat dostatek potravy. Výzkumníci tak byli odsouzeni k pomalé smrti hladem a mrazem.
Ani tragický osud výpravy sira Johna Franklina však neodradil Charlese Halla od účasti na další expedici, která se mu ovšem stala osudnou.
Magická přitažlivost
Ve druhé polovině 19. století se mezi světovými velmocemi naplno rozhořela polární horečka. Její příčinou ale nebyla touha po poznání života domorodců a drsné přírody na severu, ale snaha dobýt jako první magicky přitažlivý bod: severní zeměpisný pól.
Jak připomíná kanadský badatel a spisovatel Mowat, tento cíl byl ve své době pro Spojené státy stejně důležitý jako o sto let později prvenství v závodě o dobytí Měsíce. Vláda ve Washingtonu se v roce 1871 rozhodla k akci a vyslala na sever výpravu, do jejíhož čela postavila právě Halla. Ten si v minulých letech získal výborné renomé právě díky tomu, že dokázal uprostřed drsné přírody, kde většina bělochů během pár měsíců umírala, přežívat bez zjevných potíží dlouhá léta.
Nedostatek disciplíny
Ministerstvo námořnictva poskytlo expedici loď Polaris, která disponovala parním pohonem i plachtami. Celou akci podpořil Senát 50 tisíci dolary, další finance poskytli soukromníci. Dochoval se například záznam o příspěvku 2500 dolarů od loďaře Henryho Grinnella.
Mezi členy posádky převažovali Němci, důstojníky však až na hlavního strojníka Emila Schumana byli Američané a Angličané. Z uchovaných zpráv vyplývá, že na palubě vládly mezi jednotlivými skupinami silné rozepře. Zdá se, že část mužů se nehodlala smířit s tím, že výpravě velí právě Charles Francis Hall. Ten sice používal titul „kapitán“, ve skutečnosti však nikdy žádnou hodnost neměl. Tato skutečnost se stala terčem posměšků. Svoji roli zřejmě hrála i žárlivost na úspěchy, kterých polárník v minulých letech dosáhl. Disciplína tedy, jak zapsal kapitán George Tyson do svého deníku, upadala.
Smrt polárníka
Výprava vyplula 3. července 1871. Již od října se v lodním zápisníku objevují zmínky o špatném zdravotním stavu Charlese F. Halla, který byl tou dobou prý tak slabý, že ani nemohl vstát z lůžka. U muže, jenž byl do té doby proslulý mimo jiné železným zdravím, šlo o nanejvýš podezřelou okolnost.
Sám nešťastný polárník v posledních dnech svého života hovořil o tom, že jej kdosi chce otrávit. Stojí to v záznamu z dochovaného kapitánova deníku i 3. listopadu 1871. Lékař expedice Emil Bessel však trval na tom, že Hall je na tom špatně po mozkové mrtvici. Pár dnů poté, 8. listopadu, výzkumník zemřel. Pohřben byl na pobřeží severního Grónska, kde Polaris v ledových polích uvízla.
Členy posádky začal decimovat mráz a hlad. Osmnáct lidí přežilo díky Ebierbingovi, který se výpravy rovněž zúčastnil. Skupina vedená kapitánem Tysonem pak opustila loď a na uvolněné kře putovala mezi 16. říjnem 1872 a 30. dubnem 1873 na trase dlouhé neuvěřitelných 2900 kilometrů! Po dlouhých útrapách je nakonec zachránila loď Tigress patřící newfoundlandské tuleňářské rodině Barlettů.
Záhadný vrah
Tragický konec života Charlese Francise Halla byl dlouhá léta zahalen tajemstvím a do značné míry zůstává záhadný dodnes. Vláda Spojených států nechtěla vířit staré události, které navíc mohly na státem financovanou akci vrhnout temný stín. Tělo polárníka bylo tedy exhumováno až poté, kdy jeho osud po desetiletích mlčení „vytáhl“ na veřejnost spisovatel Farley Mowat.
Analýzy zbytků tělních tkání a vlasů nezvratně prokázaly, že Hall byl zákeřně otráven dávkami arzeniku. Kdo však byl vrahem a zda byl vůbec mezi zachráněnými, se už asi nikdy nedozvíme.
(fh)

nahoru
  • KONTROVERZNÍ TEORIE
Zvířata se nemýlí (1)

