MIROSLAVOVY TAJUPLNÉ STRÁNKY

NA STRÁNKÁCH SE USILOVNĚ PRACUJE DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ administraci v 'Nastavení stránek'.

ODKAZY

http://http://kaprarina.webnode.cz/

SUPER DOMÉNY NA PRODEJ

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

RADIO FENIX DJ MICHAL

MAPA

ITERAKTIVNÍ MAPA MARSU

ČT1 TV

ČT 1

zvuky z vesmíru

SETI HOME

SATELITNÍ MAPY A ATLASY

ON LINE WORLD

POČASÍ

STELITNÍ POHLED - POČASÍ

PRAHA

ON LINE KAMERY

 

HOROSKOPY

HOROSKOPY

ON LINE RÁDIO

ON LINE RÁDIO

ON LINE TELEVIZE

ON LINE TELEVIZE CELÉHO SVĚTA

SMS ZDARMA

SMS ZDARMA MUŽETE POSÍLAT NA 02 A VODAFON

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

HLEDÁM - PRODÁM - KOUPÍM

Podpořte rozvoj stránek pomocí SMS Děkujeme

POZEMSKÉ LODĚ ?

UFO pozemského původu
Zdroj: Haló noviny 
Název: Neznámé létající stroje nad Prahou

Koncem listopadu a začátkem prosince loňského roku vzbudila ve světě velký zájem informace (zjištění, objev) britského vojenského historika Henryho Stewense o tom, že letecký výzkum fašistického Německa pracoval v době druhé světové války na vývoji nové generace letadel, které později dostaly název "létající talíře - UFO". České sdělovací prostředky této informaci nevěnovaly téměř žádnou pozornost, přestože se v uváděné zprávě britského vědce říkalo, že vlastní výzkum Němci prováděli přímo v Praze, v příslušném vývojovém pracovišti. Henry Stewens hovořil o továrně Škoda Praha, ale tady jde zřejmě o malý omyl, neboť německý letecký výzkum probíhal v době druhé světové války v letecké továrně ve Kbelích. To je zatím vše, co bylo k této problematice britským historikem řečeno. Jeho studium archivů pokračuje, ale již dnes je možné uvést některá fakta, které jsou dle mého názoru velmi zajímavá. Když v osmdesátých letech minulého století v naší zemi stejně jako jinde propukla tak zvaná ufonománie, způsobená především masovým vydáváním knih Ericha von Dänikena v naší zemi, došlo do redakce tehdejšího Rudého práva několik dopisů od čtenářů převážně z Prahy, kteří upozorňovali na to, že UFO nejsou prostředky mimozemšťanů, že již v době druhé světové války v letech 1943-44 se nad Prahou, především nad Letňany a Prosekem, ale i Starou Boleslaví objevovaly zvláštní létající předměty doutníkového tvaru, které byly velmi podobné uváděným a v tisku kresleným létajícím talířům. Ve dvou dopisech se dokonce uvádělo, že v Praze ještě dokonce žijí čeští odborníci, kteří se na výzkumu nové generace letadel společně s Němci podíleli. Je třeba říci, že tyto dopisy nikdo příliš nebral vážně a nakonec prý byly předány parapsychologickému pracovišti, které v té době fungovalo při VŠCHT v Praze-Dejvicích pod patronací a řízením tehdejšího rektora, akademika Mosteckého. Přesto však dnes se tyto tehdejší utopistické informace a tvrzení zdají být zcela pravdivé - objektivní. Potvrzují to skutečnosti, které v německých archivech objevil britský badatel. Ovšem vedle archivních materiálů jsou zde i jiná fakta, která celou věc staví do nového světla. Začátkem roku 1944 začala na kopci Melechov nedaleko Ledče nad Sázavou výstavba podzemních skladů. Objekt byl přísně střežen německou armádou, pracovali zde vedle ruských zajatců, čeští zedníci, kameníci z celého tehdejšího protektorátu, bydleli až na ubytovně někde u Zruče nad Sázavou a na staveniště byli převáženi autobusy s neprůhlednými skly. Před vstupem na pracoviště autobusy zajížděly do jakési provizorní haly a teprve odtud pak stavaři odcházeli na pracoviště. Vše bylo zřejmě děláno s cílem snížit orientaci dělníků na minimum. Výstavba podzemních skladů skončila koncem října 1944. Nikdo z těch, co sklady stavěli, nebyl na rozdíl od Štěchovic zastřelen a naopak Němci prý byli s prací spokojeni. Čeští dělníci prý vedle mzdy ještě dostali cigarety, černou kávu a malé množství francouzského alkoholu, což byla na tehdejší dobu vzácnost. Dne 23. prosince 1944 pak z nádraží v Praze-Vysočanech byl vypraven přísně střežený vojenský transport (náklad tvořily právě bedny a stroje z letecké továrny v Praze-Kbelích), který odjel do Havlíčkova Brodu, v té době ještě Německého Brodu. Zde byl na Štědrý den vyložen a převezen na německou leteckou základnu nad Havlíčkovým Brodem. A o vánočních svátcích pak opět za příslušných bezpečnostních opatření dopraven na Melechov a zde uložen do vybudovaných podzemních skladů. Převoz skládání a také zamaskování skladů již prováděli pouze němečtí vojáci. A práci odvedli zřejmě skvělou, prakticky do dnešních dnů nikdo neví, kde je továrna a vývojové materiály na Melechově ukryty. Je třeba ale také říci, že občané zdejšího kraje se o tuto věc příliš nezajímali, vycházelo se z toho, že tady není ukryto zlato a jiné poklady, ale stroje a zařízení jedné továrny na letadla z Prahy. Určitý rozruch vyvolala až prohlášení pánů Mužíka a Genschela, kteří hledali a snad ještě hledají u Štěchovic a kteří tvrdili, že až vyzvednou Štěchovice, budou pokračovat na Melechově. Ale již v té době jim byla připomínána slova bývalého náčelníka železniční stanice Havlíčkův Brod Jana Medka (který v době protektorátu pracoval na ředitelství drah), že to, co je na Melechově ukryto, je již určitě zastaralé. Medek a další železničáři zastávali názor, že Němci zde před postupující Rudou armádou ukryli vývojové typy proudových letadel, které již nestačili dokončit. A proto tedy převládal názor, že to, co je tam ukryto, je již zastaralé. Ovšem zjištění, že na Melechově jsou možná prototypy létajících talířů, mění situaci. Je docela možné, že se v budoucnu začne znovu hledat za pomocí moderní techniky a že se dobře utajené sklady nakonec najdou. Ovšem hlavní závěry jsou podle mne v tom, že lidé, kteří psali dopisy do redakce Rudého práva zřejmě měli pravdu, možná že i někteří čeští odborníci se na německém výzkumu podíleli a mnoho lidí i dnes zastává názor, že když zde Němci uváděnou továrnu ukryli, že kalkulovali s tím, že se sem v budoucnu vrátí. A další závěr spočívá v tom, že všichni přední němečtí specialisté, kteří na vývoji ve Kbelích pracovali (ing. Andreas Epp a jeho kolektiv) nakonec přešli do USA a zde pokračovali ve výzkumu pro Američany. Znamená to tedy, že americký vojenský a kosmický výzkum rozjížděli a ke slávě vedli odborníci fašistického Německa.
- - -

Poznámka redakce: V zázemí protektorátu v době druhé světové války vznikaly na našem území různé nápady a vynálezy. Kdo jste v letech 1943-44 pracovali v Letňanech nebo jste byli svědky výzkumu nových konstrukcí letadel, napište nám. Naše čtenáře bude vaše konkrétní svědectví jistě zajímat. (kap)

Co říkáte na následující článek - zabývá se tím někdo podrobně a ví něco víc?






Vimanika sastra, Robert Nový
Byl jsem kdysi v Brně na přednášce, kde se rOBERT nOVÉ zabývál otázkou vimán v indii. Tvrdil jak němci koupili od džinistů návod na raketu V l ale motor jim indové nepopsali. Názory na nepravost knih o létajících discích zvanéch viman vyvrátil citacema, a to zpaměti, to mje u něj normálka, z nějakéch indickéch knih. Ty knihy uvádějí zmiínky o robotech, létajících strojích a zbraních. Nejtajnější tachnologia byla materializace letonu z čisté energie prany. Leton se zhmotní a rozhmotní a zmizí. No a němci po tem šli jak po flusu. Petr




SANDALAYI
I tento článek: "Ufo..." je drsný:-)
Považuji Tě za dobrého spisovatele!!



VIMANIKA SASTRA
VIMANIKA SASTRA Z INDIE NENI JEDINY PRAMEN, BYT ZKRESLENÝ O STAROVĚKÉ LÉTAJÍCÍ A ROBOTICKÉ INTELIGENCI V INDII. DOSUD BOHUŽEL NEBYLY VŠECHNY DOSTUPNÉ PRAMENY PROSTUDOVÁNY. PRO KLASICKÉHO INDOLOGA JE ABSTRAKCE MNOHÝCH DĚL INDICKÉ VÉDY TĚŽKÝM OŘÍŠKEM, NATOŽ PAK TECHNOLOGICKÉ A NELEHKO SROZUMITELNÉ TEXTY. TY MOHOU BÝT TISÍCILETÍMI ZKRESLENY. JAREK

UFO V ANTARKTIDĚ




IV.

VRIL, RFZ a HAUNEBU

Mezitím byly vypracovány různé projekty a později podle nich vyrobeny létající stroje, jejchž charakeristiky byly ohromující:

Například v srpnu roku 1939 RFZ při svém prvním letu v Antarktidě, v oblasti, kterou Němci pojmenovali NEU-SCHABENLAND, dosáhl rychlosti 4,500 kilometrů za hodinu, a o chvíli později 15,000 kilometrů za hodinu. Byl vybaven dvěma zbraněmi: černým laserem, známým jako "paprsky smrti" a palubním kanónem ráže 6 centimetrů;

O několik let později, HAUNEBU II, s 26 nebo 36 metry v průměru a s výškou asi 9 – 11 výšky, který byl pokračováním předchozího modelu, dosahoval blízko povrchu Země maximální rychlosti 6,000 kilometrů za hodinu, s doletem 55 hodin a s kapacitou pro transport 20 osob;

HAUNEBU III, se svými 70 metry v průměru, létal rychlostí 7,000 kilometrů za hodinu, blízko povrchu Země mohl dosáhnout rychlosti až 40,000 kilometrů za hodinu a 24,000 metrů výšky a doletem 8 týdnů letu, byl schopen transportovat až 32 osob.

Konečně VRIL 7, který již uskutečnil svůj první let nad Baltickým mořem v zimě roku 1944, měl skoro 120 metrů v průměru, jak uvidíme o něco později.

 

Spojenci objevili různé projekty v archívech SS, když okupovali město Berlín v roce 1945:

V počátcích němečtí vědci chtěli aplikovat na tyto "létající stroje" obvyklé zbraně, instalovali tedy na ně kanony z tanků "Panzer".

Nicméně museli přestat s touto ideou dávat na tyto létající stroje obvyklé zbraně, protože lodě byly v letu velmi nestabilní, jestliže tam byly umístěny tyto zbraně.

Vývoj VRILU a HAUNEBU byl velmi rychlý, díky elementům převzatým z Černého Lesa a Gdyně a konstrukce "prototypů" pokračovala…

 



 

Tajemství Třetí říše


Skutečnost, že Němci na konci války vyvíjeli pokročilé technologie, je záležitostí historických záznamů. Sir Roy Feddon, šéf technické mise do Německa pro Ministerstvo leteckého průmyslu v roce 1945 prohlásil: Viděl jsem dost jejich konstrukcí a výrobních plánů, abych si uvědomil, že kdyby se jim (Němcům) podařilo prodloužit válku o několik měsíců, byli bychom konfrontováni se sadou zcela nových smrtonosných vzdušných zbraní."

Kapitán Ruppelt, vedoucí projektu Bluebook, což byl projekt letectva Spojených států, v roce 1956 řekl, "Když 2. světová válka končila, vyvíjeli Němci několik radikálně nových typů letadel a řízených střel. Většina z nich byla ve stádiích příprav, ale byly to jediné známé stroje, které byly schopny takových výkonů jako objekty hlášené pozorovateli UFO..."

Některé z těchto technických vymožeností z doby války byly dobře známy. Prvním vojenským tryskovým letadlem byl německý Heinkel 178, který létal již v roce 1939.

V roce 1943 Němci vyvinuli jako první tryskovou stíhačku, která byla běžně používána během války - Messerschmitt 262. Toto tryskové letadlo bylo schopné snadno předhonit nejrychlejší letadlo Spojenců, přesto naštěstí Hitler nařídil, aby tato letadla byla používána jako bombardéry a nikoli jako obranné stíhačky, což zachránilo spojenecká letadla před zničující pohromou.

Potom byl během války Heinrich Focke zapojen do konstrukce a výroby modelů FW6, Fa223, Fa226, Fa283 a Fa284. Zkonstruoval systém pohonu známý jako "turbo-shaft", který je dodnes používán u většiny helikoptér. S použitím této technologie Focke zkonstruoval první letadlo s kolmým startem, které bylo připraveno pro výrobu na konci války. Na konci každého ze tří dlouhých ramen tohoto technologicky pokročilého letadla byla malá trysková pohonná jednotka. Rotující ramena byla použita k vyvinutí zdvihové síly jako lopatky vrtulníku.

V roce 1939 Focke patentoval letadlo ve tvaru talíře se dvěma uzavřenými rotory, které popsal následovně: "výfuková trubka na konci motoru je rozvětvena do dvou trubek a končí ve dvou pomocných spalovacích komorách umístěných na zadní straně křídla. když bylo do těchto spalovacích komor přivedeno palivo, fungovaly jako pomocné hořáky, které Fockeho konstrukci poskytovaly horizontální pohon. Řízení při nízké rychlosti bylo dosaženo střídavou změnou dodávky paliva do každé pomocné spalovací komory."

Řízené střely byly také poprvé použity Třetí říší a rakety V-1 byly odpalovány z německých okupovaných území přes kanál na Anglii.

Ukázalo se, že raketa V-2 je předchůdcem interkontinentálních balistických raket, které plnily arzenály bývalého Sovětského svazu a USA během Studené války. Tato raketa byla schopna uletět 225 mil rychlostí pětkrát přesahující rychlost zvuku a mohla zničit celý městský blok. Němci také vyvinuli stíhačku poháněnou raketovým motorem - ME 163 a přestože nebyla zavedena do sériové výroby, byla prvním letadlem, které létalo rychleji než 600 mil za hodinu.

To byl stručný výčet známých technických úspěchů Němců. Avšak existují náznaky existence tajemnějších technologií, které dosud nebyly úplně pochopeny. Veřejnost se poprvé dozvěděla o těchto tajných zbraních v roce 1944, kdy 14. prosince 1944 New York Times napsal:

"Záhadné létající koule jsou nová německá zbraň. Nejvyšší velení expedičního sboru Spojenců 13. prosince hlásilo - Dnes bylo odhaleno, že na západní vzdušné frontě se objevila nová německá zbraň. Piloti amerického letectva hlásí, že se nad německým územím setkali se stříbrně zbarvenými koulemi. "Koule se vyskytovaly buď jednotlivě nebo ve skupinách, Někdy mírně září." (1)

Typický incident byl hlášen bývalým pilotem 415 noční bojové eskadry. 22. prosince 1944 letěl na misi nad Hagenau v Německu, když v šest hodin ráno, když letěl ve výšce deset tisíc stop, pilot a radarový operátor uviděli dvě 'velké oranžově žhnoucí koule' rychle letící nahoru směrem k nim. 'Když dosáhly naší výšky,' hlásil pilot, 'objekty přestaly stoupat a držely se u zádi mého letadla.' Pilot udělal prudký manévr a zářící koule jeho manévr přesně zopakovaly. Potom stroj sklonil dolů tak prudce, jak se jen odvážil, a objekty ho následovaly. Dvě minuty světla přesně sledovala komplikované manévry letadla, potom zhasla..." (2)

Účel těchto podivných objektů byl záhadou, protože pouze sledovaly válečná letadla, ale nikdy na ně nevystřelily, ani na ně nezaútočily jiným způsobem. Tyto objekty byly pojmenovány "Foo Fighters". Zdálo se, že každá z válčících stran věří, že Foo Fighters jsou vynálezem jejich nepřítele a bylo podniknuto několik průzkumných letů pro získání dalších informací. Dodnes nebylo spolehlivě určeno, odkud tato technologie pochází, a původ foo-fighters zůstává, spolu se skandinávskými raketami duchů, historickou hádankou. Jisté však je, že to nebyla technologie Spojenců, a že se o ni vážně zajímali.

Během let se fakta ohledně exaktní povahy těchto pokročilých německých technologií smísila s výmysly, avšak nyní je jasné, že Němci vyvíjeli létající stroje, které je možné si splést s něčím, co je dnes považováno za UFO. Vývoj takových zbraní vlastně dokonale dává smysl:

Každá strana ve válce silně spoléhala na své vzdušné síly a jednou ze spolehlivých cest, jak tyto síly nepříteli ochromit, bylo zničit rozjezdové dráhy nepřítele. Každá ze stran mohla mít nejlepší vzdušnou flotilu na planetě, ale bez místa, kde by taková flotila mohla startovat, by taková flotila byla k ničemu. Proto vyvinutí letadla, které by nepotřebovalo rozjezdovou dráhu, jako Fockeho konstrukce, by potenciálně mohlo zvrátit vývoj války. Ukázalo se, že na konci války byly tyto technologie teprve rozpracovány, ale kdyby konflikt pokračoval, lze si představit, že tyto technologie by mohly změnit podobu dějin.