Proslulý britský vědec Rupert Sheldrake již v polovině devadesátých let na svých přednáškách hovořil o sedmi experimentech, které podle něj mohou změnit svět. Jedno z témat bylo úzce spjato také s dosud neprobádaným šestým smyslem psů a koček. Podívejme se na jejich zvláštní schopnosti pohledem uznávaného odborníka.
Zvířata mají kolektivní duši, tvrdí již delší dobu Rupert Sheldrake, absolvent přírodních věd a biochemie na univerzitě v Cambridgi a filozofie a historie na Harvardu. Badatel, který vedl výzkum vývoje a stárnutí rostlin, studoval fyziologii tropických rostlinných druhů v Indii a žil rok a půl v ášramu, přišel s kontroverzní teorií.
Potvrzení z Německa
Při svých pokusech zjistil, že všechna zvířata i rostliny jsou napojeny na společné neviditelné informační pole, jež nazval morfogenetickým. Podle něj spolupůsobí při morfogenezi veškerých živočišných i minerálních forem. Zároveň slouží jako úložiště zkušeností všech zástupců jednotlivých druhů a zpětně pak působí na utváření jejich podoby, instinktů a chování.
Sheldrake v této souvislosti uvádí příklad ze života opic a racků. Tito savci a opeřenci se často musejí potýkat s nejrůznějšími lidskými vynálezy a jsou nuceni začlenit je do svých životů. Britský vědec však zdůrazňuje, že pokud ten samý zlepšovák či výrobek člověk vyveze někam daleko, třeba na jiný kontinent, tamní opice i rackové se chovají tak, jako by jej už dávno znali. Zároveň také upozorňuje na další pozoruhodnou skutečnost – takřka stejným způsobem jsou prý informačně propojeny také krystaly.
Podobné názory samozřejmě ihned vyvolaly vlnu kritiky ze strany mnoha odborníků z celého světa a rozpoutaly vášnivé debaty. Německý profesor Suitbert Ertel, ředitel Ústavu psychologie na univerzitě v Göttingenu, ležícím jižně od Hannoveru, dokonce uskutečnil sérii pokusů, pomocí nichž chtěl teorii morfické rezonance definitivně vyvrátit. Avšak k překvapení celé akademické veřejnosti nakonec dospěl ke stejným poznatkům jako Sheldrake.
Výzkum snadno a levně
Britský badatel se již delší dobu rovněž snaží prosadit myšlenku, že celou řadu výzkumů lze uskutečnit snadno a poměrně levně, o čemž se přesvědčil při práci na hypotéze morfogenetických polí. Své závěry shrnul do knihy Sedm experimentů, které mohou změnit svět, v níž čtenáře vyzval k aktivní spoluúčasti.
Hned v úvodní kapitole věnoval pozornost často diskutovanému a dosud neprobádanému fenoménu šestého smyslu, který se velmi často projevuje u živočichů chovaných v domácím prostředí. Ve Velké Británii a v USA vlastní nějaké zvíře až 60 procent domácností, což je úctyhodné množství. Přitom žádná z odborných studií nebere v potaz skutečnost, že právě chovatelé těchto tvorů jsou s nimi v každodenním kontaktu, dobře je znají a s jejich chováním mají více než bohaté zkušenosti. „Jakmile se začnete bavit s lidmi chovajícími domácí zvířata, velmi rychle zjistíte, že se mezi majitelem a němou tváří odehrává hodně jevů, které by se podle konvenčního vědeckého názoru na svět odehrávat vůbec neměly,“ tvrdí Sheldrake.
Jde pouze o zvyk?
Známý vědec se zaměřil na psy a kočky a zvláště pak na jejich pozoruhodnou a obdivuhodně přesnou schopnost dopředu rozpoznat, kdy se jejich pán vrátí domů. O tomto fenoménu se poprvé dozvěděl od sousedky, která díky své kočce vždy věděla, kdy ji navštíví syn. Ani prý nemusel volat a mohla rovnou chystat jeho pokoj.
Zpočátku britský badatel netušil, co si o tom všem má myslet, ale když podobné příběhy slýchával i od jiných osob, rozhodl se v jednom časopise uveřejnit výzvu, aby mu lidé o těchto zkušenostech psali. Netrvalo dlouho a dopisy mohl počítat rovnou na stovky.
Skeptikové proti tomu namítají, že si zvířata dokážou pamatovat čas obvyklého návratu svého pána a že jde o jakýsi zvyk. Dalším častým protiargumentem je také dokonalý sluch psů a koček. Veškeré podrobnější a kousavější dotazy pak často odmítají s tím, že pro člověka jsou smysly němých tváří stále velkou neznámou.
Zkušenosti chovatelů
Sheldrake se proto zeptal jedné z dopisovatelek, jestli v případě jejích domácích mazlíčků se může jednat o zvyk, avšak žena takové vysvětlení striktně odmítla.
„Máme zkušenosti se dvěma psy i kočkou a výsledky pozorování jsou pokaždé stejné. Pejsek vždy ví, kdy přijdu domů, a dokonce se zdá, že reaguje už na záměr návratu a nikoliv až na přímý akt cesty,“ líčila své poznatky chovatelka z USA. „Jakmile opustím svou kancelář a jdu k autu, můj pes se probere ze spánku, lehne si čumákem ke dveřím a vyčkává. Jak se pomalu blížím, je stále vzrušenější. Jeho chování je stejné bez ohledu na vzdálenost, ze které se vracím. Když ale mám z práce namířeno někam jinam, tak nereaguje.“
Podobný šestý smysl vypozoroval u svého hafana i jeden vydavatel z New Yorku, s nímž se britský badatel domlouval na otištění komentáře k nové knize. „Také mám doma psa a ten začne štěkat vždy, když se zvednu, abych šel z práce domů. Je to asi čtrnáct kilometrů a obvykle mi to moc dlouho netrvá. Někdy se ale vrátím o trochu později a moje žena mi již u dveří začne vyčítat, kde jsem tak dlouho byl, že už jsou to alespoň dvě hodiny, kdy jsem opustil kancelář.“
Kočky a telefony
Neméně zajímavé jsou poněkud zvláštní reakce koček na telefonáty. Sheldrake zaznamenal případ jedné paní, jejíž čtyřnohá společnice pozná, když volá dcera. „Vyučuje na jedné škole v jiném hrabství, a tak mi telefonuje nepravidelně a v různou dobu. Micka obvykle na zvonění nereaguje. Někdy se ale zvedne, pospíchá k telefonu a mňouká. Když zvednu sluchátko, ozve se vždy hlas mé dcerky.“
Podle konvenční vědy je možné, že zvíře nějakým způsobem vycítí změnu z člověka, s nímž tráví čas, nicméně takové vysvětlení zdaleka neplatí pro všechny případy. Rupert Sheldrake proto navrhuje, aby se majitelé domluvili na jednoduchém experimentu. Jedna osoba se bude vracet domů neočekávaně a různými dopravními prostředky a druhý člověk by měl mezitím psa nebo kočku bedlivě sledovat a dělat si poznámky.
Badatel se také již delší dobu podrobně věnuje jinému zvířecímu fenoménu, kterým oplývají opeřenci, zejména pak holubi. Jak je možné, že dokážou vždy najít správnou zpáteční cestu do svého holubníku? Podrobnosti se dozvíte v příštím čísle.
(tor)
nahoru
  • UNIKÁTNÍ PROJEKT
Pátrejte po mimozemšťanech