Avšak co přesně bylo vyvíjeno, to historické záznamy neuvádějí. Tato bílá místa historie vedla k vytvoření mýtu nacistických létajících talířů, živeného spisovateli, kteří tyto legendy sepisovali pro ty, kdo byli ochotni těmto legendám uvěřit.

Odlišení faktů od fikce po více než padesáti letech není snadný úkol a jsme nuceni brát v úvahu informace, které jsou převážně neověřitelné. Když však přesto tyto kousky dáme dohromady, vynoří se pravděpodobný příběh vzniku technologie nacistických létajících disků.

Jednou z osob, které tvrdí, že v nacistickém Německu byly vyvíjeny "létající talíře", je bývalý kapitán od Luftwaffe a letecký konstruktér Rudolf Schriever. V roce 1950 tvrdil, že on a malý tým lidí pracoval v zařízení nedaleko od Prahy, kde vyvíjel létající stroj ve tvaru talíře.

Tento příběh se poprvé objevil v časopise "Der Spiegel" 30. března 1950 v článku nazvaném "Undertassen-Flieger Kombination", v němž se tvrdí, že "...Rudolf Schriever, který prý jako letecký inženýr na začátku 40. let experimentoval s létajícím talířem, je ochoten tento talíř postavit ve Spojených státech během šesti až osmi měsíců. Tento čtyřicetiletý absolvent pražské univerzity řekl, že nakreslil plány na takový stroj, který nazývá létající káča, před zhroucením se Německa a že tyto plány mu byly z jeho laboratoře ukradeny. Tvrdí, že stroj je schopen dosáhnout rychlosti 2.600 mph s akčním rádiem 4.000 mil. Schriever je řidičem armády USA v Bremenhavenu." (3)

Jeho tvrzení je podepřeno zprávou společnosti Luftfahrt International z roku 1975, v níž se tvrdí, že po Schrieverově smrti na konci 50. let se v jeho pozůstalosti našly neúplné poznámky o velkém létajícím talíři, sada nákresů stroje a několik výstřižků novinových článků o něm samotném a jeho údajném létajícím talíři. Do své smrti Schriever opakovaně tvrdil, že pozorování UFO po skončení války jsou důkazem, že jeho původní myšlenky byly úspěšně realizovány.

Výzkumník Bill Rose objevil, že Schriever byl, spolu s dalšími vědci Klausem Habermohlem, Guiseppem Belluzzo (italský inženýr) a dr. Walterem Miethe, zapojen do výzkumu těchto strojů. Z Roseho výzkumu vyplývá, že Miethe byl ředitelem výzkumného programu létajících talířů na dvou pracovištích umístěných v okolí Prahy. O Mietheho aktivitách z té doby toho mnoho nevíme, ale zdá se pravděpodobné, že se znal s Wernerem von Braunem (o němž si povíme později), protože existuje fotografie, na níž jsou oba zachyceni společně v roce 1933.

Víme určitě, že další vědec, Viktor Schauberger, byl zapojen do vývoje létajících disků, a že jeden z nich byl v roce 1945 zkoušen nedaleko Prahy, jak Schriever tvrdil. Jeho experimentální prototypy byly založeny na levitaci. Schauberger, který se narodil v roce 1885, považoval přírodu za svoji největší učitelku, přestože se domníval, že mnoho věcí na světě je ve stavu zmatku. V lesích podél řek studoval to, co považoval za životodárnou energii, vodní a vzdušné víry.

Přel se, že "převažující technologie používá špatné formy pohybu. Je založen na entropii - na pohybech, založených na ničivých silách přírody a na rozkladu materiálů. Avšak pro vytváření pořádku a nový růst příroda používá odlišný druh pohybu. Převažující technologie založená na explozi - spalování paliva a štěpení atomů - naplňuje svět rozpínavým, odstředivým pohybem, generujícím teplo." Schauberger věřil, že k výrobě energie je místo toho možné použít dostředivý pohyb, generující chlad, síly, které příroda používá k stavbě a oživování hmoty. Dokonce i hydroelektrárny, řekl Schauberger, používají destruktivní pohyb - tlačí vodu a prohánějí ji skrze turbiny. Výsledkem je "mrtvá voda". Postavil sací turbiny, o nichž se domníval, že vodu oživují a osvěžují, a výsledkem je čistý a životodárný proud vody.

Schauberger také vyráběl elektrickou energii pomocí jedinečné sací turbiny, používající implozivních principů, které byly později použity pro systém pohonu a aplikovány na vzduch. Jeho práce upoutala pozornost Adolfa Hitlera a Schaubergerův syn popisuje setkání jeho otce s Hitlerem takto: "V červnu 1934 byl můj otec pozván říšským kancléřem Adolfem Hitlerem diskutovat o jeho práci. Hitler se zajímal o jeho objevy a mluvil o různých možnostech a svých velkých plánech. A on řekl 'ano, hledám novou energii, která jednou musí opět nastolit harmonii s přirozeným řádem věcí. To je můj program.'

Krátce před schůzkou Hitler, jako říšský kancléř, dal svým dvěma zástupcům své příkazy. Ti dva měli přijít projednat plán Hermanna Göringa. A potom řekl, "Viktore Schaubergere, budeš mluvit se dvěma zástupci Říše a zítra, nejpozději do tří dnů, se uskuteční druhá schůzka. A můj otec těmto dvěma zástupcům Říše řekl: "Považuji tento plán za fascinující. Ano, my Němci založíme zcela novou vědu.'" (4)

Hitler chtěl, aby Schauberger dohlížel na stavbu nového létajícího stroje, který by se vznášel bez spotřeby jakéhokoli paliva. Tato myšlenka nového vzdušného plavidla byla založena na objevu, který Schauberger učinil před několika lety. Jednalo se o metodu vytvoření zóny nízkého tlaku na atomické úrovni. Vědec tvrdil, že toho dosáhl v laboratoři, když jeho prototyp 'radiálně a axiálně' roztočil vzduch nebo vodu, přičemž v okolí poklesla teplota. Schauberger tuto sílu pojmenoval jako 'diamagnetická levitační síla' a poznamenal, že příroda používá tuto sací sílu při tvorbě počasí, ke stabilizaci sluneční fúze, atd.

Schauberger dostal k dispozici tým vědců, aby mu pomáhal při jeho práci, a trval na tom, aby se s těmito vědci zacházelo jako se svobodnými lidmi a ne jako s vězni nacistů. Během jejich práce však jejich ústředí bylo bombardováno, a proto byli přemístěni do Leonsteinu. Zdokonalili 'létající disk' poháněný Schaubergerovou turbinou, která nasávala vzduch dovnitř talíře, kde rotoval a vyvíjel obrovskou levitační sílu. Schaubergerův prototyp byl potom rozvinut do podoby dopravního prostředku známého jako Disk Belluzzo-Schriever-Miethe, stroje o průměru 22 stop. Tyto stroje létaly rychlostí větší než 2000 km/h a bylo plánováno, že v budoucnu budou dosahovat rychlosti přes 4000 km/h. Do roku 1945 mohl dosahovat rychlosti 1300 mil za hodinu a výšky 40.000 stop za méně než tři minuty. Stroj prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával stříbřitou záři. V mnichovské publikaci 'Das Neue Zeitalter' se roku 1956 psalo, "Viktor Schauberger byl vynálezce a objevitel nové pohonné síly - imploze, která pouze s použitím vzduchu a vody je schopna vyrábět generovat světlo, teplo a hnací sílu."

V publikaci se dále psalo, že první létající disk bez posádky byl testován v roce 1945 nedaleko Prahy. Disk byl schopen se bezhlučně vznášet ve vzduchu a byl schopen létat dozadu stejně rychle jako dopředu. Dále se zde uvádělo, že jeho průměr byl 50 metrů.

Další důkaz na podporu této události se objevil o dva roky dříve v interview, které se 18. listopadu 1954 objevilo v Zurišském 'Tages Anziegeru'. Jistý George Klein, tvrdil, že 14. února 1945 byl svědkem zkoušení létajícího talíře, který během tří minut dosáhl výšky 30.000 stop a byl schopen cestovat rychlostí několika set mil za hodinu.

Během Interview Klein poskytl další informace o vývoji disků a tvrdil, že některé práce probíhaly v Peenemünde, kde se vyvíjely rakety V-2 a kde byl ředitelem Werner von Braun. Klaun také řekl, že stability stroje bylo dosahováno použitím gyroskopu; stejnou metodu použil tým Braun- Dornberger. Výzkum se potom přesunul do podzemního zařízení Mittelwerke blízko Nordhausenu v pohoří Harz.

Také 'Bible' o vývoji atomové bomby, 'Jasnější než tisíc sluncí', tyto události také potvrzuje: "První z těchto létajících talířů, jak byly později nazývány - kruhového tvaru, o průměru nějakých 45 yardů - byly stavěny specialisty Schrieverem, Habermohlem a Miethem. Poprvé byly poslány do vzduchu 14. února nad Prahu a během tří minut dosáhly výšky téměř 8 mil. Dosáhly rychlosti 1250 mph a při následujících testech bylo dosaženo dvojnásobné rychlosti." (5)

Že k těmto událostem došlo, potvrzuje také bývalý agent CIA Virgil Armstrong, který událost komentoval slovy, "Víme, že v počátečních obdobích války určité frakce spojeneckých sil, které nevěřily, že má (Hitler) tajnou zbraň. Američané později tyto pověsti začali brát vážně a skutečně objevili, že Hitler měl nejen tajnou zbraň, ale měl i to, čemu se nyní říká UFO nebo kosmická loď. Měl již jedno dokončené na rýsovacím prkně a postaven prototyp, který dosahoval rychlosti 1200 mil za hodinu. Vertikální start, změna směru o 90 stupňů, podobně jako u helikoptéry, to všechno bylo nadřazené všemu, co v té době měly spojenecké síly. Za druhé, Spojenci věděli, že zkoušel další létající stroj, který byl schopen dosáhnout rychlosti 2500 mil za hodinu, což byl dvojnásobek rychlosti originálu. Nejen že měl vlastnosti původního stroje, ale na palubě měl i laserovou zbraň, která byla schopna proniknout pancířem o síle 4 palce. Není třeba říkat, že to Spojence doslova vyděsilo a přimělo vystupňovat své úsilí, aby ho přiměli ke kapitulaci." (6)

Bulharský fyzik Vladimír Terziski o tomto záhadném stroji napsal následující: "Podle Renato Vesca Německo během války spolupracovalo s Itálií na vývoji pokročilých zbraní. V experimentálním zařízení Fiatu u jezera Lago di Garda, zařízení, jež zrodilo jméno Hermana Goeringa, Italové experimentovali z řadou pokročilých zbraní, raket a letadel, vytvořených v Německu. Podobně, Němci udržovali úzké styky s japonským vojeským establishmentem a dodali jim mnoho pokrokových zbraní. Například jsem objevil fotografii kopie rakety V1, verze s posádkou - Reichenberg - vyrobené v Japonsku firmou Mitsubishi. Nejlepší stíhačka na světě - dvouvrtulový Domier-335 - byl duplikován v dílnách firmy Kawashima."

Zdá se, že tyto informace lze do určité míry ověřit. Avšak existuje mnoho dalších informací, které do známých faktů zapadají, ale nelze je nezávisle ověřit, a tudíž mohou snadno být fikcí, tvářící se jako pravda. To beze zbytku platí o následujících odstavcích.

Také se tvrdilo, že nacistické okultní společnosti byly zapojeny do vývoje takových nekonvenčních letadel ve tvaru talíře. Jedna z nich, 'Společnost Vril' údajně získávala zprávy pomocí 'channelingu' od mimozemské civilizace ze solárního systému Aldebaran a plánovala vyvinout kosmickou loď, která by byla schopná umožnit fyzický kontakt s tamní civilizací. Může a nemusí to být pravda, ale je jisté, že ve střední Evropě byly v té době vysoké okultní aktivity, a nemůže být pochyb o tom, že existovaly organizace s nekonvenčními vírami, stejně jako dnes.

Společnost Vril údajně do roku 1934 vyvinula svou první loď ve tvaru UFO, známou jako Vril 1, která byla poháněna antigravitačním efektem. (To bylo ve stejném roce, kdy Viktor Schauberger s Hitlerem diskutoval o svých úmyslech sestrojit létající disk.)

Společnost údajně pokračovala ve vývoji této lodě a později - opět údajně - vyrobila stroj s označením RFC-2. Tato loď měla být dlouhá 16 stop a byla prý vybavena zlepšeným systémem pohonu a poprvé zde bylo použito magnetické impulsní řízení. Je zajímavé, že když tento stroj letěl, prý produkoval světelné efekty, které jsou obyčejně spojovány s UFO.

Přesto byl RFC-2 převážně ignorován a pouze příslušníci SS projevovali zájem o práci společnosti Vril. Vnitřní organizace SS potom založila své vlastní oddělení vývoje SSE-4, aby vyvíjelo nové alternativní technologie, které by zajistily nezávislost Německa na vnějších zdrojích energie, a začalo pracovat na svých vlastních verzích RFC nebo Vrilu.

Do roku 1939 SS vyrobila RFC-5, který nazvala Haunebu I. V srpnu 1939 stroj podnikl svůj první zkušební let a prokázal svoji životaschopnost; měl v průměru 65 stop a poskytoval značný úložný prostor. Na konci roku 1940 nastoupil službu Haunebu II jako průzkumný letoun a existují fotografické důkazy, které potvrzují toto tvrzení. Například Haunebu II byl v roce 1940 vyfotografován blízko Antarktidy. Zde bychom chtěli poznamenat, že existuje jen velmi málo podpůrných a historicky ověřitelných informací na podporu těchto tvrzení, ale povšimněte si konstrukce Haunebu II pro budoucí odkazy.

Ať už je jejich přesná povaha jakákoli, zdá se, že je potvrzeno, že bylo zkonstruováno mnoho alternativních typů letadel, některé z nich byly úspěšně vyzkoušeny ve vzduchu, jiné havarovaly a některé z těchto konstrukcí se ukázaly jako životaschopné a byly hlášeny úspěchy. 17. dubna 1945 Miethe navrhl Hitlerovi, aby byl nad Baltickým mořem vyzkoušen prototyp V-7. Tento stroj byl nadzvukovým vrtulníkem s dvanácti turboagregáty BMW. Během první zkoušky bylo dosaženo výšky 78.000 stop a při druhém zkušebním letu dokonce 80.000 stop. Miethe prohlásil, že tento nový stroj by mohl být principiálně poháněn nekonvenčními zdroji energie. Avšak tyto nové technologie přišly příliš pozdě, protože konec války se již nezadržitelně blížil.

Během několika měsíců Spojenci a Rusové zaplavili střední Evropu, Hitler byl mrtev a bylo po válce.

A jakmile skončila válka, začaly se nad Skandinávií objevovat 'rakety duchů' a za dva roky byly nad pevninou celých Spojených států hlášeny případy pozorování 'létajících talířů'.

Po skončení války v roce 1945 ruské a americké zpravodajské týmy začaly pořádat štvanice na vojenskou a vědeckou válečnou kořist v podobě progresivní německé technologie. Po objevu laserové paprskové zbraně v německých vojenských základnách americké ministerstvo války rozhodlo, že USA musí nejen zvládnout tuto technologii, ale zajistit také německé vědce, aby ji Americe pomohli vyvinout, protože "její vývoj je považován za životně důležitý pro naši národní bezpečnost." Z toho důvodu zahájili projekt, jehož cílem bylo, tyto osoby dostat do Spojených států. Tento projekt byl nazván 'Operation Paperclip' a byl utajován až do roku 1973.

Účel a smysl operace Paperclip výstižně ilustruje dopis generálmajora Hugha Knerra, který generálporučíkovi Carlu Spatzovi v březnu 1945 napsal: "Okupace německých vědeckých institucí a průmyslových podniků odhalily fakt, že jsme znepokojivě pozadu v mnoha oblastech výzkumu. Jestliže této příležitosti nevyužijeme k zmocnění se přístrojů a mozků, které je vymyslely, a nezapojíme je rychle do práce pro nás, zůstaneme o několik let pozadu a budeme se snažit pokrýt pole již prozkoumaná."

Byl zde však jeden problém: Bylo to nezákonné, protože zákon USA výslovně zakazoval emigraci nacistů do Ameriky a tři čtvrtiny vědců byly oddány nacismu. (Protože minimálně 1600 vědců a pomocného personálu bylo převezeno do Ameriky v rámci operace Paperclip, těžko by bylo možné vyhnout se přivezení Nacistů.)

Avšak prezident Truman rozhodl, že národní zájmy mají přednost a že Amerika potřebuje, aby němečtí vědci pracovali v Americe. Abychom byli k Trumanovi spravedliví, tak musíme dodat, že výslovně nařídil, že "každý člen nacistické strany, který měl vyšší funkci než řadové členství nebo aktivní stoupenec nacismu nebo militarismu" musí být z této operace vyloučen.

Operaci Paperclip prováděla Joint Intelligence Objectives Agency (JIOTA) a měla dva hlavní cíle: Zaprvé, provést zátah na nacistické vědce, přivézt je do Ameriky a zapojit je do amerického výzkumu, a zadruhé, odepřít tyto intelektuální zdroje Sovětskému svazu (7).

JIOTA potom prováděla vyšetřování kádrového profilu identifikovaných vědců a v únoru 1947 ředitel JIOTA kapitán námořnictva Bosquet Wev předložil k posouzení první sadu dokumentů ministerstvům vnitra a spravedlnosti.