Přítomnost cizích inteligentních forem života ve vesmíru je podle současného stavu vědeckého poznání přinejmenším pravděpodobná. Zatím však neexistují žádné přímé ani oficiální důkazy, které by takovou skutečnost jednoznačně potvrzovaly. Po stopách neznámých civilizací v kosmu pátrá projekt SETI@home a vy se můžete přidat také!
Pokud máte doma osobní počítač, můžete využít pauzy, kdy na něm nic neděláte, a použít jej k jiným účelům – například k pátrání po cizích vesmírných civilizacích.
Moře údajů z radioteleskopů
Projekt SETI@home existuje již od roku 2000 a jde o zkratku anglického výrazu Search for Extraterrestrial Intelligence neboli Pátrání po mimozemské inteligenci. Provoz zajišťuje Laboratoř kosmických věd (SSL) pod záštitou Kalifornské univerzity v Berkeley. Zdejší odborníci analyzují údaje z mnoha radioteleskopů po celém světě s cílem rozlišit umělý signál od přirozeného rádiového záření, což je ale časově i technicky neuvěřitelně náročné.
Z tohoto důvodu vznikl před osmi lety vcelku jednoduchý, volně šiřitelný počítačový program, který si mohl kdokoliv stáhnout a nainstalovat do svého počítače v podobě spořiče obrazovky. Nevyužitý počítač prostřednictvím internetu v dobách svého „osobního volna“ totiž pomáhá analyzovat zachycené údaje a pátrá po stopách dosud neznámých bytostí.
Vznikl obrovský superpočítač
Do programu SETI@home se od roku 2000 zapojilo mnoho dobrovolníků a jejich počet se v současné době odhaduje na více než pět milionů. Vznikl tak obrovský superpočítač, který pracuje na principu distribuovaných výpočtů.
Nejvýznamnějším zdrojem dat z vesmíru je největší radioteleskop na světě v Arecibu s parabolickou anténou o průměru 305 metrů. Nedávno prošel tento obr podstatnou rekonstrukcí a byl vybaven sedmi novými přijímači. Nyní může zaznamenávat záření až ze sedmi oblastí oblohy naráz místo jedné a také je schopen určovat jejich polarizaci. To je důležité především při rozlišování umělých od přirozených kosmických signálů.
Vylepšený radioteleskop v Portoriku předává vědcům až pětsetkrát více dat než předtím. Jejich objem podle Erica Korpela ze SETI@home odpovídá 3 stům gigabytů denně a 100 tisícům gigabytů ročně. Takové množství informací lze podle odborníků přirovnat k obsahu Kongresové knihovny ve Washingtonu v USA, která je největší svého druhu na světě. Z důvodu vyššího objemu dat bylo rovněž nutné upravit software pro počítače dobrovolníků.
Konec veřejných financí
V minulosti čelil projekt SETI a zvláště pak jeho část SETI@home ostré kritice ze strany politiků i některých odborníků, kterým se nelíbilo, že nedosahuje žádných zajímavých výsledků. Následovalo proto zastavení podpory z veřejných financí, přestože šlo o zanedbatelnou část peněz z kapes daňových poplatníků. SETI tak doposud přežívá jen díky soukromým grantům a dobré vůli řady institucí, firem i jednotlivců.
Mnozí vědci jsou v dnešní době na základě nynějšího stavu poznání skálopevně přesvědčeni, že mimozemský život ve vesmíru skutečně existuje. Zároveň je však stále dost skeptiků přesvědčených o tom, že člověk je v kosmu sám. A jiní badatelé zase poukazují na možnost, že vyspělé cizí inteligence nemusejí komunikovat prostřednictvím rádiových signálů.
Přidejte se také vy
Když už tedy nic jiného, SETI@home je rozhodně užitečný způsob, jak zaměstnat nevyužitý počítač připojený k internetu. Pokud máte zájem přidat se k dobrovolníkům a podílet se na hledání mimozemské jehly v kupce kosmického sena, potřebný program i veškeré informace (z větší části v češtině) je možné nalézt na webových stránkách www.setiathome.ssl.berkeley.edu.
(tor)
nahoru
  • KINEZIOLOGIE
Detektor lži v nás

Bez svého úžasného mozku by se člověk nikdy nemohl stát tím, čím je. Jenomže řídící centrum nám ve své složitosti umí připravit mnohá nepříjemná překvapení. Například si ochotně ukládá i vzpomínky, kterých bychom se nejraději zbavili. Aniž bychom si to uvědomovali, traumata z dávné minulosti se pak mohou stát příčinou mnoha zdravotních komplikací.
Jak ale odhalit problémy, které jsou uloženy kdesi hluboko v naší hlavě? Klíč k otevření pacientova nevědomí nabízí dosud málo známá a mnohdy zpochybňovaná alternativní metoda zvaná kineziologie. Vychází z předpokladu, že pokud nemůžeme nahlédnout do útrob mozku, zeptáme se našeho těla, které staré nevyléčené psychické rány zná zrovna tak dobře.
Tělo samo odpoví
Základy unikátní diagnostické a léčebné metody položil už v šedesátých letech minulého století americký chiropraktik George Goodheart. Ten si poprvé uvědomil, že lidské tělo reaguje na stresové situace změnami svalového napětí, a vypracoval způsob, jak tyto změny zaznamenávat. Podle toho, jak svaly reagují na jemný tlak rukou léčitele, je možné určit zdravotní stav pacienta i hlubší příčiny jeho onemocnění.
Položí-li kineziolog klientovi správnou otázku, jeho svaly na ni okamžitě zareagují. Negativní emocionální náboj je oslabí, zatímco pozitivní je zpevní. Svaly zde působí jako organický detektor lži, který nelze obelstít. Jsou totiž řízeny mozkem, který v sobě veškeré odpovědi ukrývá.
Problémy starší než my
Kineziolog na počátku sezení nejprve zjistí, zda pacientův organismus je ochoten komunikovat právě s ním - zda obdržel „povolení“ k dalšímu vyšetření. Poté je třeba energeticky vyčistit příslušné svalové partie, aby poskytované odpovědi byly spolehlivé - tedy vyladit náš organický detektor. A pak už cílenými otázkami postupuje dále do minulosti.
Bývá téměř pravidlem, že za skrytými příčinami našich stresů a fobií musíme putovat až do raného dětství či dokonce do prenatálního věku. Takzvané blokované duševní konflikty mohou být staré i několik desetiletí a jsou uloženy kdesi v našem nevědomí. Úkolem kineziologa je tedy objevit je a vyjmout z nervového systému, který narušují.
Pohyb, jenž léčí
Název kineziologie se zrodil z řeckého slova kinesis - pohyb. Už sám název naznačuje, že tato metoda využívá pohybů našeho těla. Sleduje je nejen k určení příčiny zdravotních obtíží, ale zapojuje je i do samotné léčby. Odborníci umějí zpětně působit na mozek pomocí speciálních cviků, jemných masáží či pouhých doteků. Cílem je, aby energie v našem těle proudila opět nerušeně a aby organismus fungoval bez zbytečných omezení.
S pomocí kineziologie je možné se zbavit fobií, alergií, závislostí, poruch učení, emocionálních i psychosomatických problémů a také například traumat z dětství. Ačkoliv tato technika ještě nepronikla do všeobecného povědomí, je považována za metodu budoucnosti. Stresů a fobií totiž bude mít člověk vždycky přehršel.
(lup)


nahoru
  • MEZI NEBEM A ZEMí
Jak vypadá duše?