Ukázalo se, že tyto spisy prokazují, že tito vědci byli aktivními nacisty. Samuel Klaus, zástupce ministerstva vnitra v radě JIOTA, prohlásil, že všichni vědci z první skupiny byli 'zuřivými nacisty'. Požadovaná víza byla tudíž zamítnuta. (Wev již věděl, že tito vědci mají nacistickou minulost, protože v memorandu s datem 27. dubna 1948 pro ředitele zpravodajské služby Pentagonu napsal:

"Bezpečnostní vyšetřování vojenskými orgány odhalilo skutečnost, že většina německých vědců byla členem buď nacistické strany, nebo členy jedné nebo několika podobných organizací.") (9) Wev zuřil a v březnu 1948 'vypálil' memorandum pro Ministerstvo vnitra, v němž varoval, že "nejlepší zájem Spojených států byl podřízen úsilí vynaloženému na 'bití mrtvého nacistického koně'" (10).

Následující měsíc, 27. dubna 1948, Wev opět psal svým nadřízeným o zpoždění při schvalování přijetí německých vědců. Napsal, "Ve světle situace existující dnes v Evropě je myslitelné, že pokračující zpožďování a opozice vůči imigraci těchto vědců může vyústit v to, že padnou do rukou Rusů, kteří by tak získali hodnotné informace a schopnosti těchto mužů. Taková eventualita by mohla mít vážný a nepříznivý dopad na národní bezpečnost Spojených států." (11)

V té době se šéf zpravodajské služby nacistů, Reinhard Gehlen setkal s budoucím ředitelem CIA (26. února 1953 - 29. listopadu 1961) Allenem Dullesem a došli ke shodě. Gehlen byl hlavní špion nacistů a jeho zpravodajská síť pronikla do Ruska. (V roce 1942 se budoucí ředitel CIA, Allen Dulles přestěhoval do Bernu ve Švýcarsku jako šéf Úřadu pro strategické služby, aby zde vyjednával s některými nacistickými vůdci, kteří již byli přesvědčeni, že Německo válku prohraje, a chtěli se s USA podílet na možné budoucí válce proti SSSR.) Dulles neměl vůči nacistům žádné předsudky, protože s mnoha z nich pracoval před válkou jako prominentní newyorský právník (1926-1942 a opět 1946-1950).

Když byl Gehlen vydán do Spojených států, byl převezen do Fort Hunt ve Virginii, kde on a armáda USA dosáhli dohody: Jeho zpravodajská jednotka bude pracovat pro USA a bude jí také placena, dokud se nová německá vláda neujme moci. Mezitím, kdyby zjistil konflikt zájmů mezi Německem a USA, mohl na prvním místě vzít v úvahu zájmy Německa (12). Po dobu téměř deseti let 'Gehlen Org', jak byla nazývána, operovala bezpečně uvnitř CIA a byla doslova jediným zpravodajským zdrojem CIA o Východní Evropě. Potom v roce 1955 se vyvinula v BND (německý ekvivalent CIA) a pokračovala ve spolupráci se svými protějšky v USA.

Problém imigrace vědců byl potom obcházen tak, že spisy nacistických vědců byly 'vyčištěny' od usvědčujících důkazů a Allen Dulles dostal Gehlen Org, nacistickou zpravodajskou jednotku, do USA, jak slíbil, pod ochranná křídla CIA, která později rozevřela deštník nad mnoha projekty, založenými na dřívějším nacistickém výzkumu.

Operace Paperclip byla ve hře také v událostech u ostrova Maury. Samotný stát Washington byl sídlem několika kontraktorů v oblasti vzdušné obrany, kteří měli zisky z tehdy tajné operace Paperclip. Bylo to v roce 1947 také místo pozorování mnoha létajících strojů, které se podezřele podobaly nákresům na rýsovacích prknech nacistických konstruktérů a objektům, které se objevovaly na obloze v Evropě koncem války.

Důstojníci, kteří se zúčastnili incidentu na ostrově Maury, Davidson a Brown, patřili ke G-2: Ta byla zodpovědná za to, že operace Paperclip bude udržena v tajnosti, a měla provést nutná bezpečnostní opatření, aby utajení bylo dosaženo. Další funkcí G-2 bylo dohlédnout na každého, jehož činnost představuje pro operaci Paperclip bezpečnostní riziko. To, že své objekty umístili na leteckou základnu Wright-Patterson, bylo zcela logické - Wright-Patterson (tehdy Wright-Field) byla hlavním výzkumným centrem, kam byla umístěna většina nacistických vědců, aby zde pokračovali ve své práci.

Jedním z nejprominentnějších fyziků, kteří se do Ameriky dostali v rámci operace Paperclip, byl Hubertus Stronghold, později známý jako 'otec kosmické medicíny' a v roce 1977 byla podle něho pojmenována Knihovna kosmické medicíny při Škole kosmické medicíny amerického letectva. Ve zprávě tajné služby z dubna 1947 se o něm píše, "Jeho úspěšná kariéra za Hitlera naznačuje, že musel plně souhlasit s Hitlerem." Přesto byl pod ochrannými křídly operace Paperclip přijat do Spojených států se zdůvodněním, že nebyl "horlivým nacistou". (13)

Mezi další nacisty patřili Klaus Barbie, takzvaný 'Řezník z Lyonu', Otto von Bolschwing, nechvalně známý pro své aktivity při vyhlazování Židů a plukovník SS Otto Skorzeny (14). Avšak čištění spisů ne vždy odolalo zkoumavému pohledu času. V roce 1984 Arthur Rudolph, který byl v roce 1969 oceněn NASA cenou za vynikající služby, raději opustil USA, aby nemusel čelit obvinění, že byl nacistický válečný zločinec.

Dalším údajným nacistou byl Werner von Braun. Von Braun, narozený 23. března 1912, se stal jedním z prvních a nejpřednějších raketových inženýrů na světě a vůdčím odborníkem na cesty do kosmu. Mladý Werner, který se narodil v rodině pruských aristokratů barona Magnuse a baronky Emmy von Braun, četl knihu Hermanna Obertha 'S raketou do planetárního prostoru' a jeho nový zájem ho v roce 1930 přivedl na Technologický institut v Berlíně. V roce 1932 získal hodnost bakaláře v mechanickém inženýrství a byl mu nabídnut grant na výzkum a vývoj raketových motorů s tekutým palivem (15). Von Braunovy raketové experimenty byly prováděny na zkušebním území Kummersdorf, 60 mil jižně od Berlína v letech 1932-1937.

Kummersdorf byl odpalovacím místem pro dvě německé rakety V-2 v roce 1934 (16). Po jejich vypuštění začal Braun pracovat na pomocném raketovém motoru pro startování těžkých bombardérů a na stíhačkách jenom s raketovým motorem (17), avšak Kummersdorf byl příliš malý na tento úkol, a tak se von Braun přemístil do Peenemünde na pobřeží Baltického moře, kde byl v letech 1937-1945 ředitelem. Toto zkušební stanoviště bylo vybaveno laboratořemi a průmyslovými zařízeními pro vývoj, výrobu a zkoušení německých raket V-1 a V-2 (18). Byla to raketa V-2, která způsobila takové těžké škody Anglii během války. Von Braun se nevzpíral proti nacismu. Skutečně "vstoupil do Národně socialistického leteckého sboru a v roce 1933 získal licenci pilota, dále vstoupil do obchodní organizace DAF, do lovecké organizace přidružené k nacistům a do jezdecké školy SS (19)." Von Braunovy vstupní záznamy pro přijetí do armády USA dále ukazují, že byl majorem SS, který často navštěvoval podzemní továrnu na rakety, kde zemřelo 25.000 vězňů z koncentračního tábora Dora. Podle vedoucí producentky investigativní jednotky CNN, Lindy Huntové, von Braun ze zúčastnil schůzky, kde se diskutovalo o pouličním zátahu na občany Francie, kteří měli být odvezeni do koncentračního tábora Dora.

Když se na začátku roku 1945 přiblížil konec války, von Braun nařídil dvěma mužům najít opuštěný důl v pohoří Harz a ukrýt zde technická data o V-2. Několik velkých beden bylo potom umístěno do nalezené jeskyně a von Braun poslal svého mladšího bratra Magnuse na bicyklu, vypůjčeném od místního hostinského, aby vyhledal spojenecké jednotky, jimž by se mohli vzdát. Von Braun a jeho vědecký personál se řádně vzdali americké armádě, zatímco většina výrobních inženýrů byla uvězněna Sověty (20).

Po příchodu do Ameriky v rámci projektu Paperclip Braun pracoval na řízených střelách pro armádu USA. V roce 1948 se vrátil do Bavorska, kde se oženil se svou druhou sestřenicí, a později sloužil jako technický ředitel a potom v letech 1950-1956, kdy žil v Huntsville, Alabama, působil jako šéf Oddělení vývoje řízených střel v Redstone Arsenal (21). Von Braun byl později jmenován ředitelem Development Operations Divisilon u Army Missile Agency, která vyvinula raketu Jupiter-C, která 31. ledna 1958 vynesla na oběžnou dráhu první satelit na západní polokouli, 'Explorer-I', který byl předzvěstí zrodu amerického kosmického programu (22).

O dva roky později byli von Braun a jeho tým přemístěni do Marshallova střediska kosmických letů NASA, kde od července 1960 do února 1970 sloužil jako ředitel. V roce 1970 se stal přidruženým administrátorem NASA a je nepravděpodobné, že bez něho by tato organizace poslala člověka na Měsíc.

Během dvaceti let von Braun obdržel přibližně 25 čestných akademických hodností a přijal mnoho dalších ocenění a medailí, mezi nimiž bylo i ocenění od prezidenta Kennedyho.

Jeho spis byl pravděpodobně přepsán, aby se nejevil jako nadšený nacista a on sám se pokusil snížit význam svého nacistického zapojení tímto tvrzením: "V roce 1939 jsem byl oficiálně požádán, abych vstoupil do Národně socialistické strany. V té době jsem již byl technickým ředitelem v Peenemünde... Technická práce přitahovala pozornost vyšších a vyšších úrovní. Takže mé odmítnutí vstoupit do strany by znamenalo, že bych musel opustit svou životní práci. Mé členství ve straně nebylo spojeno s žádnou politickou aktivitou (23)."

Avšak von Braunovo tvrzení je jednoduše nepravdivé, protože další vědci s úspěchem používali staré pravidlo Wiemarské republiky, které se stále používalo, nutící každého příslušníka armády, aby se zdržoval členství v politických stranách.

Hermann Oberth, mentor Wernera von Brauna, také přišel do Spojených států v rámci projektu Paperclip. Narodil se 25. června 1894 v transylvánském městě Hermannstadt. Oberth je všeobecně považován za zakladatele moderní raketové techniky. V roce 1923 publikoval práci, která inspirovala von Brauna, 'Die Rakete zu den Planetenraumen'. Tuto práci následovala v roce 1929 delší verze (429 stran), která byla mezinárodně považována za práci obrovského vědeckého významu.

Když mu bylo něco přes třicet, Oberth vzal Wernera von Brauna (který o Oberthovi láskyplně hovořil jako o svém 'učiteli') za asistenta a společně pak pracovali v Peenemünde na vývoji rakety V-2. Po vstupu do USA po válce, spolu se stovkou zbývajících raket V-2 a s komponentami, Oberth opět pracoval s von Braunem a celý tým z Peenemünde byl znovu postaven na zkušební střelnici White Sands. Oberth a von Braun pokračovali ve své práci, založené na vývoji rakety V-2, která způsobila mnoho škod v severní Evropě, a vyvinuli raketu Saturn V, která vynesla do vesmíru prvního Američana. Oberth odešel za tři roky po svém vstupu do Spojených států do důchodu a vrátil se do Německa, kde vedl Oberthovu komisi pro Německou vládu, která se zabývala fenoménem UFO.

Dalším vědcem, který do Ameriky přinesl nové vědomosti, byl Viktor Schauberger. Přestože neexistují důkazy, že Schauberger sympatizoval s nacisty, Američané na něho pohlíželi jako na kolaboranta a dali ho do 'ochranné péče'na šest měsíců.

Dr. Walter Miethe a Rudolf Schriever se také dostali do Ameriky na základě operace Paperclip, avšak jejich kolega Habermohl údajně padl do ruských rukou.

Miethe v Americe pokračoval ve své práci na 'létajícím disku' a převážně pracoval pro letectvo USA, avšak na vedlejší úvazek byl zaměstnán také u firmy A.V. Roe and Company.

V roce 1959 Jack Judges, nezávislý kameraman, letěl nad továrnou této společnosti v Kanadě, když na zemi uviděl letadlo ve tvaru disku, které také vyfotografoval.

Poté, co byla fotografie zveřejněna v novinách, narůstaly spekulace, že tento disk je tajná zbraň, a že může vysvětlovat mnoho pozorování UFO v průběhu posledních let.

Jako odpověď na tyto spekulace letectvo USA oficiálně uvolnilo fotografii tohoto stroje. Nazýval se 'Avro' a poprvé byl vypuštěn v roce 1955.

V jednom memorandu CIA z téhož roku bylo potvrzeno, že tento stroj je založen na práci německých vědců, zejména Mietheho, za 2. světové války. Na konci 60. let byla konstrukce opuštěna a letectvo tvrdilo, že od vývoje bylo upuštěno ještě ve stádiu experimentů. Devadesátá léta odhalila, že toto nekonvenční letadlo bylo součástí projektu 'Silver Bug', projektu na vývoj letadla s kolmým startem a přistáním VTOL (vertical take-off and landing), které ke startu nepotřebovalo rozjezdovou dráhu.

Do Spojených států se po válce dostalo stejným způsobem mnoho dalších vědců, kteří sem přinesli své vědomosti a zkušenosti. 'America's Aircraft Year Book' si všímá, kolik z nich pracovalo ve Ft. Bliss (např. zmíněný Werner von Braun) a Wright Field, kde byly uloženy trosky z havárie u Roswellu. V německé skupině ve Wright Field byli Rudolf Hermann, Alexander Lippisch, Heinz Schmitt, Helmut Heinrich, Fritz Doblhoff a Ernst Zündel.

Hermann za války pracoval ve výzkmné aerodynamické laboratoři v Peenemünde. Jako specialista na nadzvukové rychlosti měl na starosti nadzvukový větrný tunel u Kochelu v Bavorských Alpách. Byl také členem skupiny pověřené Hitlerovými futuristickými plány na zřízení kosmické stanice na oběžné dráze kolem Země ve výšce 4.000 mil.

Jeden z těchto vědců, dr. Alexander Lippisch zkonstruoval další německé letadlo, které v té době mohlo být zaměněno za létající disk, alespoň tehdy, když bylo pozorováno ze strany.

Lippisch vyvinul do války řadu projektů. Přitom byl inspirován letem Orville Wrighta, jehož byl svědkem v září 1909, když byl čtrnáctiletý chlapec. Do listopadu 1944 Lippisch spolu se svými studenty zkonstruoval letadlo DM-1, ve tvaru delty s vrcholovým úhlem 60 stupňů. Toto letadlo později dosáhlo rychlosti 497 mph při pohonu raketovým motorem a po válce bylo posláno do USA i s jeho tvůrcem. DM-1 inspiroval konstrukce mnoha amerických letadel s křídly ve tvaru delty, jako např. F-102 a F-104.

Lippisch se připojil k Collins Radio Company jako odborník na speciální aeronautické problémy a v roce 1966 založil 'Lippisch Corporation'. Do své smrti v roce 1976 ještě stihnul vyvinout letadlo X-113A. Zemřel ve věku 81 let.

Éru létajících talířů zahájil v roce 1947 americký obchodník Kenneth Arnold. 24. června letěl soukromým letadlem podél pásma Skalistých hor, když nad pohořím Mount Rainer náhle spatřil devět podivných objektů, které vypadaly jako letadla bez ocasu. (Na improvizované tiskové konferenci pak Arnold novinářům řekl, že "letadla letěla za sebou podivným způsobem, jako když hodíte talíř na vodu a on se odráží od hladiny..." Tento název se ujal, a tak začala éra létajících talířů.) Když Kenneth Arnold nakreslil obrázek stroje, který viděl, nápadně se podobal německému letadlu HO IX bratrů Hortenů, které vypadalo jako létající křídlo a nemělo ocas. Když Američané přišli 14. dubna 1945 do továrny Goetha, zabrali továrnu a odvezli do USA téměř kompletní HO IX.

UFO George Adamského má také podobné nacistické souvislosti. UFO, které George Adamski zachytil na 8 mm film v přítomnosti Madeleine Rodefferové a dalších svědků u Silver Spring, Maryland, v únoru 1965, se nápadně podobá nákresům nacistických Haunebu II z období 2. světové války. Všimněte si tří polokoulí na spodku Adamského UFO. Je to na první pohled stroj Haunebu. Podobný objekt byl vyfotografován také v únoru 1954 Stephenem Darbishire a jeho bratrancem Adrianem Myersem v Lake District, Anglie.

Ve výčtu fotograficky nebo filmově zdokumentovaných pozorování UFO, která se nápadně podobají projektům nacistických leteckých konstruktérů, bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Tato pozorování probíhala ve všech částech světa. Ve světle těchto informací není třeba se uchylovat k fantastickým hypotézám o mimozemském původu těchto objektů.