Existence duchovní podstaty živých tvorů zaměstnává lidskou mysl odpradávna. V posmrtné bytí údajně věřili již neandertálci a nesmrtelnost duše zaručují snad všechna náboženství. Co si však máme za nehmotnou složkou našich těl představit? Pestrou škálu odpovědí nabízí fantastický svět myšlení přírodních národů.
Podle nejstarších řeckých představ, které se dochovaly už v básních slavného Homéra zhruba z 8. století před Kristem, je duše neurčitá stínová bytost, odcházející po smrti člověka do podsvětí. Ponechává si sice vnější vzhled svého původního hostitele, chybí jí však tělesnost. S podobným pojetím se setkáváme také mezi příslušníky necivilizovaných kmenů, jež jsme ještě nedávno považovali za pouhé divochy.
Domorodci, stejně jako „respektovaní“ Řekové, věří na bytosti působící uvnitř tělesných schránek. Říkají, že zvíře žije a hýbe se, protože jím pohybuje malý živočich v něm. Člověk je právě tak schopen své existence, neboť hostí malého človíčka ve svém nitru.
Neviditelný trpaslík
Na problém nesmrtelné duše, která je pouze dočasně spojena s fyzickým tělem, často naráželi i věhlasní filozofové. Jenže otázky po její podobě či účelu zůstaly u mnohých z nich nezodpovězeny. Zdá se tedy, že v tomto směru mají přírodní národy navrch – jejich příslušníci jsou si totiž svými představami jisti.
Například Eskymáci tvrdí, že je duše stejná jako tělo, má jen mnohem jemnější, éterickou vizáž. Pro jiné kmeny je zas pidimužíkem, umístěným v temeni hlavy. Malajové si ji představují ve velikosti palce, neviditelnou a nehmotnou, ale rychle se přemísťující z místa na místo. Jestliže její nositel upadne do mdlob, onemocní nebo usne, opouští jeho tělo jen přechodně. Pokud však zemře, zmizí mu jednou provždy.
Ptáci i bílé myšky
Podoba duše se podle představ jednotlivých přírodních národů jednoduše liší. Mohou být tlusté a tenké, lehké i těžké. Děti, které umřou mladé, ji prý mají krátkou, starci naopak dlouhou. Nebo má vzezření zvířete. Ukazuje se třeba jako ptáček anebo bílá myška a může ústy spícího prchnout. Byli o tom dříve přesvědčeni například Němci.
Ze stejného důvodu nenechávali v rumunském Sedmihradsku spát děti s otevřenou pusou, neboť by se již nemusely probudit. Některé divošské národy navíc zakazovaly prudce budit spáče, který sní, aby jeho duše měla dostatek času k návratu zpět do těla. Jinak by mu hrozila nemoc, ba dokonce smrt.
Vábení na potravu
V podání některých domorodců však můžou duše z tělesné schránky uniknout i za bdělého stavu. Třeba Karenové z Barmy žijí v neustálém strachu, aby se jim příliš netoulaly mimo tělo a nenechaly je zemřít.
V africkém Kongu nebo na Sumatře v Indonésii se šamani snaží přilákat uprchlé duše zpět na rýži, jako se přivolávají kuřata: „Vrať se zpět duše, ať už jsi v horách, v údolí či v lese. Ó, vrať se zpět domů!“ Jinde dávají postižení za dveře víno, rýži a vodu, protože jsou přesvědčeni, že ztracená duše bude po dlouhém toulání unavena. Rodina připraví bohatý pokrm z kohouta, slepice, rýže a trsu banánů a jídlo sní, každý z členů si navíc ovine kolem zápěstí medicinmanem začarované vlákno, jež má k sobě „uprchlici“ připoutat.
Zlé síly
Ne vždy je ovšem vzdalování duše od těla dobrovolnou záležitostí. Někdy ji od něj mohou násilím odtrhnout přízraky, démoni či kouzla. Proto je v některých lokalitách zcela běžné, že když kolem domu prochází pohřební průvod, děti se přivazují, aby jejich dušičky nevklouzly do mrtvých těl. Na ostrovech Loyaltés v Melanésii se dokonce traduje, že duše zesnulých mohou ducha živých lidí uloupit. Jestliže pak někdo onemocní, zamíří vesničané na hřbitov, aby duši získali zpět. Muži hrají na flétnu a ženy potichu pískají, aby dušičku vylákali a vrátili ji bývalému majiteli.
V některých částech západní Afriky šamani nastražují důmyslné léčky, s jejichž pomocí duše vzdálené během spánku lapají a pak s netradičním úlovkem nestydatě obchodují. Obdobné lovení „důvěřivých duší“ však nezůstává cizí ani moderní civilizaci. Necháváme se zlákat omamnými sliby politiků a zpravidla „sedáme na lep“ i reklamním pracovníkům k nákupům mnoha nepotřebných věcí.
(dtk)
Zdroj: Lotte Ingrisch,
Hovory s duchy (Dialog)