(C) VIOLATIONS 1999

Reference:

  • (1) New York Times 14th December 1944.
  • (2) Lore, Gordon I. R. Jnr., and Deneault, Harold H., Jnr., 'Mysteries of the Skies; UFOs in Perspective' p. 116 Prentice-Hall, New Jersey 1968.
  • (3) 'Der Spiegel' magazine 30th March 1950
  • (4) Third Reich Video
  • (5) Jungk, Robert, 'Brighter Than a Thousand Suns' p. 87
  • (6) Ibid
  • (7) Memorandum to Members of the Advisory Committee on Human Radiation Experiments 5th April 1995, from Advisory Committee Staff 'Post World War II Recruitment of German Scientists – Operation Paperclip'
  • (8) Stuhlinger, Ernest and Ordway, Frederick III, 'Wernher von Braun: Crusader for Space' p. 67 Kreiger Publishing Company, Florida 1994.
  • (9) Memorandum to Members of the Advisory Committee on Human Radiation Experiments 5th April 1995, from Advisory Committee Staff 'Post World War II Recruitment of German Scientists – Operation Paperclip'
  • (10) Ibid.
  • (11) Ibid.
  • (12) Zapezauer, Mark 'The CIA's Greatest Hits'
  • (13) Memorandum to Members of the Advisory Committee on Human Radiation Experiments 5th April 1995, from Advisory Committee Staff 'Post World War II Recruitment of German Scientists – Operation Paperclip'
  • (14) Ibid.
  • (15) Buckbee, Edward O., 'Biographical Data: Wernher von Braun' Alabama Space and Rocket Centre, 1983.
  • (16) Stuhlinger, Ernest and Ordway, Frederick III, 'Wernher von Braun: Crusader for Space' p.15, Kreiger Publishing Company, Florida 1994.
  • (17) Bergaust, Erik, 'Wernher von Braun' pp51-52, National Space Institute, Washington DC, 1978.
  • (18) Dooling, David, 'Academic American Encyclopaedia' p. 134 Grolier Inc 1993.
  • (19) Donefer, Charles, 'Wernher von Braun: National Hero or Enemy to the World?' 1996
  • (20) Ibid p. 134
  • (21) Buckbee, Edward O., 'Biographical Data: Wernher von Braun' p. 2 Alabama Space and Rocket Centre, 1983.
  • (22) Ibid p. 3
  • (23) DeVorkin, David H., 'Science With A Vengeance: How the Military Created the US Space Sciences After World War II' p. 26, Springer-Verlag, New York 1992.
  • (24) Lancaster New Era newspaper, 12th July 1997.
  • (25) Corso, Philip, 'The Day After Roswell' p. 79 Pocket Books, New York 1997
  • (26) Collyns, Robin, 'Did Spacemen Colonise the Earth?' p. 236, Pelham Books, London 1974.
  • (27) 'News Europa' Jan 1959

 Z angličtiny přeložil: Ladislav Kopecký

Zdroj:

http://www.violations.dabsol.co.uk/


 

Související stránky:

RFZ, Haunebu a Vril

Záhada Antarktidy


Tato invaze na antarktický kontinent byla pojmenována "Operation High Jump" a byla tvořena 4700 členy vojenského personálu, šesti helikoptérami, šesti létajícími čluny Martin PBM, dvěma hydroplány, patnácti dalšími letadly, třinácti podpůrnými loděmi amerického námořnictva a letadlovou lodí Philippine Sea.

Zdá se být neuvěřitelné, že tak krátce po válce, která zdecimovala většinu Evropy a ochromila globální ekonomiky, byla podniknuta expedice do Antarktidy s takovým chvatem (využila hned první antarktické léto po válce), za takovou cenu a s tak obrovskou vojenskou výbavou - ledaže by tato operace byla nezbytná pro bezpečnost Spojených států.

V době operace bylo samotné námořnictvo rozloženo, protože bitevní flotila byla osazena převážně civilní posádkou, která zanedlouho dá mořím navždy sbohem. Námořnictvo bylo dokonce redukováno o lodě, pro něž nebyla posádka a čekalo se na odvod dalších branců (1). Také vzrůstalo napětí na zeměkouli, protože Rusko a Amerika vstupovaly do Studené války, možná do Třetí světové války, kterou by USA musely vybojovat s "tragicky malým množstvím lodí a polovinou vycvičených mužů (2)."To vrhá na poslání téměř 5000 mužů zbylého personálu námořnictva do odlehlé části planety, kde na ně číhalo tolik nebezpečí ve formě ledovců, sněhových bouří a nízkých teplot, ještě podivnější světlo. Operace byla připravena také s neuvěřitelnou rychlostí - byla to "záležitost několika týdnů (3)." Možná by nebylo bezdůvodné domnívat se, že Američané měli nějakou neukončenou záležitost z války, která se týkala polární oblasti. To skutečně později potvrdily další události a samotný velitel operace, admirál Richard Byrd. Avšak oficiální instrukce vydané tehdejším šéfem námořních operací, Charlesem W. Nimitzem, který sám měl německé předky, byly tyto:

  1. vycvičit personál a vyzkoušet materiál v chladných oblastech;
  2. konsolidovat a rozšířit americkou svrchovanost nad největší praktickou oblastí antarktického kontinentu;
  3. určit možnost zřízení a udržování základen v Antarktidě a prozkoumat možná stanoviště základen;
  4. vyvinout techniky pro vybudování a udržování leteckých základen na ledu (se zvláštním zřetelem na pozdější použitelnost takových technik v Grónsku);
  5. rozšířit existující vědomosti o hydrografických, geografických, geologických, meteorologických a elektromagnetických podmínkách v oblasti (4).

Pro média bylo uvolněno jen málo informací o této misi, ačkoli většina novinářů měla podezření, že nebyla sdělena pravda o pravém poslání výpravy s tak obrovským vybavením vojenskou technikou. Námořnictvo USA silně zdůrazňovalo, že Operation Highjump měla být přehlídkou námořnictva; předběžný rozkaz admirála Ramseye z 26. srpna 1946 říkal, že "šéf námořních operací bude jednat jenom s ostatními vládními agenturami" a že "žádná diplomatická jednání nejsou žádoucí. Žádní zahraniční pozorovatelé nebudou přijímáni." Žádný zkoumavý pohled nebude žádoucí, dokonce ani ostatních orgánů vlády.

Admirál Byrd byl strategickou volbou, protože byl pro Američany národním hrdinou; byl průkopníkem technologie, která se stala základem pro moderní polární průzkum a výzkum, byl několikrát vyznamenán, podnikl mnoho expedic do Antarktidy a byl také prvním člověkem, který přeletěl nad oběma póly.

Avšak samotná jednotka zůstala striktně pod vojenským velením admirála Richarda Cruzena. Lodě centrální skupiny vpluly do ledové tříště u Rossova moře 31. prosince 1946 a našly zde podmínky tak špatné, jak se tradovalo víc než sto let. Ledoborce, jako byl USCGC Burton Island, loď, která teprve nedávno získala pověření a stále ještě prodělávala zkušební provoz u pobřeží Kalifornie, když byla zahájena operace Highjump, prorážely cestu ledem k břehům Antarktidy. (Použití dosud řádně nevyzkoušené lodě pro tuto polární expedici je dalším důkazem o naléhavosti celé operace.)

Hlavní jednotka byla rozdělena do tří skupin. Centrální skupina se skládala z USS Mt. Olympus (komunikace); USS Yancey (zásobování); USS Merrick (zásobování); USS Sennet (ponorka); USCGC Burton Island (ledoborec) a USCGC Northwind (ledoborec). Východní skupina se skládala z USS Pine Island (obslužný hydroplán); USS Brownson (torpédoborec) a USS Canisteo (tanker). Konečně zde byla třetí skupina, kterou tvořily USS Currituck (obslužný hydroplán); USS Henderson (torpédoborec a USS Capapon (tanker). Operace měla také k dispozici letadlovou loď USS Philippine a pozemní skupinu pod vedením velitele Clifforda M. Campbella. Po přistání v Antarktidě jednotka začala s průzkumem kontinentu. Samotný Byrd byl na palubě prvního letadla, které vzlétlo 29. ledna 1947. Na bocích letadla byly přidány raketové motory (lahve JATO) a letadlová loď se pohybovala rychlostí 35 mil za hodinu, aby letadlům pomohla dostat se do vzduchu. "Podle vibrací lodě," napsal později Byrd, "jsem věděl, že pluje rychlostí kolem 30 uzlů (35 mph). Vypadalo to, že se nikdy neodlepíme od země a zdálo se, že to nikdy nedokážeme... Ale když byly spuštěny naše čtyři lahve JATO na bocích našeho letadla s děsným, ohlušujícím hlukem, viděl jsem, jak letadlo začíná stoupat. Věděl jsem, že jsme to dokázali (5)." Během příštích čtyř týdnů letadla strávila 220 hodin ve vzduchu, nalétala celkem 22.700 mil a pořídila kolem 70.000 leteckých snímků (6).

Potom mise, o níž se předpokládalo, že potrvá 6 až 8 měsíců, dospěla do předčasného a rozpačitého konce. Chilský tisk oznamoval, že "výprava se dostala do potíží" a že ji potkalo "mnoho nehod". (Oficiální záznam nicméně tvrdí, že jedno letadlo havarovalo a zabili se v něm tři muži; čtvrtý muž zahynul na ledu; dvě helikoptéry se zřítily, ale jejich posádky byly zachráněny a velitel jednotky se téměř ztratil (7).)

Z Chilského tisku víme, že Centrální skupina Operace Highjump byla evakuována ledoborcem Burton Island z Velrybí zátoky 22. února 1947; Západní skupina se dostala domů 1. března 1947 a Východní skupina 4. března, pouhých osm týdnů po připlutí do Antarktidy.

To, co následovalo, bylo také utajováno, ale je známo, že Byrd byl okamžitě po svém návratu předvolán do Washingtonu a vyslýchán Bezpečnostními službami poté, co byl 14. dubna 1947 "přivítán zpátky" ministrem války Jamesem Forrestalem. (Forrestal později spáchal sebevraždu.) 5. března 1947 přinesly noviny "El Mercurio" ze Santiaga de Chile článek s titulkem "Na palubě Mount Olympu v jižních mořích", který citoval Byrda v jednom interview s Lee van Atta. "Admirál Byrd dnes prohlásil, že je naléhavé, aby Spojené státy podnikly okamžitá obranná opatření proti nepřátelským regionům. Admirál dále tvrdil, že nechce nikoho zbytečně strašit, ale je hořkou realitou, že v případě nové války by Spojené státy byly napadeny létajícími objekty, které jsou schopné doletět od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí.

Admirál Byrd opakoval své tvrzení, které bylo výsledkem jeho osobních znalostí získaných na severním a jižním pólu, na tiskové konferenci pro International News Service. Vezmeme-li v úvahu, že toto všechno se přihodilo rok po válce, která skončila porážkou Německa, je to ještě znepokojivější.

Kdo byl tedy onen nepřítel, který vlastnil nebo létal s těmoto stroji? Německo bylo zjevně poraženo a neexistovaly důkazy, že nově se vynořivší nepřítel, Rusko, vlastní takovou nadřazenou technologii.

Určitě zde nebyla žádná známá země, jejíž aktivity by mohly vysvětlit invazi USA do Antarktidy, nebo taková, která by byla schopna vyvinout letadlo, které by bylo schopné "přeletět od pólu k pólu neuvěřitelnou rychlostí." Začaly kolovat pověsti, že v době, kdy již byla porážka Německa jistá a jednotky Spojenců pronikaly do Evropy, vybraný vojenský personál a vědci opustili vlast a založili v Antarktidě základnu, kde pokračovali ve vývoji pokročilých letadel, založených na mimozemských technologiích (Pravda bude zřejmě mnohem prozaičtější: William Lyne, autor knihy Pentagon Aliens, tvrdí, a není sám, že tuto technologii Němci ukradli Nikolu Teslovi - pozn. překl.). (Zde je zajímavé poznamenat, že na konci války Spojenci spočítali, že 250.000 Němců je pohřešovaných, i když brali v úvahu zraněné a mrtvé.)

Přestože to může znít neuvěřitelně, existuje značné množství důkazů, podporujících tvrzení o německé základně, protože na samém začátku 2. světové války Němci podnikli invazi do části Antarktidy a prohlásili ji za součást Třetí říše.

Hitler sám nařídil vypravit několik expedic k pólům krátce před 2. světovou válkou. Proklamovaným cílem bylo buď přestavět a rozšířit německou velrybářskou flotilu, nebo zkoušet zbraně v drsných podmínkách. Kdyby to byla pravda, všechno toto by bylo možné uskutečnit snáze na Severním pólu než na obou pólech a bylo by to mnohem blíž k domovu.

Němci se již dlouho zajímali o jižní polární oblast Antarktidy - první německý výzkum této oblasti byl uskutečněn v roce 1873, kdy Herr Eduard Dallman (1830-1896) objevil nove cesty do Antarktidy s lodí "Grönland" během své expedice pro německou polární Navigační společnost z Hamburku. (Grönland také dosáhl proslulosti tím, že byl prvním parníkem, který se plavil v jižních mořích.)

Další expedice se konala v prvních letech 20. století s lodí Gauss (která byla 12 měsíců uvězněna v ledu). V roce 1911 následovala expedice pod velením Wilhelma Fichtnera s lodí "Deutschland". Mezi válkami Němci podnikli další cestu v roce 1925 s lodí speciálně konstruovanou pro polární oblasti, která se jmenovala "Meteor" pod vedením dr. Alberta Merze.

Potom v letech, která bezprostředně předcházela 2. světovou válku, Němci část Antarktidy prohlásili za součást Německa a hodlali zde vybudovat stálou základnu. Jelikož žádná země ve skutečnosti "nevlastnila" kontinent a nemohla být tudíž dobyta, zdálo se Němcům, že nejefektivnějším způsobem "dobytí" části kontinentu bylo, cestovat tam fyzicky, prohlásit toto území za německé a čekat na reakce ostatních zemí.

Kapitán Alfréd Ritcher byl vybrán, aby vedl tuto výpravu. V minulosti již vedl expedice na Severní pól a osvědčil se v nepříznivých a kritických situacích.

Pro misi dostal loď "Schwabenland", německou letadlovou loď, která byla používána od roku 1934 pro transatlantické doručování pošty speciálními létajícími loděmi, slavnými desetitunovými stroji Dornier Super "Wals". Tyto "Wals" byly vypouštěny pomocí katapultu a dříve než vzlétly, musely dosáhnout rychlosti 93 mph. Na konci každého letu jeřáb každé letadlo vyzvedl na palubu lodě poté, co přistálo na hladině.

Loď byla vybavena pro expedici hamburských loděnicích a toto vybavení stálo okolo milionu říšských marek, což byla téměř třetina celého rozpočtu výpravy.

Posádka byla připravována na misi německou Společností pro polární výzkum a těsně před ukončením těchto příprav organizace pozvala admirála Byrda, aby k posádce promluvil, což také udělal.

Loď Schwabenland opustila přístav Hamburk 17. prosince 1938 a přesně sledovala naplánovanou trasu na jižní kontinent. Za dobu o málo delší než měsíc loď připlula k ledem pokryté Antarktidě a 20. ledna 1939 spustila kotvu na souřadnicích 4 st. 30 min. východní délky a 69 st. 14 min. jižní šířky (8).

Expedice strávila tři týdny na Pobřeží princezny Astrid a na Pobřeží princezny Marty v Zemi královny Maud (9). Během této doby dvě letadla ze Schwabenlandu, "Passat" a "Boreas", podnikla 15 průzkumných letů napříč územím Antarktidy o ploše zhruba 600.000 čtverečních kilometrů a pořídila více než 11.000 leteckých snímků speciálně upravenými "Zeiss Reihenmessbildkameras RMK 38".

Tyto snímky ukazují, že některé starší norské mapy oblasti z roku 1931 byly nejen nepřesné, ale někde i zfalšované, protože původní "mapy" se nepodobají nově pořízeným fotografiím. (Ve skutečnosti norské expedice, které zhotovily tyto mapy, nikdy doopravdy nedošly tak daleko do vnitrozemí, jak ukazují jejich mapy.)

Téměř jedna pětina Antarktidy byla prozkoumána tímto způsobem a poprvé byly objeveny oblasti bez ledu s jezery a známkami vegetace.

Tato oblast byla potom prohlášena územím pod správou německé expedice, přejmenována na "Neu Schwabenland" a stovky kolíků, nesoucích hákový kříž, byly shozeny z letadel na sněhem pokrytou zemi, aby označily nové vlastnictví.

Ritscher se Schwabenlandem opustil nově zabrané teritorium v polovině února 1939 a vrátil se do Hamburku o dva měsíce později se spoustou fotografií a kompletními mapami nové německé državy.

Skutečný účel této expedice nikdy nebyl uspokojivě vysvětlen; bylo nám zanecháno jenom množství hádanek, zpráv a útržků informací, které již nelze ověřit. O čem však nelze pochybovat, je, že v desetiletí, které předcházelo 2. světovou válku, Němci neudělali téměř nic, co by nezapadalo do celkové struktury příprav země na nadcházející válku.

Tyto aktivity ovlivnily všechny stránky života Němců: vojenskou, civilní, ekonomickou a zahraniční politiku, inženýrství, průmysl, atd. Jelikož k zabrání Neu Schwabenlandu došlo těsně před vypuknutím války, musíme dojít k závěru, že polární expedice měla podstatnou důležitost a význam pro cíle a rozvoj plánované tisícileté Třetí říše.