nahoru
  • FILATELIE
Největší album světa

Sbírání známek patří dnes nejen k docela běžným koníčkům, ale v těch nejkvalitnějších kolekcích se skrývají až miliony korun. Filatelisté pořádají srazy a výstavy po celém světě, alba a katalogy jsou výnosným zbožím. Koho ale vůbec jako prvního napadlo sbírat poštovní známky?
Zdálo by se, že najít jednoho jediného člověka v hlubinách historie nebude snadné. Přesto jméno prvního filatelisty známe - byl jím mladík jménem John Clar, který žil v polovině 19. století v Londýně. Dnešní sběratelé ovšem budou nejspíš jeho způsob archivování známek pokládat za poněkud výstřední.
Filatelista, nebo tapetář?
O mladém Johnovi se tehdy říkalo, že se z nějakého bláznivého důvodu rozhodl orazítkovanými známkami vytapetovat ložnici. Dnes by to zřejmě nebyl problém, je jich přehršel. Jenomže Clar žil v době, která k filatelistům příliš štědrá nebyla. Na světě tehdy existovaly pouze tři varianty jediné známky: černá a modrá z roku 1840 a o rok později vyšla i tmavě červená, všechny samozřejmě s portrétem královny Viktorie.
John Clar 20. září 1841 požádal inzerátem veřejnost o zasílání použitých známek a bez okolků přiznal, k jakému účelu je potřebuje. Dnes by z jeho počinu asi filatelisté nadšeni nebyli a zřejmě ani tenkrát nikdo nevěřil, že by mladík svůj plán uskutečnil. Avšak po jeho smrti se svět dočkal překvapení.
Ukryté dědictví
Dům zdědila rodina Brownových, protože John Clar byl jejich vzdálený strýc, a začalo se s rekonstrukcí celé budovy. Tapety na stěnách už vyšly z módy, a tak bylo třeba je sundat. Pod poslední vrstvou narazili řemeslníci na osmdesát tisíc známek. John Clar to dokázal.
Filatelistická firma King & Co. ještě nikdy předtím neobdržela tak podivnou zakázku. Zkoumání největšího alba na světě pojala jako prestižní záležitost a brzy vydala i přesné údaje: pod tapetami se na ploše 34 čtverečních metrů skrývalo celkem 77 393 nepoškozených známek a 5206 kusů v horším stavu. Unikátní sbírka nakonec vynesla majitelům domu téměř sto padesát tisíc liber.
Kolekce na stěně Johnovy ložnice je tedy dokladem prvních krůčků filatelie, kdy láska a obdiv k zoubkovaným zázrakům měly ještě úplně jinou podobu.
(lup)
nahoru
  • ARCHEOLOGICKé OBJEVY
Neznámý národ trpaslíků

Mumifikované ostatky záhadných malých bytostí objevili na konci třicátých let minulého století čínští archeologové v pohoří Baian-Kara-Ula nedaleko od Tibetu. Nápisy na tajemných kamenných discích, které byly nalezeny společně s kostrami, mluvily o dávné havárii kosmické lodi. Žijí ještě dnes potomci jakéhosi vesmírného národa?
V letech 1937 až 1939 stál již svět na pokraji globálního konfliktu. V neklidné Asii se však – podobně jako v Evropě - několik jedinců stále věnovalo vědecké práci, která s nadcházející válečnou vřavou nijak nesouvisela. Patřil mezi ně i archeolog Ti Pu-Tej.
Badatel se v tehdejších neklidných časech vydal s několika kolegy na expedici do odlehlé horské oblasti Číny, kterou později celý svět začal znát pod označením Baian-Kara-Ula. Nachází se nedaleko od Tibetu, který byl tehdy ještě samostatný. Není bez zajímavosti, že tamní duchovní vůdci odpradávna věří tomu, že Zemi kdysi navštívily záhadné bytosti z vesmíru.
Disky s rýhami
V jeskynních systémech uprostřed neprobádaného pohoří učinili badatelé senzační nález: objevili tam hroby humanoidů, jejichž průměrná výška byla okolo jednoho metru. Jejích stáří bylo určeno na 12 000 let. Později archeologové zjistili, že kostry vykazují podobné znaky jako Dropové a Khamové - dva hlavní horské kmeny obývající území Baian-Kara-Ula.
Zdaleka největší poprask však ve vědeckém světě vyvolal objev několika set kamenných disků, které ležely v hrobech společně s ostatky. Všechny měly uprostřed asi jeden centimetr velký otvor a byly opatřeny drážkami. Vinou se od středu kotouče jako dvojitá spirála k vnějším okrajům. Mezi těmito zvláštními linkami se nacházejí znaky, které se podařilo částečně rozluštit až po desítkách let tvrdé práce.
Zpráva o ztroskotání
Vědcům se získané informace původně nechtělo ani zveřejňovat, protože si byli téměř jisti, že se stanou terčem kritiky svých konzervativních kolegů. Tentokrát se ale zpochybňující poznámky téměř neobjevily – natolik byla práce čínských badatelů pečlivá. Z údajů na tajemných kamenných discích vyplynulo, že zhruba před dvanácti tisíci lety se do kontaktu s naší planetou dostal hned celý svaz kosmických lodí. Zda k Zemi směřovaly s nějakým pevným úmyslem, či zda se jejich původní cíl nacházel ještě někde úplně jinde, dnes již není jasné. Jisté je, alespoň podle záznamů na kotoučích, že minimálně jeden koráb v asijském pohoří ztroskotal. Posádka však zřejmě přežila.
Samozřejmě se nabízí znepokojivá otázka: patří ostatky humanoidů nalezených v jeskynních hrobech nedaleko od Tibetu dávným vesmírným cestovatelům? A nejsou horské kmeny Dropů a Khamů jejich potomky?
Kde se vzal kobalt?
Na uvedené otázky se pokoušeli odpovědět i ruští badatelé. Dva ze zmiňovaných kamenných disků velmi podrobně prozkoumávali v Moskvě. Experti chemickým rozborem zjistili, že artefakty obsahují významný podíl kobaltu. Právě v oblasti Baian-Kara-Ula se nacházejí významná naleziště tohoto kovu. Avšak jakým způsobem a zejména kdo byl před 12 000 lety schopen uměle naimplantovat tento chemický prvek do záhadných kotoučů? Opět se nabízí jednoduchá, i když pro někoho stěží přijatelná odpověď: vyspělá civilizace, která již tehdy byla schopna cestovat vesmírem.
Není ale příliš pravděpodobné, že by místní kmeny byly přímými potomky ztroskotaných mimozemšťanů. Jejich pověsti totiž vyprávějí o tom, že opakovaně pronásledovaly a masakrovaly „hubené trpasličí bytosti, které přišly z oblaků“. Vztah místních obyvatel k cizincům byl tedy zjevně nepřátelský. Přesto však nelze vyloučit, že se některým cestovatelům podařilo přežít, eventuálně přivést na svět potomky.
Vesnice trpaslíků
O celou záležitost se v polovině 90. let minulého století začali intenzivně zajímat badatelé Erich von Däniken a Hartwig Hausdorf. Jejich pozornosti totiž neunikly zprávy, podle nichž se v provincii Sečuan, bezprostředně sousedící s pohořím Baian-Kara-Ula, nalézá „vesnice trpaslíků“. Nikdo z tamních 120 obyvatel prý neměří více než 115 centimetrů! A nejmenší dospělý je prý vysoký pouhých 63,5 centimetru. Vědci byli naprosto bezradní: jedná se o pouhou hříčku přírody? Nebo působení neznámého genu?
Média začala okamžitě spekulovat o tom, že by se mohlo jednat o potomky vesmírných cestovatelů, kteří se podle záznamů z kamenných disků zřítili před tisícovkami let na povrch modré planety. Pátrání Dänikena a Hausdorfa však naráželo na bariéru mlčení ze strany úřadů. Přesto se nakonec podařilo zjistit, že tajemná vesnice se jmenuje Huilong a nachází se asi 200 kilometrů jižně od provinčního hlavního města Čengdu. (snad se tak jmenuje, objevil jsem jen velké město Huilong, vzdálené přes 1600 km od Čengdu)
Otrava rtutí? Ne
Čínští vědci v roce 1997 zveřejnili teorii, podle níž by minimální vzrůst obyvatel sídla vzdáleného několik set kilometrů od pohoří Baian-Kara-Ula mohla způsobit otrava pitné vody rtutí. Tato hypotéza má však hned několik háčků. Jak pekingské úřady potvrdily už v roce 1996 ve dvou faxových zprávách odeslaných badatelům Dänikenovi a Hausdorfovi, okolo vesnice se nenacházejí žádné průmyslové závody.
Proti možné otravě svědčí i následující vyjádření mnichovského toxikologa Norberta Felgenhauera: „Rtuť zapříčiňuje poruchy centrálního nervového systému a poškozuje žaludek, střeva a ledviny. V závislosti na dávce může dokonce nastat smrt. Požívání tohoto prvku však v žádném případě nemůže ovlivnit změnu chromozomů. To znamená, že rtuť vůbec neovlivňuje vzrůst.“
Co tají vláda?
O celé záležitosti se chystala natočit dokument německá televizní stanice RTL. Její reportéři ale opět narazili na neochotu čínských úředníků k jakékoliv spolupráci. Ani přizvaní badatelé Erich von Däniken a Hartwig Hausdorf nic nezmohli s byrokratickým aparátem ovládajícím Čínu. Žádosti o udělení víz do provincie Sečuan byly opakovaně zamítány. Oblast města Čengdu a jeho okolí byla pro cizince prostě zapovězená.
Proč toto nápadné tajnůstkářství? Jedná se o místní „folklor“ tamního autoritářského režimu, který se uzavírá před okolním světem vlastně pokaždé? Nebo úřady Čínské lidové republiky znají původ „trpasličích“ lidí, ale o toto tajemství se nechtějí s nikým podělit?
(fh)
Zdroj: Hartwig Hausdorf: Století nevysvětlitelných záhad (NS Svoboda)