A touto invazí určitě nekončily německé aktivity v této oblasti; spíš byla předehrou, podporující myšlenku, že Německo mohlo vybudovat základnu ve zdánlivě zmrzlé pustině.

Že aktivity Němců v Antarktidě pokračovaly i během válečných let, dokazují historické záznamy. V roce 1939 loď "Schleswig-Holstein" navštívila Iles Kerguelen, Ile Saint-Paul, Ile Amsterdam, Iles Crozet, Ostrovy prince Edwarda a ostrov Gough; později navštívila Kapské Město (10).

V období 1939 - 1941 kapitán Bernhard Rogge s válečnou lodí "Atlantis" podnikl plavbu do Jižního Atlantiku, Indického oceánu a Jižního Pacifiku a na přelomu prosince 1940 a ledna 1941 navštívil Iles Kerguelen.

Je známo, že loď Atlantis navštívilo letadlo RFC-2 (letadlo ve stylu "UFO", které od roku 1940 sloužilo jako průzkumné letadlo). Loď změnila své jméno na "Tamesis" předtím, než byla 22. listopadu 1941 potopena lodí HMS Devonshire poblíž ostrova Ascension. (Atlantis byla také známa jako Hilfskreuzer 16 a v různých dobách se skrývala pod jménem Kasii-Maru nebo Abbekerk (11).) Jestliže aktivity německé lodě Erlangen v letech 1939-40, pod vedením Alfreda Granse, se nezdají být důležité, to samé nemůže být řečeno o lodi Komet, které velel kapitán Robert Eyssen. Po cestě podél trasy Severním mořem v roce 1940 tato loď operovala v Tichém a Indickém oceánu, včetně plavby podél pobřeží Antarktidy z Cape Adare k ledovému šelfu Shackleton, když v únoru 1941 hledala velrybářské lodě. Zde potkala loď Pinguin a zásobovací lodě Alstertor a Adjutant. (Loď Komet byla také známá jako Hilfskreuzer 45 a byla potopena u Cherbourgu v roce 1942 (12).) Pinguin byla válečná loď, které velel kapitán Ernst-Felix Kruder. Operovala hlavně v Indickém oceánu. V lednu 1941 zajala norskou velrybářskou flotilu (tovární lodě Ole Wegger a Pelagos, zásobovací loď Solglimt a jedenáct chytačů velryb). Jeden z těchto chytačů (přejmenovaný na Adjutant) zůstal jako zásobovací loď a zbytek byl poslán do Francie. Tato loď také kotvila u Iles Kerguelen a možná přistála i u ostrova Marion.

Ostrov Kerguelen měl v plánech nacistů prominentní místo. Například v roce 1942 německé námořnictvo zde plánovalo postavit meteorologickou stanici. V květnu tohoto roku loď Michel přeložila meteorologa a dva radiové operátory s plným vybavením na zásobovací loď Charlotte Schlieman, která plula na tento ostrov, ale příkaz k vybudování stanice byl později odvolán (14). Potom v roce 1942 kapitán Gerlach s lodí Stier prozkoumal okolí ostrova Gough jako možnou dočasnou základnu pro válečné lodě a tábor pro vězně.

Tyto aktivity lodě se nezdají být významné, avšak aktivita ponorek v Jižním Atlantiku byla mnohem větší. Přesnou povahu a rozsah těchto aktivit pravděpodobně nebudeme znát nikdy, ale určitou představu si můžeme vytvořit z faktu, že mezi říjnem 1942 a zářím 1944 bylo v oblasti Jižního Atlantiku potopeno 16 ponorek.

Zdá se, že některé z těchto ponorek, vedle své normální hlídkové činnosti, byly zapojeny i do skrytých aktivit. Například ponorka U-859, která 4. dubna 1944 ve 4:40 hod. vyplula na misi s posádkou 67 mužů, vezla 33 tun rtuti zapečetěné ve skleněných lahvích ve vodotěsných cínových bednách. Tato ponorka byla později, 23. září, potopena britskou ponorkou (HMS Trenchant) v úžině Malacca. 47 členů posádky zahynulo, ale 20 jich přežilo. Asi o 30 let později jeden z těchto přeživších námořníků otevřeně mluvil o nákladu a potápěči později potvrdily zprávy o nákladu rtuti. Významnou informací je, že rtuť se dá použít pro pohon některých typů pohonu kosmických lodí. Proč by německá ponorka převážela takový náklad tak daleko od domova?

Ačkoli existují záznamy aktivity nacistů okolo Antarktidy před 8. květnem 1945, kdy Německo před Spojenci bezpodmínečně kapitulovalo, události, jež se pravděpodobně staly po tomto datu, světová historie nezaznamenala. O jaké události šlo, naznačuje prohlášení Karla Dönitze. Dönitz se stal Oberbefehlshaberem válečného námořnictva 31. ledna 1943 a vedl flotilu německých ponorek do konce 2. světové války. (Dönitz byl také krátkou dobu - 20 dní - hlavou německého státu po Hitlerově smrti až do svého zajetí Spojenci 23. května 1945.) Jeho příspěvek k záhadě poválečné aktivity v Antarktidě spočíval v prohlášení, které učinil v roce 1943, kdy řekl, že německou flotilu ponorek nechá znovu postavit "v jiné části světa, v zemi Shangri-La - neproniknutelné pevnosti." Mluvil snad o domnělé základně v Antarktidě?

Jisté je, že existují záznamy o pokračující německé námořní aktivitě v této oblasti po skončení války. Například 10. července 1945, více než dva měsíce po skončení nepřátelských akcích, se německá ponorka U-530 vzdala argentinským úřadům. Pozadí této události je hádankou. Je známo, že tato ponorka se 22. května 1944 vydala z přístavu Lorient ve Francii pod velením kapitána Otto Wermutha na operace v oblasti Trinidadu. Po úspěšné schůzce s japonskou ponorkou I-52 zamířila k Trinidadu a po 133 dnech na moři se vrátila na základnu.

Oficiální lodní záznamy říkají, že v období od října 1944 do května 1945 byla součástí 33. flotily a po kapitulaci Německa kapitánství Otto Wermutha a kariéra ponorky skončily. Přesto o dva měsíce později připlula do Rio de la Plata v Argentině a 10. července 1945 se vzdala Argentině.

Historické záznamy také říkají, že ponorka U-977 opustila Kristiansand v Norsku 2. května 1945 na bojovou hlídku v kanálu La Manche, Po kapitulaci Německa se kapitán Heinz Schäffer rozhodl, že zamíří do Jižního Atlantiku, ale předtím dal ženatým mužům na palubě šanci, aby vystoupili na břeh; 16 mužů Schäfferovu nabídku přijalo.

Po 66-denní plavbě pod hladinou a další plavbě na hladině U-977 dorazila 17. srpna do Mar del Plata v Argentině a o tři měsíce později, 13. listopadu 1945, se v Bostonu vzdala USA. Její aktivity během této doby nejsou známé.

K tomuto incidentu došlo krátce po skončení války, avšak zprávy o německé aktivitě přicházely ještě dlouho po válce. Francouzská agentura "Agence France Press" 25. září 1946 tvrdila, že "neustále kolující pověsti o aktivitě německých ponorek v oblasti Tierra del Fuego mezi nejjižnějším cípem Latinské Ameriky a Antarktidou jsou založeny na skutečných událostech."

Potom francouzské noviny "France Soir" přinesly následující zprávu o setkání s jednou takovou německou ponorkou:

"Téměř rok po ukončení nepřátelství v Evropě islandská velrybářská loď "Juliana" byla zastavena velkou německou ponorkou. Loď Juliana se pohybovala v antarktické oblasti kolem Malvínských ostrovů (Falklandy), když se německá ponorka vynořila nad hladinu a vztyčila oficiální německou smuteční vlajku - rudou s černým okrajem.

Velitel ponorky vyslal na palubu velrybářské lodě několik mužů, kteří na Julianu přišli v ušmudlaných uniformách a po kapitánovi Heklovi požadovali část jeho čerstvých zásob potravin. Žádost byla vznesena rozhodným tónem příkazu, jemuž by nebylo moudré odporovat. Německý důstojník mluvil správnou angličtinou a za potraviny zaplatil americkými dolary a dal kapitánovi přídavek 10 dolarů pro každého člena posádky Juliany. Zatímco byly potraviny nakládány do ponorky, velitel ponorky informoval kapitána Hekla o přesné poloze velkého hejna velryb. Později Juliana našla hejno velryb přesně tam, kde bylo označeno."

Je možné, aby kromě U-530 a U-977 v oblasti Antarktidy operovaly ještě další ponorky po skončení války? O takových aktivitách neexistují oficiální záznamy, ale je známo, že během války "zmizelo" 54 německých ponorek, z nichž pouze u 11 je pravděpodobné, že se jim stalo osudným setkání s minami.

Budoucnost může ukázat, že osud těchto ponorek, ať jsou zprávy ve francouzských a jihoamerických novinách jakékoli a bez ohledu na počet pohřešovaných ponorek, že alespoň některé z nich se přesunuly do jižní polární oblasti.

Historie také poskytuje další stopy spojení nacistů s Antarktidou. Existují záznamy, že Hanse Ulricha Rudela z německé Luftwaffe Hitler jmenoval svým nástupcem. Je známé, že Rudel podnikal časti cesty do Tierra del Fuego u cípu Jižní Ameriky, který je nejblíže k Antarktidě. A v jedné z posledních zpráv z bunkru v Berlíně, kterou Martin Bormann posílal Dönitzovi, je také zmínka o Tierra del Fuego.

Potom jsou zde tvrzení o Rudolfu Hessovi, Hitlerově nejlepším příteli, který odletěl do Británie a byl zde 10. května 1941 uvězněn jako válečný zločinec. Potom byl držen v izolaci ve věznici Spandau až do své smrti. Takové neobvyklé zacházení naznačuje, že vlastnil informace, které Spojenci považovali za nebezpečné. Christof Friedrich (Jde o pseudonym známého popírače holocaustu Ernsta Zündela - pozn. překl.) ve své knize "Secret Nazi Polar Expeditions" tvrdí, že Hess "byl seznámen s důležitými akty o Antarktidě... Hess sám tato akta vlastnil..." (15)

Pro oprávněnost domněnky, že Operation Highjump byla pokusem vyslídit zbývající německou základnu v Antarktidě, musely být splněny dva předpoklady. Za prvé, musely by existovat důkazy, že Operation Highjump prováděla průzkum Neu Schwabenlandu a za druhé, na zmrzlém kontinentu by musely být takové podmínky, které by dovolily existenci takové základny po celý rok. A skutečně, obě tato kritéria byla splněna.

Východní a Západní skupina operace Highjump byly aktivní kolem Neu Schwabenlandu. Stejně jako ruská loď, která "se ukázala jako nepřátelská" (16).

Východní skupina byla frustrovaná ve svém úsilí o průzkum oblasti navzdory neuvěřitelnému úsilí pořídit fotografie pro pozdější průzkum. Avšak v té době již pro fotografování nebyly vhodné světelné podmínky... "Slunce se během posledních několika týdnů jen krátce mihlo na obzoru a šedivou oblohu pokrývaly mraky. Vody obklopující kontinent začaly rychle zamrzat a připoutávaly neopatrné lodě do drtivého obětí... Dufek [velitel] váhal a nechtěl se jen tak vzdát. Nařídil lodím plout na sever, aby unikl ledu. Možná bude moci uskutečnit jeden nebo dva lety. Ale 3. března ráno se na vodní hladině začal tvořit led a Východní skupina musela opustit Antarktidu.(17)"

Avšak Západní skupina udělala pozoruhodný objev. Na konci ledna 1947 letadlo PBM pilotované poručíkem Davidem Bungerem z Coronada, Kalifornie, vzlétlo ze své lodě Currituck a směřovalo k pobřeží královny Marie. Po dosažení pevniny Bunger letěl chvíli na západ. Nejdříve letěl nad jednotvárnou bílou krajinou, ale pak spatřil tmavou, holou oblast, kterou Byrd později popsal jako "zemi modrých a zelených jezer a hnědých kopců uprostřed nekonečné ledové pustiny." (18) (V zeměpisném atlase je tato oblast označena jako Bungerova oáza - pozn. překl.)

Bunger a jeho muži pečlivě prozkoumali oblast předtím, než se vrátili zpátky na Currituck se zprávou o svém objevu. "Oáza", kterou objevili, pokrývala oblast o ploše 300 čtverečních mil a obsahovala tři velká jezera a mnoho menších jezer. Tato jezera byla oddělena masami pustých, hnědočervených skal, naznačujících přítomnost železné rudy.

O několik dní později se Bunger vrátil do této oblasti a zjistil, že voda byla na dotek teplá jezero samotné bylo naplněno červenými, modrými a zelenými řasami, které mu dávaly neobvyklou barvu. Bunger naplnil láhev vodou, která se později "ukázala být napůl slaná, což dávalo tušit, že 'jezero' bylo spojeno s otevřeným mořem." (19)

Toto je důležité ze dvou důvodů; teplá vnitrozemská jezera spojená s okolním oceánem by byla dokonalým úkrytem pro ponorky a podobná jezera byla zaznamenána v Neu Schwabenlandu, v oblasti údajné základny nacistů.

Neexistují nezvratné důkazy o existenci nacistické základny v Antarktidě, avšak je pravděpodobné že se v této oblasti přinejmenším něco dělo. Existují pro to následující důkazy:

i) Němci obsadili část Antarktidy a prohlásili ji svým územím těsně před začátkem války, kdy všechny jejich aktivity směřovaly k válce a založení tisícileté říše.

ii) V Jižním Atlantiku a v polárních oblastech byly zaznamenány aktivity německých lodí a ponorek v průběhu a po skončení války.

iii) USA podnikli invazi na kontinent se značnými vojenskými zdroji a Spojené státy zanechali zranitelné v době, kdy svět byl na pokraji Studené války. Jednotka se vrátila schlíple domů, jako kdyby byla poražena, za pouhých několik týdnů, a místní tisk v Jižní Americe o porážce psal.

iv) Admirál Byrd psal o objektech, které mohou létat od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí, a které mají základnu v Antarktidě.

v) Stovky tisíc Němců a mnoho ponorek na konci války zmizelo.

Spojitost Antarktidy s fenoménem UFO byla zpečetěna tvrzeními Alberta K. Bendera, který prohlásil, "Já vím, co jsou tyto talíře."

Bender řídil organizaci nazvanou "International Flying Saucer Bureau" (IFSB), což byla malá organizace pro výzkum UFO se sídlem v Connecticutu v USA a vydávala publikaci známou jako "Space Review", která rozšiřovala zprávy o UFO. Tato organizace měla jen velmi málo členů a publikace byla šířena spíš stovkám než tisícům čtenářů, ale o kvalitě členů organizace a čtenářů nemohlo být pochyb. Samotná publikace obhajovala domněnku, že létající talíře jsou kosmické lodě mimozemského původu.

Potom v říjnovém vydání Space Review z roku 1953 se objevila dvě hlavní oznámení. První článek byl nazván "Poslední zprávy" a tvrdil, "Zdroj, který IFSB považuje za velmi spolehlivý, nás informoval, že vyšetřování záhady létajících talířů a její řešení se chýlí do konečné etapy. Ten samý zdroj, od něhož máme tyto údaje, naznačil, že není vhodná doba na to, aby tyto informace byly publikovány ve Space Review."

Druhé oznámení s názvem "Důležité prohlášení" znělo: "Záhada létajících talířů již není záhadou. Zdroj je již znám, ale veškeré informace o této věci jsou odpírány na příkaz z vyšší instance. Rádi bychom otiskli celý příběh ve Space Review, ale z důvodu povahy této informace je nám velice líto, že nám bylo doporučeno, abychom tyto informace neotiskli." Oznámení končilo větou, "Radíme všem, kteří jsou zapojeni do výzkumu UFO, aby byli velmi opatrní."

Tato oznámení měla sama o sobě malý význam. Co získalo širší pozornost byla skutečnost, že ihned po vydání říjnového čísla z r. 1953 Bender zastavil vydávání časopisu a ukončil činnost IFSB bez jakéhokoli vysvětlení.

Bender mohl vědět, "co tyto talíře jsou", ale v rozhovoru pro místní noviny později prozradil, že se rozhodl nechat si toto tajemství pro sebe po návštěvě tří mužů, kteří mu potvrdili, že jeho teorie o UFO je správná, ale nahnali mu dostatečně strachu na to, aby okamžitě zrušil svou organizaci a zastavil vydávání časopisu. Bylo namítáno, že příběh o tom, že ho navštívili tři cizince a že byl varován, je jenom výmluva, ale že skutečným důvodem zastavení publikace byl nedostatek peněz. Avšak skutečnost, že Bender byl "k smrti vyděšený" a "opravdu nemohl několik dní jíst", byla potvrzena jeho přáteli a společníky.

Avšak v roce 1963, plných deset let po návštěvě oněch tří cizinců, byl Bender zdánlivě připraven odhalit více ze svého příběhu v z větší části nečitelné knize s názvem "Flying Saucers and the Three Men in Black" (Létající talíře a tři muži v černém). Kniha byla skoupá na fakta, avšak poutavě popisovala mimozemské kosmické lodě, které mají základny v Antarktidě. Zřejmě je pravda, že Bender byl zastrašován, aby neodhalil pravdu. Bender také zveřejnil obrázky talířů, které znal. Přesto jsme opět viděli kresby UFO se třemi polokoulemi vespod, připomínající Haunebu II., vedle objektu ve tvaru doutníku, o němž si něco řekneme později.