nahoru
  • VěDECKá STUDIE
Žijeme uvnitř černé díry?

Realita našeho univerza je podle astrofyziků daleko složitější, než jak ji známe z běžné zkušenosti. Aby se uvnitř něčeho poměrně malého mohlo ukrývat cosi mnohonásobně většího, to odporuje naší logice. Přesto podle názoru britských vědců se v nitru černých děr prý mohou nacházet dokonce celé vesmíry.
Jaroslav Hašek ve svém slavném románu Osudy dobrého vojáka Švejka nechává vzpomínat hlavního hrdinu na pobyt v c. a k. blázinci těmito slovy: „A byl tam taky jeden profesor a ten tvrdil, že uvnitř naší zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší.“ Zdá se vám to nesmyslné? Byla to jen typická švejkovina? Jak se ale na myšlenku, že v poměrně malých kosmických objektech se mohou skutečně ukrývat obří tělesa, dívají britští astrofyzici?
Černé díry
Přes veškerou snahu vědců se stále nedaří vytvořit matematický model, který by dokázal objasnit všechny vlastnosti těchto kosmických vysavačů. Ví se jen, že jde o objekty s tak silnou gravitací, že dokonce ani světlo se nedokáže vymanit z jejich gigantické přitažlivosti.
Současná astrofyzika popisuje tři základní scénáře vzniku černých děr. Tím patrně nejznámějším je kolaps hmotných hvězd. Když ve stálici v důsledku vyčerpání paliva poklesne tlak záření, dojde k porušení její hydrostatické rovnováhy. Následuje prudké gravitační zhroucení, doprovázené gigantickou explozí supernovy. Zbytek kolabujícího tělesa se smrští buď do neutronové hvězdy, nebo do černé díry.
Druhou možností je takzvaná akumulace hmoty. Jestliže v nějakém prostoru dochází k těsnému nakupení mnoha hmotných objektů, může nakonec celková gravitace zesílit natolik, že zadrží i světlo. V tom okamžiku se prostor kolem jakoby uzavře a vznikne černá díra. Takto vzešly například supermasivní černé díry v centrech spirálních galaxií, hvězdokup a dalších vesmírných seskupení.
Pohled zvenčí
Třetí cestou ke vzniku černých děr je srážka dvou nebo více částic o velmi vysoké energii. Teoreticky tak vznikají miniaturní černé díry o velikosti atomu. Právě tento fenomén by měl experimentálně potvrdit nový obří urychlovač LHC švýcarského střediska CERN, jehož spuštění bylo odloženo na letošek.
Ať už černá díra vznikne jakýmkoliv způsobem, výsledkem je objekt zcela odporující naší představivosti. Hmota tu přestává existovat ve formě, jak ji běžně známe, a přechází do takzvané singularity. Podle matematických modelů má tedy nulový objem a nekonečnou hustotu. Nekonečných hodnot nabývají rovněž gravitace a zakřivení prostoru. Současně tu také přestává existovat čas.
Tohle je ovšem stav při pohledu zvenčí. Pokud by se někdo dostal dovnitř černé díry a tuto šílenou cestu by přežil, uviděl by patrně něco zcela jiného. Co by to mohlo být?
Vesmír Nairai
Autory přelomové studie se stali Kevin Vandersloot z univerzity v Portsmouthu a Christian Böhmer z Univerzity College v Londýně. Oba experti jsou zastánci teorie „smyčkové kvantové gravitace“. Laicky řečeno jde o domněnku, podle níž jsou elementární částice jen jakýmisi uzlíky spleteného prostoru a všechny fyzikální zákony vesmíru jsou určeny vzájemnými vazbami mezi jednotlivými kousky prostoru.
Základ hypotézy smyčkové kvantové gravitace položil už v polovině minulého století známý francouzský fyzik Paul Dirac. V devadesátých letech byla teorie matematicky formulována a použita při výpočtech Velkého třesku a vzniku kosmu. Britští vědci ji pak aplikovali na nitro černých děr.
Výsledek počítačové analýzy byl ohromující. Uvnitř černé díry se může nacházet buď takzvaná červí díra neboli časoprostorový tunel do paralelního vesmíru, nebo se v ní – ačkoliv to zní bizarně - nachází celý vlastní vesmír. V okamžiku vzniku černé díry se nejprve vytvoří univerzum typu Nairai. Jde o prostor pouze jednorozměrný. Čím více hmoty pak černá díra nasaje, tím více se bude rozpínat.
Fantastické tvrzení
Jak ale vyplývá z výpočtů, vesmíry typu Nairai jsou silně nestabilní a po relativně krátké době se buď zhroutí, nebo se přemění na typ „de Sitter“. Není to nic jiného než náš důvěrně známý třírozměrný prostor. Jeho rozpínání pak bude probíhat tak dlouho, dokud ho bude jeho mateřská černá díra napájet nasátou hmotou zvenčí.
Úžasná myšlenka obou vědců má ještě fantastičtější závěr. Protože se i náš vesmír pravidelně soustavně rozpíná, je možné, že ve skutečnosti žijeme uvnitř nějaké černé díry z jiného světa.
Ing. Vladimír Červinka





nahoru
  • NOVá TEORIE
Zkáza přišla z nitra Země

Pád obřího vesmírného tělesa v oblasti dnešního poloostrova Yucatánu byl dle všeobecně rozšířeného názoru příčinou hromadného vyhynutí dinosaurů. Americká paleontoložka Gerta Kellerová se ovšem domnívá, že zánik veleještěrů způsobil supervulkán, který před 65 miliony lety explodoval na území dnešní Indie. Má pro své tvrzení nějaké důkazy?
Na konci křídového období, tedy zhruba před 65 miliony lety, došlo k masovému vymření nejrůznějších druhů živočichů. Ze scény tehdy zmizeli především tehdejší vládci naší planety – dinosauři. Příčinou přírodní katastrofy byl asteroid, který se v blízkosti mexického poloostrova Yucatánu srazil s naší Zemí.
Autory této dnes všeobecně uznávané impaktní teorie jsou geofyzikové Walter a Louis Alvarezovi z kalifornské univerzity v Berkeley. Jako základ jejich hypotézy posloužil objev, který učinili v osmdesátých letech minulého století u Gubbia v Umbrii ve střední Itálii. Na hranici mezi křídovými a třetihorními vrstvami hornin nalezli vrstvičku jílu s vysokým obsahem uhlíku a sazí. Chemický rozbor vzorku prokázal velké množství iridia, vzácného kovu, který je v pozemských půdách zastoupen jen nepatrně. Vysoké procento tohoto prvku naopak obsahují asteroidy, meteority a kosmický prach.
Teorie potvrzena
Protože množství iridia v jílové vrstvičce pětatřicetkrát překračovalo jeho běžnou koncentraci a stáří horniny bylo stanoveno na 65 milionů let, usoudili Alvarezové, že někdy v té době muselo dojít ke kolizi naší Země s jiným kosmickým tělesem. Jelikož se později podařilo objevit podobnou vrstvu i na jiných místech naší planety, došli k závěru, že šlo o srážku gigantického rozsahu.
Tehdy se zrodila hypotéza, podle níž tento střet způsobil hromadné vymření dinosaurů a mnoha dalších druhů na konci období křídy. Když byl pak v roce 1990 nalezen na pobřeží Yucatánu takzvaný Chicxulubský kráter – jizva po srážce naší planety s obřím asteroidem -, teorie Alvarezových byla potvrzena. Co když ale prehistorická zvířata zmizela v důsledku jiné katastrofy?
Proč tedy vymřeli?
Srážka Země s obrovským kosmickým tělesem musela být pohromou nevídaných rozměrů. Lidskou civilizaci by takové kataklyzma zcela jistě takřka okamžitě zlikvidovalo. Dopadli stejně dinosauři a další živočišné druhy na konci křídy?
Paleontologické nálezy koster veleještěrů přinášejí důkazy, že jejich vymírání trvalo nejméně deset tisíc let a možná i déle. Za tuto dobu však následky srážky s asteroidem dávno pominuly. Pokud by nějaký druh dokázal přežít rozpoutané živly po dopadu tělesa a následnou krutou zimu, s vysokou pravděpodobností by nevyhynul. Dinosauři však přesto vymřeli a s nimi i další tvorové. Z povrchu zeměkoule tehdy zmizelo více než 70 procent všech druhů. Vymírání se podle podmořských výzkumů doktora Fuchse z Michiganské univerzity nevyhnul ani mořský plankton. Trvalo déle než 300 tisíc let, než se znovu obnovila jeho populace v plné šíři.
Všechna tato zjištění znamenají jediné. Srážka s asteroidem, ačkoliv byla devastující, hromadné vyhynutí nezavinila. K jaké katastrofě tedy na konci období křídy ještě došlo? Muselo to být přinejmenším stejně děsivé, ale mnohem déle trvající.
Exploze supervulkánu
Proti všeobecně přijímané impaktní teorii odvážně vystoupila v polovině 90. let minulého století Gerta Kellerová, paleontoložka z univerzity v Princetonu v americkém státě New Jersey. Podle ní zkázu způsobily geologické síly naší planety, konkrétně exploze supervulkánu v Dekkánu.
Dekkánská planina, nacházející se dnes na indickém poloostrově, je gigantická plotna vyvřelého čediče. Tloušťka ztuhlé lávy tu přesahuje 600 metrů. Ještě dnes, po 65 milionech let od výbuchu zdejší supersopky, zaujímá plochu přes půl milionu čtverečních kilometrů. V době svého vzniku však bylo jezero žhavého a tekutého magmatu ještě zhruba třikrát větší.
Geologové dlouho věřili, že k výlevům lávy v Dekkánu docházelo postupně v rozmezí statisíců až milionů let. Kdyby tomu tak opravdu bylo, zřejmě by to život na Zemi nijak významně neovlivnilo. Skutečnost je ale poněkud jiná.
Pravděpodobná příčina
Francouzská badatelka Anne-Lise Chenetová z Geologického ústavu v Paříži porovnala radiometrické datování dekkánské lávy s magnetickou orientací krystalků ztuhlého čediče. Současně vzala do úvahy i jeho chemické složení, erozivní zvětrávání a řadu dalších dat. Vše potom vložila do počítače ke zpracování. Výsledky computerové analýzy byly překvapující. Dekkánský supervulkán explodoval přesně na rozhraní křídy a třetihor a soptil pouhých třicet tisíc let.
Naše planeta se dle názorů odborníků zahalila do černého hávu jedovatých mračen, popela a sazí. Teplota atmosféry výrazně stoupla a pak zase hodně poklesla. Země se proměnila v pustou poušť, na níž zubožené ostrůvky živočichů zoufale, ale marně bojovaly o přežití. Nakonec všichni tvorové s hmotností nad dvacet kilogramů vyhynuli.
Jak prohlásila americká paleontoložka Gerta Kellerová, člověk měl nesmírné štěstí, že v té době ještě neobýval naši planetu. Jinak by podobně jako velká prehistorická zvířata výbuch supersopky nepřežil. Čekala by ho rovněž dlouhá, mučivá a neodvratná smrt.
Ing. Vladimír Červinka





