Ernst Zündel, německý vědec, který se stal spisovatelem, se dostal do USA v rámci operace Paperclip (Operace Paperclip byla programem pro odvlečení nacistických vědců do USA - pozn. překl.) po skončení války, který pracoval na letecké základně Wright Field (později Wright Patterson AFB, kde byly údajně uloženy trosky po havárii u Rosswellu), také činil prohlášení o povaze aktivit v Antarktidě.

V 70. letech Zündel napsal knihu "UFOs: Nazi Secret Weapons?", v níž tvrdil, že UFO byly tajné zbraně nacistů, vyvinuté během 2. světové války a některé z nich byly na konci války tajně dopraveny k Jižnímu pólu. Publikace knihy zvedla vlnu obnoveného zájmu o všechny duchovní věci a Zündel byl zván na bezpočet talk show, aby se podělil o své názory na kosmické lodě, volnou energii, elektromagnetismus, vznikající technologie a na pozitivní příspěvky Němců v období Třetí říše v těchto oblastech (26).

Zündela ve skutečnosti zajímala pouze reklama pro jeho teorii holocaustu, kterou zveřejnil v knize "Did Six Million Really Die?", avšak zjistil, že nacistické teorie o duté Zemi se ukázaly být pro televizní producenty přítažlivější. Zündel vysvětluje: "Uvědomil jsem si, že Američané nemají zájem být vzdělávání. Chtějí být baveni. Tu knihu jsem psal pro zábavu. S obrázkem Führera na obalu a létajícími talíři přilétajícími z Antarktidy byla šance dostat se do debatních pořadů v rádiu a televizi. Patnáct minut z hodiny bych mluvil o ezoterických nesmyslech. Potom bych začal mluvit o všech těchto židovských vědcích v koncentračních táborech, kteří pracovali na těchto tajných zbraních. A to byla má šance mluvit o tom, o čem jsem chtěl mluvit." (27)

Tato myšlenka však podnítila představivost veřejnosti a začala žít svým vlastním životem. Zündelova nakladatelská společnost "Samisdat" si začala dělat jméno vydáváním bulletinu a knih na toto téma. Dokonce bylo navrženo uspořádat expedici, která by tam měla hledat "Hitlerovu základnu pro UFO".

Je jisté, že taková tvrzení by upadla v zapomnění, kdyby alespoň částečně nebyla založena na skutečných událostech. K jedné takové podivné události kolem výše uvedeného kontinentu došlo v 60. letech, kdy argentinské námořnictvo bylo pověřeno oficiálním vyšetřováním podivných úkazů na obloze. V oficiální zprávě, kterou připravil kapitán Sanchez Moreno z Naval Air Station Comandante v Bahia Blanca, se píše:

"V rozmezí let 1950 - 1965, samotný personál argentinského námořnictva zaznamenal 22 pozorování neidentifikovaných létajících objektů, které nebyly letadly, satelity, meteorologickými balóny ani žádnými jinými známými vzdušnými dopravními prostředky. Těchto 22 případů sloužilo jako precedens pro zintenzivnění vyšetřování těchto případů námořnictvem (20)." Po sérii pozorování UFO argentinskými a chilskými meteorologickými stanicemi na Deception Island v Antarktidě v červnu a červenci 1965 kapitán Omar Pagani prozradil na tiskové konferenci, že "neidentifikované létající objekty existují. Jejich přítomnost ve vzdušném prostoru Argentiny je prokázaná. Jejich povaha a původ jsou neznámé a žádné jejich posouzení nebylo provedeno." (21) Více podrobností o těchto pozorováních UFO bylo uvedeno ve zprávě v brazilských novinách "O Estado de Sao Paulo" 8. července 1965. "Poprvé v dějinách bylo zveřejněno vládou oficiální komuniké o létajících talířích. Je to dokument argentinského námořnictva, založený na tvrzeních velkého počtu argentinských, chilských a britských námořníků umístěných na námořní základně v Antarktidě.

V komuniké se praví, že personál základny námořnictva na Deception Islandu v devatenáct hodin čtyřicet minut dne 3. července spatřil létající objekt čočkovitého tvaru, pevného vzezření, který byl zbarven do červena a do zelena a na chvíli i do žluta. Stroj ve vzduchu kličkoval, ale převážně letěl na západ, ale několikrát změnil směr a rychlost, přičemž sklon objektu byl 45 stupňů nad obzorem. Stroj také zhruba dvacet minut zůstal stát na místě ve výšce zhruba 5.000 metrů a nevydával žádný zvuk.

Komuniké dále tvrdí, že převažující meteorologické podmínky v době, kdy byl tento fenomén pozorován, byly, s ohledem na oblast a období v roce, považovány za vynikající. Obloha byla zcela jasná a bylo vidět mnoho hvězd.

Sekretariát argentinského námořnictva ve svém komuniké také tvrdí, že jev byl pozorován vědci ze tří námořních základen a že fakta popisovaná těmito lidmi se navzájem úplně shodují." (22) V březnu 1950 komodor Augusto Vars Orrego od chilského námořnictva vyfotografoval a nafilmoval na 8 mm film velmi velký létající objekt ve tvaru doutníku, který se vznášel a manévroval v chladném vzduchu nad chilskou oblastí Antarktidy. Orrego tvrdil, "Během jasné antarktické noci jsme viděli létající talíře, které se pohybovaly obrovskou rychlostí. Máme fotografie, které dokazují naše pozorování (23)." Existují i další chilská pozorování.

Potom v průběhu ledna 1956 došlo k události, jejímž svědkem byla skupina chilských vědců, kteří letěli vrtulníkem na ostrov Robertson ve Wendellově moři, aby zde studovali geologii, faunu a další rysy ostrova. Tato zkušenost byla předmětem článku s názvem "UFO ve tvaru doutníku nad Antarktidou". "Na začátku ledna 1956, v období častých bouřek, si skupina náhle uvědomila něco, co - za jiných okolností - by se jim mohlo stát osudným. Jejich rádio záhadně přestalo fungovat. Nebyla to zase tak velká katastrofa, protože helikoptéra se mohla vrátit a opět vzlétnout 20. ledna." Jeden z vědců, doktor, měl ve zvyku v noci pozorovat všechno, co by mohlo mít nějaký význam pro meteorologii, ale další člen skupiny, profesor, neměl rád, když ho někdo rušil. Avšak v noci 8. ledna 1956 se doktor rozhodl, že profesora vzbudí. "Ukázal vzhůru, téměř až nad hlavu. Stále ještě ve špatné náladě, že byl vyrušen, se [profesor] podíval vzhůru, kam jeho kolega ukazoval, a uviděl dva kovově lesklé objekty ve tvaru doutníku ve vertikální pozici, dokonale nehybné a tiché, které odrážely paprsky vycházejícího slunce."

Brzy po sedmé hodině ranní se další dva členové skupiny, asistent a nemocniční sluha, k těmto dvěma mužům připojili. Skupina pozorovala dvě lodě. "Okolo deváté hodiny dopoledne objekt číslo 1 (blíž k zenitu) zaujal horizontální polohu a vystřelil jako blesk směrem na západ. Nyní ztratil svůj kovový lesk a zářil všemi barvami viditelného spektra od infračervené po ultrafialovou. Bez zpomalení provedl neuvěřitelnou změnu směru v ostrém úhlu, vystřelil jiným směrem a udělal další ostrou změnu směru jako předtím. Tyto závratné manévry, pohyby cikcak, prudká zastavení, rychlé akcelerace trvaly asi pět minut. Potom objekt zaujal téměř stejné místo, kde ho poprvé spatřili. Nyní byl na řadě objekt číslo 2., který prováděl podobně neuvěřitelné manévry. Asi po třech minutách se také vrátil na své původní místo. Oba objekty během pohybu zářily všemi barvami, ale v klidu opět získaly svůj kovový vzhled.

Vědci měli s sebou vysoce citlivé Geiger-Millerovy trubice, jednu s akustickým indikátorem, druhou se světelným. Když objekty skončily své tance po obloze, jeden z Geigerových počítačů (se světelným indikátorem) ukazoval, že se radioaktivita zvýšila 40-krát - dost na to, aby zabila jakýkoli organismus, který by této radioaktivitě byl vystaven dostatečně dlouhou dobu. Tento objev muže velmi znepokojil...

Skupina s sebou měla fotoaparáty a pořídila mnoho fotografií objektu, černobílých i barevných. Nebylo nám řečeno, co se s těmito fotografiemi stalo." (24)

O pět let později byla zdokumentována další zpráva o pozorování UFO nad Antarktidou, a to Rubensem Junqueira Villelou, meteorologem a prvním brazilským vědcem, který se zúčastnil expedice na bílý kontinent. V době svého pozorování byl veteránem jedenácti expedic do Antarktidy (z toho dvakrát tam byl s námořnictvem USA, osmkrát v rámci Brazilského antarktického programu a jednou s lodí Rapa Nui). Když byl na palubě ledoborce amerického námořnictva jménem Glacier, vyplul z Nového Zélandu na konci ledna 1961, Villela pozoroval UFO na obloze nad Antarktidou, což si okamžitě poznamenal do svého deníku, včetně emocí, které přitom pociťoval. 16. března 1961 po prudké bouři byla expedice nucena uchýlit se do zátoky Almirantado na ostrovech Krále Jiřího, když po obloze náhle přeletělo podivné světlo a každý začal něco vykřikovat.

"'To je raketa!' řekl vzrušeně jeden námořník. 'Ne, je to meteor,' vyhrkl další člen posádky. Vzrušení bylo všeobecné a vzrůstalo. Popsat světlo, které se objevilo na zátokou Almirantado, nebylo snadné... Do svého deníku jsem napsal: 'Barvy, uspořádání a obrysy objektu, které se daly tušit z rozmístění světel, dávaly tušit, že není z tohoto světa, a je těžké to vyjádřit slovy. Objekt byl oválný a zářil mnoha barvami. Zanechával za sebou dlouhou oranžovou až červenou stopu. Náhle se rozdělil na dvě části, jako kdyby explodoval. Každá část zářila ještě intenzivněji, a to bíle, modře a červeně. Objekt se pohyboval ve výšce 200 metrů nad zemí a zmizel velmi rychle... Během pozorování žádný ze svědků neslyšel jakýkoli hluk.'"

Podle zprávy, kterou vypracoval kapitán Glacieru Porter, námořnictvo USA oficiálně registrovalo incident jako "meteor nebo nějaký jiný přírodní zářivý fenomén".

Jako školený meteorolog, Villela rozhodně odmítl oficiální linii. "Jak si mohli splést meteor s úplně symetrickým objektem, nesoucím anténu a zanechávajícím stopu bez jakékoli známky atmosferické poruchy?" (25)

Proslulý skeptik a samozvaný debunker (To je nepřeložitelné slovo, jehož přibližný význam je tento: člověk, který věci vysvětluje správným způsobem a zbavuje je falešného nánosu - pozn. překl.) Phillip Klass věří, že tato epizoda je klasickým příkladem "plazmy", avšak bývalý meteorolog James McDonald namítá, že vysoce strukturovaná povaha objektu a nízká oblaka nad pobřežím ve výšce asi 1500 stop jsou v rozporu s Klassovými hypotézami.

Oblast Jižního Atlantiku byla také dějištěm dalšího pozorování 16. ledna 1958, kdy loď brazilského námořnictva Almirante Salddanha vezla tým vědců na meteorologickou stanici na ostrově Trinidad. Když se loď přiblížila k ostrovu, nad ostrovem se vznášelo UFO, obletělo ostrov a pak odletělo z dohledu tuctu svědků.

Jeden z těchto svědků, fotograf, pořídil několik snímků objektu. Později byl film předán armádě prostřednictvím kapitána. Po analýze brazilská vláda film uvolnila a prohlásila, že pro vyfotografovaný objekt nemá vysvětlení.

(C) VIOLATIONS 1999

Reference

  • (1) Rose, Lisle, 'Assault on Eternity' p35, Naval Institute Press, Maryland, 1980.
  • (2) Tamtéž str. 35.
  • (3) Tamtéž str. 35.
  • (4) Tamtéž str. 35-36
  • (5) 'Antarctica', p267 Reader's Digest, Capricorn Press, London, 1985
  • (6) Tamtéž str. 267
  • (7) Rose, Lisle, 'Assault on Eternity' p.250, Naval Institute Press, Maryland, 1980.
  • (8) 'Antarctica', p264 Reader's Digest, Capricorn Press, London, 1985
  • (9) Headland, R.K., 'Chronological List of Antarctic Expeditions and Related Historical Events' p.300 Cambridge University Press 1989.
  • (10) Headland, R.K., 'Chronological List of Antarctic Expeditions and Related Historical Events' p.301 Cambridge University Press 1989.
  • (11) Tamtéž str. 301
  • (12) Tamtéž str. 303
  • (13) Tamtéž str. 303
  • (14) Tamtéž str. 305
  • (15) Christof Friedrich "Secret Nazi Polar Expeditions"
  • (16) Rose, Lisle, 'Assault on Eternity' p165, Naval Institute Press, Maryland, 1980.
  • (17) Tamtéž str. 166-167
  • (18) Tamtéž str. 175
  • (19) Tamtéž str. 177
  • (20) Good str. 264
  • (21) Good p264. From Informe Oficial O.V.N.I., Summary S# A.02778-DTO, OVNI, Captain Sanchez Moreno, Naval Air Station Comandante Espora, published in 1979 by Major (Ret.) Colman VonKevicky, ICUFON, 35-40 75th Street, Suite 4G, Jackson Heights, New York, NY 11372.
  • (22 )'O Estado de Sao Paulo' 8th July 1965 reproduced in an article by Dan Lloyd, 'Things are hotting up in the Arctic' Flying Saucer review, Vol. 11, No. 5. September-October 1965.)
  • (23) Arnold, Kenneth and Palmer, Ray, 'The Coming of the Saucers' p. 132 privately published by the authors at Boise, Idaho and Amherst, Wisconsin, 1952.
  • (24) Creighton, Gordon W., 'A Cigar-Shaped UFO over Antarctica' Flying Saucer Review, Vol. 14, No. 2, March-April 1968.
  • (25) Rubens Junqueira Villela, 'UFOs in Antarctica' Translated by Ricky Seraphico and republished in UFO Magazine November/December 1998. First published in 'Revista UFO Brasil', May 1998. Original title 'Discos Voadores Na Antarctica.' See also US Congress, House Committee on Science and Astronautics, Symposium on Unidentified Flying Objects, Hearings. Ninetieth Congress, Second Session 29th July 1968, Washington DC. US Government Printing Office, 1968.
  • (26) Hoffman, M., 'The Great Holocaust Trial' P 18, Institute for Historical Review, Torrance, California, 1985
  • (27) Miele, Frank, 'Giving the Devil His Due'

 Z angličtiny přeložil: Ladislav Kopecký

Zdroj:

http://www.violations.dabsol.co.uk/

Ať už se v oblasti Antarktidy děje cokoli, je jisté, že tyto události nebyly izolované.

Posledni komentare
07.06.2016 21:57:12: Je to prostě nádherný nápad :-) nabídka třetích stran u půjčky
07.06.2016 21:12:36: Харашо :-| finanace s.r.o. mobilní půjčka
19.03.2016 04:17:22: Раслабся ! :-( Flight simulator x downloads
 

UPOZORNĚNÍ:

Tento článek, vedle pravdivých údajů, obsahuje i některé informace, které se mi nepodařilo zcela ověřit. Prosím proto, aby čtenáři ve svých ohlasech na tento článek již nereagovali. Děkuji za pochopení.

Ladislav Kopecký

Nacistická základna na Měsíci a let na Mars

Vladimir Terziski

PŮL STOLETÍ NĚMECKÉ ZÁKLADNY NA MĚSÍCI, 1942-1992

Němci přistáli na Měsíci pravděpodobně již roku 1942, přičemž použili větších mimoatmosferických kosmických lodí, ve tvaru disku, typu Miethe a Schriever. Kosmická loď typu Miethe byla stavěna o průměrech 15 a 50 metrů, a loď typu Schriever, poháněná Walterovou turbinou, byla konstruována jako meziplanetární průzkumná loď. Měla průměr 60 metrů, měla 10 podlaží prostor pro posádku. Vítejte v říši létajících talířů.

Během mých rozsáhlých výzkumů amerických disidentských teorií o fyzikálních podmínkách na Měsíci jsem prokázal bez stínu pochybnosti, že na Měsíci je atmosféra, voda a vegetace, a že člověk při pohybu po měsíčním povrchu nepotřebuje kosmický skafandr. Pár džínsů, svetr a tenisky postačí. Vše, co řekl NASA světu o Měsíci, je lež a udělal to proto, aby zemím třetího světa zabránil připojit se a udržel tak exkluzivitu klubu vyvolených. Všechny tyto fyzikální podmínky vybudování měsíční základny značně usnadňují. Již první den po přistání na Měsíci se Němci začali nudit - začali tedy hloubit tunely pod povrchem a do konce války měli nacisté na Měsíci malou výzkumnou základnu.

Loď typu Haunebu - 1 a 2, s tachyonovým motorem na volnou energii, byla po roce 1944 používána k dopravě lidí, materiálu a prvních robotů na staveniště na Měsíci. Když na začátku 50. let Rusové a Američané společně tajně přistáli poprvé na Měsíci se svými vlastními létajícími talíři, strávili první noc jako hosté nacistů v jejich podzemní základně.