nahoru
  • LIDé A VESMíR
Zvěstovatelka nového slunečního cyklu

Slunce svými paprsky udržuje život na naší planetě a patří mezi stálice. Jeho stálost se ale rozhodně netýká takzvané sluneční aktivity - počet erupcí stejně jako slunečních skvrn se periodicky mění. Právě letos vstupujeme do období zvýšené sluneční aktivity a podle odborníků nás čekají geomagnetické bouře. Maximum nastane v roce 2012.
Sluneční cyklus je přibližně jedenáctiletý a změny sluneční aktivity se projevují pozvolným zvyšováním počtu nejrůznějších fenoménů na povrchu naší zářivé hvězdy. Astronomové zaznamenali první z očekávaných projevů hned čtvrtý den nového roku. Byl jím malý „flek“ velikosti Země.
Vědci skvrnu zaregistrovali na třicátém stupni severní sluneční šířky a označili ji číslem AR10981. Čím je tak významná? Má opačnou magnetickou polaritu než její předchůdkyně na stejném místě. Začíná tedy v pořadí čtyřiadvacátý sluneční cyklus, který podle všeho bude výraznější než ten předchozí. Provázet ho bude nejen zvýšený počet slunečních skvrn, ale i erupce vysílající do kosmu oblaka nabitých částic sluneční plazmy. Co se stane, když zasáhnou zeměkouli?
Poezie vesmíru
Čest stát se prvním „znamením“ nového slunečního cyklu se pokusila získat už 31. července 2006 drobná skvrnka, která si ale vybrala nezvyklé místo - 13. stupeň jižní heliografické šířky. Kromě toho na žhnoucím kotouči vydržela jenom tři hodiny, a tak se astronomové ještě neodvážili začátek nové periody vyhlásit. Teď už ovšem mají jasno. Seriózní vědec Douglas Biesecker z amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru (NOAA) dokonce v poetické náladě označil AR10981 za prvního symbolického „posla jara“.
Začátek vzestupu
Skvrny na naší hvězdě jsou nepředvídatelné - některé zmizí za pár hodin, jiné můžeme pozorovat i několik týdnů. V porovnání se slunečním diskem jsou drobné, ale jejich průměr ve skutečnosti dosahuje až desetitisíce kilometrů. Jeví se nám jako tmavší místa na světlejším pozadí. Zatímco teplota na povrchu Slunce je kolem šesti tisíc stupňů Celsia, skvrny jsou až o dva tisíce stupňů chladnější. Je tomu tak proto, že zde panuje silné magnetické pole bránící stoupání žhavé plazmy na povrch.
Sluneční aktivita nyní bude zvolna stoupat, ale vrchol této křivky je ještě daleko před námi. „Naší hvězdě obvykle trvá několik let, než se z minima dostane k maximu. To můžeme očekávat až v letech 2011 či 2012,“ upozorňuje David Hathaway z Marshallova vesmírného leteckého centra NASA.
Možná se nedovoláme
Jak se tedy změna sluneční periody projeví na naší planetě? „Nadcházející cyklus bude bouřlivější než předchozí,“ oznámil Hathaway na prosincovém zasedání Americké geofyzikální společnosti v San Franciscu. Půjde zřejmě o nejintenzivnější cyklus za posledních 400 let, odkdy pozorování životodárného kotouče probíhá.
Odborníci předpokládají, že Slunce ovlivní naše geomagnetické pole a způsobí takzvané geomagnetické bouře. Ty ohrožují činnost meteorologických a navigačních družic a průvodní rádiové záření může narušit bezdrátové telefonní sítě. Ani počítačové sítě či bankomaty nebudou mít zřejmě dobré období. Jisté ohrožení se může týkat i cestujících v letadlech a astronautů na oběžné dráze. Sluneční hmota procházející pozemskou atmosférou může navíc způsobit výpadky elektrických sítí. Pro příklad nemusíme sahat daleko do minulosti - v roce 1989 sluneční erupce vyřadila téměř na týden rozvodné sítě v kanadské provincii Quebec.
Polární záře
„Naše rostoucí závislost na vysoce sofistikované a v kosmu umístěné technologii znamená, že jsme dnes mnohem citlivější na kosmické počasí než kdykoliv v minulosti," varoval už dříve ředitel amerického NOAA viceadmirál Conrad C. Lautenbacher. Na pozorováních jeho úřadu je dnes vskutku závislá většina civilizovaných zemí.
Můžeme se ale s narůstající sluneční aktivitou i na něco těšit? Nejpříjemnějším průvodním jevem budou bezesporu zajímavé efekty v atmosféře a nejvíce si jich užijí obyvatelé polárních oblastí, kteří budou moci pozorovat nádherné polární záře. Ani pro nás, obyvatele teplejších krajin, ale není vše ztraceno. Právě předpokládaná vysoká intenzita sluneční aktivity může vytvořit pozoruhodné jevy také v našich polohách.
(lup)


Poslední komentáře
07.06.2016 22:49:19: bojan ;-) levné půjčky
07.06.2016 22:47:09: ta no, pokus to w blábol :-| půjčka u české spořitelny diskuze
07.06.2016 19:30:58: Ona navštívila prostě skvělý nápad :-P půjčka 12000 kč bez registru
19.03.2016 01:54:27: velmi pohodlné! poradí smiley${1} Download avg pc tuneup 2014
 
UFO - VESMÍR - ZÁHADY - VĚDA administraci v 'Nastavení stránek'.