V 60. letech byla na Měsíci budována masivní rusko-americká základna, která má v dnešní době, podle pověstí, 40.000 obyvatel. Po skončení války v květnu roku 1945 Němci pokračovali ve svém kosmickém úsilí ze své polární kolonie Neu Schwabenland. Objevil jsem fotografii jejich podzemního řídicího střediska pro kosmické lety, které se tam nachází.

NĚMECKO-JAPONSKÁ SPOLUPRÁCE NA VOJENSKÉM VÝZKUMU A VÝVOJI

Podle Renato Vesca Německo během války spolupracovalo s Itálií na vývoji pokročilých zbraní. V experimentálním zařízení Fiatu u jezera La Garda, zařízení, jež zrodilo jméno Hermana Goeringa, Italové experimentovali z řadou pokročilých zbraní, raket a letadel, vytvořených v Německu. Podobně, Němci udržovali úzké styky s japonským vojenským establishmentem a dodali jim mnoho pokrokových zbraní. Například jsem objevil fotografii kopie rakety V1, verze s posádkou - Reichenberg - vyrobené v Japonsku firmou Mitsubishi. Nejlepší stíhačka na světě - dvouvrtulový Domier-335 - byl duplikován v dílnách firmy Kawashima. Nebo fotografie vysokého důstojníka imperiálního námořnictva, který si prohlíží nejnovější německou radarovou stanici.

Můj japonský přítel z Los Angeles mi vyprávěl příběh otce jeho přítele, který během války pracoval jako technik v jedné výzkumné letecké kanceláři v Japonsku. V červenci 1945, dva a půl měsíce po skončení války v Německu, obrovská německá přepravní ponorka přivezla do Japonska poslední německé vynálezy - dva kulové bezkřídlé létající stroje. Japonský výzkumný a vývojový tým stroje, podle instrukcí Němců, smontoval dohromady. Byly to opravdu velice podivné stroje: byly kulovitého tvaru a neměly žádná křídla ani vrtule, takže nikdo nevěděl, jak fungují. Bylo dodáno palivo, bylo stisknuto startovací tlačítko jednoho z těchto létajících strojů bez posádky a s řevem a bez plamenů zmizel na obloze. Tým vývojářů je již nikdy více nespatřil. Inženýři byli tak vyděšeni neočekávanou mocí stroje, že druhý prototyp raději rozbili a snažili se na celý incident zapomenout.

NĚMECKO-JAPONSKÝ LET NA MARS V LETECH 1945-46

Podle autorů podzemního německého dokumentárního filmu ze společnosti Thule, jediná vyrobená loď typu Haunebu-3 - stroj válečného námořnictva o průměru 74 metrů - byla vybrána pro nejnebezpečnější misi tohoto století - výlet na Mars. Loď ve tvaru talíře měla větší tachyonové motory Andromeda a byla vyzbrojena čtyřmi trojitými střeleckými věžemi se zbraněmi velkého námořního kalibru. (Tři byly umístěny na spodní části lodi a čtvrtá byla nahoře, nad prostorem pro posádku.)

Byla vybrána posádka - němečtí a japonští dobrovolníci-sebevrazi, protože každý věděl, že to bude jednosměrná cesta bez návratu. Velká intenzita elektro-magnetogravitačního pole a nízká kvalita kovových slitin, použitých na konstrukční díly motorů, způsobily únavu a velkou křehkost materiálu za pouhých několik měsíců práce. Let na Mars odstartoval z Německa měsíc před koncem války - v dubnu 1945.

Posádka byla pravděpodobně velmi početná, čítající stovky členů, protože uvnitř talíře byla nízká úroveň automatizace a elektronické kontroly. Většina systémů na lodi fungovala podobně, jako v tehdejších ponorkách - ručně. Protože strukturálně oslabené tachyonové motory nepracovaly na plný výkon, cesta na Mars trvala téměř 8 měsíců. Silné gravitační pole Marsu, blízké gravitačnímu poli Země, nakonec způsobilo, že se loď dostala na eliptickou orbitální dráhu Marsu s hlavním motorem vypnutým. Pozdější cesty na Mars společnou sovětsko-americkou kosmickou lodí v roce 1952 a lodí Vatikánu z Marconiho projektu z Argentiny v roce 1956 dosáhly Marsu za dva až tři dny, protože jejich motory pracovaly během celého letu: urychlovaly loď během první poloviny a brzdily ji během druhé poloviny letu. Pravděpodobně byly použity malé Kohlerovy konvertory pro napájení systému a vybavení lodi. V současné době nemám žádné informace o umělé gravitaci na palubě lodi, ale lze jí snadno dosáhnout pomocí velkých antigravitačních motorů na lodi.

Při těžkém, téměř havarijním přistání byly neopravitelně poškozeny motory, ale posádka se zachránila. To bylo v polovině ledna 1946. Havarijní přistání na Marsu nebylo způsobeno jenom poškozenými tachyonovými motory - svou roli sehrálo také slabší gravitační pole na Marsu, které generovalo méně energie pro tachyonové motory; a také řidší atmosféra na Marsu, která nemohla být použita pro účinné brždění, jako zemská atmosféra. Loď měla tvar obřího talíře, který je velmi efektivní jako vzduchová brzda, když vstoupí kolmo do atmosféry.

Jedinou otázkou, kterou se mi zatím nepodařilo objasnit, je, jak byli Němci schopni regenerovat vzduch uvnitř lodi po dobu osmi měsíců pro tak velkou posádku. Je velmi pravděpodobné, že používali pokročilé systémy na podporu života, původně vyvinuté pro jejich větší Walterovy turbiny a ponorky na volnou energii, které křižovaly oceány bez vynoření.

Rádiové hlášení se smíšenými zprávami bylo přijato podzemním řídicím střediskem pro kosmické lety v Neu Schwabenland (Země královny Maud - pozn. překl.) a jejich výzkumnou základnou na Měsíci.

Pro další informace, seznam publikací a videí, dostupných z Akademie, mi napište, prosím, na následující adresu:

Vladimir Terziski, President, American Academy of Dissident Sciences, 10970 Ashton Ave. #310, Los Angeles, CA 90024, tel./fax: USA-(310)-473-9717.

 Z angličtiny přeložil: Ladislav Kopecký

Poznámka překladatele:

Kosmická loď "mimozemšťanů" Adamského typu (podle "kontaktéra s mimozemskou civilizací" George Adamského) se nápadně podobá létajícímu talíři nacistů - Haunebu II. Další dokumentární fotografie nacistických létajících talířů najde čtenář zde.

Posledni komentare
07.06.2016 20:30:52: Omlouvám se za to, že вмешиваюсь... Jsem zběhlý v této věci. Vyzvat k diskusi. Pište zde nebo do PM....
07.06.2016 17:56:52: Je to výborný nápad :-( rychlá půjčka přes internet

Jsou UFO vytvořena lidmi?



Richard Vizzutti

Jsem si jist, že jste četli o vědci jménem Nikola Tesla. Byla to jeho vědecká práce, která dala vzniknout moderní éře UFO. On a Viktor Schauberger byli superhvězdami nové technologie létajících disků. V 2. světové válce nacisté silně spoléhali na Teslův výzkum, když vytvářeli něco, co piloti bombardérů nazývali "Foo Fighters" nebo "Kraut Balls". Když se Spojenci pokoušeli bombardovat Porýní, tyto žhnoucí objekty létaly proti bombardérům neuvěřitelnou rychlostí, kterou si předtím nikdo neuměl představit. Tyto Foo Fighters byly schopny vyřadit z provozu jejich radary, takže američtí piloti byli nuceni odvolat misi. Poté, co byli mimo oblast, "koule s barevnými světly" se náhle vydaly jiným směrem. Toto všechno je dobře zdokumentováno a dokonce dodnes existují jejich fotografie.

Následující úryvek je z článku s názvem UFO's Alien or Man Made, který napsal Al Pinto.

Možná jsou tyto stroje nějakým tajným vládním projektem. Existuje mnoho důkazů, které to naznačují, a zřejmě je datován na konec 2. světové války. Existuje zpráva Marshalla Yarrowa, tehdejšího zvláštního korespondenta agentury Reuters, pro nejvyšší ústředí v osvobozené Paříži. Tento článek byl otištěn v South Wales Argus 13. prosince 1944. Praví se v něm:

"Němci v období vánoc vyvinuli 'tajnou' zbraň. Toto nové zařízení, jež je zřejmě zbraní pro vzdušnou obranu, se podobá skleněným koulím, které zdobí vánoční stromky. Byly spatřeny, jak visí ve vzduchu nad německým územím, někdy osamoceně, jindy ve skupinách. Mají stříbrné zbarvení a jsou zřejmě průhledné."

Další článek o německých tajných strojích vydala Associated Press v New York Herald Tribune 2. ledna 1945. Píše se v něm:

"Zdá se, že nyní nacisté vrhli na noční oblohu v Německu něco nového. Jsou to tajuplné a záhadné koule, 'Foo Fighters', které létají těsně vedle křídel bojových letadel, jež jsou na misi nad Německem.

Piloti se setkávali s těmito tajemnými zbraněmi déle než měsíc, během svých nočních letů. Koule se objevovaly náhle a doprovázely letadla několik mil. Zdá se, že byly řízeny rádiem ze země, jak odhaluje oficiální zpráva zpravodajské služby..."

Tak proč nacisti nevyhráli válku s novou technologií Foo fighter? Důvod je zřejmě stejný jako u němecjých raket V2 - bylo již pozdě. Spojenci se vylodili a brzy byl konec války. Hitler sliboval Němcům, že když vydrží ještě dva měsíce, dokončí vývoj nové technologie "superzbraní". Jak víte, neměl již na to čas.

Když spojenci vtrhli do země, začali loupit všechnu tuto novou supertechnologii. Když v roce 1945 skončila válka, Amerika se stala mecenášem této nové technologie. O dva roky později, v roce 1947, pilot Kenneth Arnold viděl rychle letící disky. Řekl, že se pohybovaly jako talíř skákající po vodní hladině, a tak se zrodila éra "létajících talířů".

Jedním z vědců zodpovědných za nacistické létající talíře byl Viktor Schauberger. S Teslovou prací v rukou začal vytvářet různé nové konstrukce. Když Sověti vzali to, co po sobě nechali Američané v Schaubergerově bytě v Leonsteinu, vyhodili ho do povětří. Potom kolovaly pověsti, že Schauberger uprchl pracovat na přísně tajném projektu pro vládu USA do Texasu.

Na začátku 50. let se věda náhle orientovala na výzkum "antigravitace". Konalo se mnoho experimentů s létajícími disky. O některých výsledcích se psalo ve vědeckých časopisech a novinách. Na konci 50. let náhle spadla opona mlčení. Všechny peníze na granty byly zastaveny a média náhle přestala mluvit o této nové technologii, která nyní musela odejít do podzemí. Nastala dokonce situace, kdy velký počet vědců se stal obětí podivných incidentů. Samotný Schauberger zemřel na podivnou nemoc. Na smrtelné posteli prohlásil, "Všechno mi sebrali. Všechno. Dokonce nevlastním ani sám sebe." Když byly létající talíře za letu náhodně fotografovány, Schauberger jasně řekl, že kdosi použil jeho konstrukci.

V roce 1947, když Kenneth Arnold zahlédl UFO, letectvo vyhlásilo poplach a rychle tuto zprávu rozšířilo. Důvodem bylo to, že americká vláda si myslela, že to je nový útok nacistů a jejich Foo Fighters. Nyní se začaly objevovat fotografie a plány nacistických disků. Na jedné fotografii byl jasně vidět německý kříž. Na dalším snímku bylo možno vidět tankový kanón, připevněný na spodku stroje.

Předtím, než spadla opona mlčení, kanadský list, Toronto Star (11. února 1953) začal psát o nové technologii, kterou začala používat kanadská firma Avro. Noviny odhalily, že Avro pracovala na "létajícím talíři", který mohl "stoupat vzduchem přímo vzhůru."

21. dubna 1953 Toronto Star tvrdily, že polní maršál Montgomery byl svědkem demonstrace nového létajícího talíře firmy Avro a prohlásil, že demonstrace byla "fantastická".

Prvního listopadu 1955 Star otiskly další článek, v němž stojí, "Vysoce utajované letadlo, v jehož existenci věřilo málo lidí, bylo ukázáno skupině amerických odborníků, včetně důstojníků armády a vědců." Proč tam byli Američani? Podle listu, kanadská vláda plánovala vytvořit elitní eskadru létajících talířů pro obranu Aljašky.

Proč tedy vláda neoznámila tuto revoluční technologii? Protože jedním z vedlejších efektů této antigravitační technologie je výroba velkého množství elektrické energie o napětí stovek tisíc voltů! Toto je známo jako "volná energie". Tato energie je vysílána a nepotřebuje žádné dráty jako vodiče. To je také důvod, proč se často, když je v oblasti viděno UFO, magicky zapínají všechny spotřebiče v domácnosti.

Svět je ovládán několika superbohatými lidmi, kteří mají nepředstavitelné bohatství. V samém srdci tohoto bohatství je ropa, "černé zlato". Kdyby byla volná energie používána veřejností, tato elita by přišla o trilióny dolarů svých příjmů. Přes noc by tryskové technologie, letadla, automobily, vlaky, výroba a kosmické lety byly zastaralé. Ztráta příjmů od NASA, firem, které pracují pro Ministerstvo obrany, a celého vojensko-průmyslového komplexu, ropných, plynárenských a elektrárenských společností by vyschly. Jinými slovy, volná energie by zabila zlatou husu.

Představte si toto: Za pár centů by člověk mohl letět na Měsíc v létajícím disku. Daňoví poplatníci by již nemuseli platit vysoké účty za energii a odvádět vysoké daně na financování NASA a armády. Veřejnost by již nebyla odírána vojensko-průmyslovým komplexem o stovky miliard dolarů. Mezinárodní bankéři mají také hlavní podíly v této dojné krávě a nechtěli by přijít o toto velké množství peněz, o automobilovém průmyslu nemluvě. Lidé mohou jezdit svými auty, vytápět své domy a cestovat velmi levně. Placení za energii by se téměř stalo věcí minulosti. Blesk je výbojem elektrické energie o napětí stovek milionů voltů ve vzduchu a nepotřebuje elektrárny, rozvodné společnosti, atd. Problém tohoto mezinárodního komplotu spočívá v tom, udržet nás v přesvědčení, že energii lze získávat jedině z fosilních paliv. Tato propaganda vytváří svět, který trpí "umělou potřebou" ropy, která umožňuje elitě, aby byla velmi bohatá a velmi mocná. "Ten, kdo má zlato, vládne."

Co tedy vláda dělá se všemi těmito létajícími talíři? Právě teď jsou stavěny a skladovány po celém světě. Cold Lake Alberta v Kanadě má podzemní továrnu, podobnou té, kterou má Amerika v Area 51 v Nevadě. Právě teď se elita pokouší nastolit nový světový řád. Nový světový řád je jediná světová vláda, zřízená pod hlavičkou Organizace spojených národů, s novým světovým diktátorem, který bude jednat jako vrchní velitel. Základy moci pro tuto říši již byly vybudovány. Nyní zbývá jen přesvědčit lidi, aby se vzdali všech svých ústavních práv a vydali se napospas Novému světovému řádu. Většina lidí není ochotna to udělat, protože v Novém světovém řádu vidí hrozbu pro jejich způsob života. To je důvod, proč je počet členů Milice vysoký a každým dnem roste. Jak do toho všeho zapadá technologie létajících talířů?

"Pro dnešní Ameriku by byla potupa, kdyby do Los Angeles vstoupila vojska OSN a obnovila zde pořádek; zítra jim budou děkovat! Toto by byla obzvláště pravda, kdyby jim bylo řečeno, že existuje vnější hrozba z vesmíru, je jedno, jestli skutečná nebo předstíraná, která by ohrožovala samotnou existenci. V tom případě by všichni lidé na celém světě prosili, aby je někdo zbavil tohoto zla. Jednou z věcí, kterých se člověk bojí, je neznámo. Když bude uvedeno s tímto scénářem, jednotlivci se ochotně vzdají svých práv za záruku jejich blahobytu, který jim zaručí světová vláda." (Henry Kissinger 1991)

Vzpomínáte si, jak prezident Ronald Reagan tvrdil, že kdyby na nás zaútočila mocnost z vnějšího vesmíru, svět by se okamžitě sjednotil? V roce 1985 prezident Ronald Reagan na summitu v Ženevě Michailu Gorbačovovi řekl:

"Jak snadnou bychom měli úlohu na těchto schůzkách, kdyby pro tento svět existovala hrozba od bytosti z jiných planet ve vesmíru. Zapomněli bychom na všechny lokální rozdíly, které jsou mezi našemi zeměmi a jednou pro vždy bychom zjistili, že všichni zde na Zemi jsme lidské bytosti." (Reuters, "Reagan Images Star Wars", International Herald Tribune, Paříž, 5. prosince 1985)

"Sověti a demokratické státy přijmou za své nejlepší vlastnosti toho druhého a za několik let nebude existovat přesná demarkační čára mezi jejich idejemi; tudíž nebudou mezi nimi příčiny pro válku... Z důvodu rozvoje vědy ve všech státech na zemi dojde ke sjednocení pro přežití a vytvoření společné fronty proti útoku lidí z jiných planet." (New York Times, "M'Arthur Greets Mayor of Naples," 8. října 1955)

Je zajímavé, že autor v článku použil slovo "lidé" z jiných planet a ne slovo tvorové nebo mimozemšťané. Použil slovo lidé proto, že měl pocit, že budou vypadat jako my? Budou to ve skutečnosti lidští piloti? Mimozemšťané z Pentagonu, abychom tak řekli.

7. ledna 1948 bylo v Kentucky spatřeno UFO a tři stíhačky F-51 Mustang, pod vedením kapitána Thomase Mantela, jej začaly pronásledovat. Dvě letadla se vrátila, ale Mantel pokračoval v pronásledování. Naneštěstí rádio kapitána Mantela brzy utichlo. Příští ráno byly nalezeny trosky letadla roztroušené po zemi. Podle Renato Vesca a Davida Childresse, autorů knihy "Man-made UFOs 1944-1994", Mantelova poslední slova v rádiu byla, "Můj Bože! Vždyť jsou v tom lidé!" Možná to byli mimozemšťané z planety Země.

Jak jsem již řekl, celé základy pro tuto novou světovou vládu jsou již zde. Otázkou není - "jak?", ale "kdy?" Co elita nyní potřebuje, je vypustit všechna ta UFO, aby lidé byli přesvědčeni, že došlo k invazi z jiných světů. Ale nejdříve musí být masy na tuto událost připraveny psychologicky.

Právě nyní média zachvátilo šílenství poté, co NASA oznámil, že našel důkazy života na Marsu. Filmy, jako je Den nezávislosti, a televizní programy, např. Dark Skies, se snaží vzbuzovat dojem, že mimozemšťané jsou nepřátelští a při dobývání naší planety se před ničím nezastaví. Tato propaganda byla vhodně načasována na výročí tzv. "havárie UFO" u Roswellu. Pokoušejí se nás přesvědčit, že v Nevadské poušti havarovala loď mimozemšťanů. Byl rozšířen mýtus, že těla mimozemšťanů byla držena pod zámkem a klíč měla americká vláda. Prostřednictvím Roswellu se vláda snaží, aby to vypadalo tak, že ukořistili mimozemské UFO. Když studujete CIA a metody jejich činnosti, brzy objevíte, že jsou velmi dobří ve vytváření mýtů.

Proč ale vytvořila mýtus, že vláda skrývá fakt, že ukořistila UFO? Je to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je přesvědčit lidi, že tam venku skutečně existuje život. Druhým důvodem je, že až náhle nad našimi městy uvidíme kroužit UFO, aby nás nahnala do Nového světového řádu, objeví se náhle na obloze jiná UFO (naše UFO), která s těmi prvními budou naoko bojovat.

Jak americká vláda vysvětlí náhlé objevení se této "nové" technologie UFO, která přišla odnikud? Řeknou, "Ano lidé. Roswellský incident byla pravda. Je také pravda, že jsme v Area 51 podle ukořistěného mimozemského stroje sestrojili vlastní UFO. Stroje, které vidíte s namalovanou americkou vlajkou patří nám a byly sestrojeny ve vývojovém centru Area 51. To bude dokonalé vysvětlení, jak jsme přišli k vlastním UFO. Tato falešná válka bude propagandou za účelem zajištění vítězství Nového světového řádu v čele s diktátorem. V Bibli se praví: "Protož klaněti se jí (šelmě) budou všichni, kteříž přebývají na zemi, jejichž jména nejsou napsána v knize života Beránka, toho zabitého od počátku světa." (Zjevení 13:8)

"Nikdo nevstoupí do Nového světového řádu, kdo nebude uctívat Lucifera. Nikdo nevstoupí do Nového věku, kdo nepodstoupí luciferské zasvěcení." (David Spangler, ředitel Planetární iniciativy, vládní skupiny při OSN)

Dějiny nás učí, že nacisté byli okultní stranou, která vytvořila hnutí New Age, zvané nacismus a podle Bible se historie opakuje! Nakonec bych chtěl říci, že Bob Lazar (který podle vlastních slov pracoval v Area 51 na ukořistěných UFO) tvrdí, že v Area 51 viděl UFO s namalovanou americkou vlajkou.

"Budeme mít světovou vládu, ať se nám to líbí, nebo ne. Jedinou otázkou je, zda světové vlády bude dosaženo se souhlasem nebo násilím." (James P. Warburg)
UFO - Mimozemšťané, či lidé?

Dnes jsem si připravil článek, který je zajímavý, protože přináší novou úvahu nad UFO. Nemluví se zde o tvorech z jiných planet, ale o lidech! Pro ty, koho zaujal předchozí článek je tento jako stvořený, aby začali přemýšlet, jak to vlastně je, či se tak jako já pokoušeli najít pravdu. Následující článek přeložil Ladislav Kopecký.




Richard Vizzutti

Jsem si jist, že jste četli o vědci jménem Nikola Tesla. Byla to jeho vědecká práce, která dala vzniknout moderní éře UFO. On a Viktor Schauberger byli superhvězdami nové technologie létajících disků. V 2. světové válce nacisté silně spoléhali na Teslův výzkum, když vytvářeli něco, co piloti bombardérů nazývali "Foo Fighters" nebo "Kraut Balls". Když se Spojenci pokoušeli bombardovat Porýní, tyto žhnoucí objekty létaly proti bombardérům neuvěřitelnou rychlostí, kterou si předtím nikdo neuměl představit. Tyto Foo Fighters byly schopny vyřadit z provozu jejich radary, takže američtí piloti byli nuceni odvolat misi. Poté, co byli mimo oblast, "koule s barevnými světly" se náhle vydaly jiným směrem. Toto všechno je dobře zdokumentováno a dokonce dodnes existují jejich fotografie.

Následující úryvek je z článku s názvem UFO's Alien or Man Made, který napsal Al Pinto.

Možná jsou tyto stroje nějakým tajným vládním projektem. Existuje mnoho důkazů, které to naznačují, a zřejmě je datován na konec 2. světové války. Existuje zpráva Marshalla Yarrowa, tehdejšího zvláštního korespondenta agentury Reuters, pro nejvyšší ústředí v osvobozené Paříži. Tento článek byl otištěn v South Wales Argus 13. prosince 1944. Praví se v něm:

"Němci v období vánoc vyvinuli 'tajnou' zbraň. Toto nové zařízení, jež je zřejmě zbraní pro vzdušnou obranu, se podobá skleněným koulím, které zdobí vánoční stromky. Byly spatřeny, jak visí ve vzduchu nad německým územím, někdy osamoceně, jindy ve skupinách. Mají stříbrné zbarvení a jsou zřejmě průhledné."

Další článek o německých tajných strojích vydala Associated Press v New York Herald Tribune 2. ledna 1945. Píše se v něm:

"Zdá se, že nyní nacisté vrhli na noční oblohu v Německu něco nového. Jsou to tajuplné a záhadné koule, 'Foo Fighters', které létají těsně vedle křídel bojových letadel, jež jsou na misi nad Německem.

Piloti se setkávali s těmito tajemnými zbraněmi déle než měsíc, během svých nočních letů. Koule se objevovaly náhle a doprovázely letadla několik mil. Zdá se, že byly řízeny rádiem ze země, jak odhaluje oficiální zpráva zpravodajské služby..."

Tak proč nacisti nevyhráli válku s novou technologií Foo fighter? Důvod je zřejmě stejný jako u němecjých raket V2 - bylo již pozdě. Spojenci se vylodili a brzy byl konec války. Hitler sliboval Němcům, že když vydrží ještě dva měsíce, dokončí vývoj nové technologie "superzbraní". Jak víte, neměl již na to čas.

Když spojenci vtrhli do země, začali loupit všechnu tuto novou supertechnologii. Když v roce 1945 skončila válka, Amerika se stala mecenášem této nové technologie. O dva roky později, v roce 1947, pilot Kenneth Arnold viděl rychle letící disky. Řekl, že se pohybovaly jako talíř skákající po vodní hladině, a tak se zrodila éra "létajících talířů".

Jedním z vědců zodpovědných za nacistické létající talíře byl Viktor Schauberger. S Teslovou prací v rukou začal vytvářet různé nové konstrukce. Když Sověti vzali to, co po sobě nechali Američané v Schaubergerově bytě v Leonsteinu, vyhodili ho do povětří. Potom kolovaly pověsti, že Schauberger uprchl pracovat na přísně tajném projektu pro vládu USA do Texasu.

Na začátku 50. let se věda náhle orientovala na výzkum "antigravitace". Konalo se mnoho experimentů s létajícími disky. O některých výsledcích se psalo ve vědeckých časopisech a novinách. Na konci 50. let náhle spadla opona mlčení. Všechny peníze na granty byly zastaveny a média náhle přestala mluvit o této nové technologii, která nyní musela odejít do podzemí. Nastala dokonce situace, kdy velký počet vědců se stal obětí podivných incidentů. Samotný Schauberger zemřel na podivnou nemoc. Na smrtelné posteli prohlásil, "Všechno mi sebrali. Všechno. Dokonce nevlastním ani sám sebe." Když byly létající talíře za letu náhodně fotografovány, Schauberger jasně řekl, že kdosi použil jeho konstrukci.

V roce 1947, když Kenneth Arnold zahlédl UFO, letectvo vyhlásilo poplach a rychle tuto zprávu rozšířilo. Důvodem bylo to, že americká vláda si myslela, že to je nový útok nacistů a jejich Foo Fighters. Nyní se začaly objevovat fotografie a plány nacistických disků. Na jedné fotografii byl jasně vidět německý kříž. Na dalším snímku bylo možno vidět tankový kanón, připevněný na spodku stroje.

Předtím, než spadla opona mlčení, kanadský list, Toronto Star (11. února 1953) začal psát o nové technologii, kterou začala používat kanadská firma Avro. Noviny odhalily, že Avro pracovala na "létajícím talíři", který mohl "stoupat vzduchem přímo vzhůru."

21. dubna 1953 Toronto Star tvrdily, že polní maršál Montgomery byl svědkem demonstrace nového létajícího talíře firmy Avro a prohlásil, že demonstrace byla "fantastická".

Prvního listopadu 1955 Star otiskly další článek, v němž stojí, "Vysoce utajované letadlo, v jehož existenci věřilo málo lidí, bylo ukázáno skupině amerických odborníků, včetně důstojníků armády a vědců." Proč tam byli Američani? Podle listu, kanadská vláda plánovala vytvořit elitní eskadru létajících talířů pro obranu Aljašky.

Proč tedy vláda neoznámila tuto revoluční technologii? Protože jedním z vedlejších efektů této antigravitační technologie je výroba velkého množství elektrické energie o napětí stovek tisíc voltů! Toto je známo jako "volná energie". Tato energie je vysílána a nepotřebuje žádné dráty jako vodiče. To je také důvod, proč se často, když je v oblasti viděno UFO, magicky zapínají všechny spotřebiče v domácnosti.

Svět je ovládán několika superbohatými lidmi, kteří mají nepředstavitelné bohatství. V samém srdci tohoto bohatství je ropa, "černé zlato". Kdyby byla volná energie používána veřejností, tato elita by přišla o trilióny dolarů svých příjmů. Přes noc by tryskové technologie, letadla, automobily, vlaky, výroba a kosmické lety byly zastaralé. Ztráta příjmů od NASA, firem, které pracují pro Ministerstvo obrany, a celého vojensko-průmyslového komplexu, ropných, plynárenských a elektrárenských společností by vyschly. Jinými slovy, volná energie by zabila zlatou husu.

Představte si toto: Za pár centů by člověk mohl letět na Měsíc v létajícím disku. Daňoví poplatníci by již nemuseli platit vysoké účty za energii a odvádět vysoké daně na financování NASA a armády. Veřejnost by již nebyla odírána vojensko-průmyslovým komplexem o stovky miliard dolarů. Mezinárodní bankéři mají také hlavní podíly v této dojné krávě a nechtěli by přijít o toto velké množství peněz, o automobilovém průmyslu nemluvě. Lidé mohou jezdit svými auty, vytápět své domy a cestovat velmi levně. Placení za energii by se téměř stalo věcí minulosti. Blesk je výbojem elektrické energie o napětí stovek milionů voltů ve vzduchu a nepotřebuje elektrárny, rozvodné společnosti, atd. Problém tohoto mezinárodního komplotu spočívá v tom, udržet nás v přesvědčení, že energii lze získávat jedině z fosilních paliv. Tato propaganda vytváří svět, který trpí "umělou potřebou" ropy, která umožňuje elitě, aby byla velmi bohatá a velmi mocná. "Ten, kdo má zlato, vládne."

Co tedy vláda dělá se všemi těmito létajícími talíři? Právě teď jsou stavěny a skladovány po celém světě. Cold Lake Alberta v Kanadě má podzemní továrnu, podobnou té, kterou má Amerika v Area 51 v Nevadě. Právě teď se elita pokouší nastolit nový světový řád. Nový světový řád je jediná světová vláda, zřízená pod hlavičkou Organizace spojených národů, s novým světovým diktátorem, který bude jednat jako vrchní velitel. Základy moci pro tuto říši již byly vybudovány. Nyní zbývá jen přesvědčit lidi, aby se vzdali všech svých ústavních práv a vydali se napospas Novému světovému řádu. Většina lidí není ochotna to udělat, protože v Novém světovém řádu vidí hrozbu pro jejich způsob života. To je důvod, proč je počet členů Milice vysoký a každým dnem roste. Jak do toho všeho zapadá technologie létajících talířů?

"Pro dnešní Ameriku by byla potupa, kdyby do Los Angeles vstoupila vojska OSN a obnovila zde pořádek; zítra jim budou děkovat! Toto by byla obzvláště pravda, kdyby jim bylo řečeno, že existuje vnější hrozba z vesmíru, je jedno, jestli skutečná nebo předstíraná, která by ohrožovala samotnou existenci. V tom případě by všichni lidé na celém světě prosili, aby je někdo zbavil tohoto zla. Jednou z věcí, kterých se člověk bojí, je neznámo. Když bude uvedeno s tímto scénářem, jednotlivci se ochotně vzdají svých práv za záruku jejich blahobytu, který jim zaručí světová vláda." (Henry Kissinger 1991)

Vzpomínáte si, jak prezident Ronald Reagan tvrdil, že kdyby na nás zaútočila mocnost z vnějšího vesmíru, svět by se okamžitě sjednotil? V roce 1985 prezident Ronald Reagan na summitu v Ženevě Michailu Gorbačovovi řekl:

"Jak snadnou bychom měli úlohu na těchto schůzkách, kdyby pro tento svět existovala hrozba od bytosti z jiných planet ve vesmíru. Zapomněli bychom na všechny lokální rozdíly, které jsou mezi našemi zeměmi a jednou pro vždy bychom zjistili, že všichni zde na Zemi jsme lidské bytosti." (Reuters, "Reagan Images Star Wars", International Herald Tribune, Paříž, 5. prosince 1985)

"Sověti a demokratické státy přijmou za své nejlepší vlastnosti toho druhého a za několik let nebude existovat přesná demarkační čára mezi jejich idejemi; tudíž nebudou mezi nimi příčiny pro válku... Z důvodu rozvoje vědy ve všech státech na zemi dojde ke sjednocení pro přežití a vytvoření společné fronty proti útoku lidí z jiných planet." (New York Times, "M'Arthur Greets Mayor of Naples," 8. října 1955)

Je zajímavé, že autor v článku použil slovo "lidé" z jiných planet a ne slovo tvorové nebo mimozemšťané. Použil slovo lidé proto, že měl pocit, že budou vypadat jako my? Budou to ve skutečnosti lidští piloti? Mimozemšťané z Pentagonu, abychom tak řekli.

7. ledna 1948 bylo v Kentucky spatřeno UFO a tři stíhačky P-51 Mustang, pod vedením kapitána Thomase Mantela, jej začaly pronásledovat. Dvě letadla se vrátila, ale Mantel pokračoval v pronásledování. Naneštěstí rádio kapitána Mantela brzy utichlo. Příští ráno byly nalezeny trosky letadla roztroušené po zemi. Podle Renato Vesca a Davida Childresse, autorů knihy "Man-made UFOs 1944-1994", Mantelova poslední slova v rádiu byla, "Můj Bože! Vždyť jsou v tom lidé!" Možná to byli mimozemšťané z planety Země.

Jak jsem již řekl, celé základy pro tuto novou světovou vládu jsou již zde. Otázkou není - "jak?", ale "kdy?" Co elita nyní potřebuje, je vypustit všechna ta UFO, aby lidé byli přesvědčeni, že došlo k invazi z jiných světů. Ale nejdříve musí být masy na tuto událost připraveny psychologicky.

Právě nyní média zachvátilo šílenství poté, co NASA oznámila, že našla důkazy života na Marsu. Filmy, jako je Den nezávislosti, a televizní programy, např. Dark Skies, se snaží vzbuzovat dojem, že mimozemšťané jsou nepřátelští a při dobývání naší planety se před ničím nezastaví. Tato propaganda byla vhodně načasována na výročí tzv. "havárie UFO" u Roswellu. Pokoušejí se nás přesvědčit, že v Nevadské poušti havarovala loď mimozemšťanů. Byl rozšířen mýtus, že těla mimozemšťanů byla držena pod zámkem a klíč měla americká vláda. Prostřednictvím Roswellu se vláda snaží, aby to vypadalo tak, že ukořistili mimozemské UFO. Když studujete CIA a metody jejich činnosti, brzy objevíte, že jsou velmi dobří ve vytváření mýtů.

Proč ale vytvořila mýtus, že vláda skrývá fakt, že ukořistila UFO? Je to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je přesvědčit lidi, že tam venku skutečně existuje život. Druhým důvodem je, že až náhle nad našimi městy uvidíme kroužit UFO, aby nás nahnala do Nového světového řádu, objeví se náhle na obloze jiná UFO (naše UFO), která s těmi prvními budou naoko bojovat.

Jak americká vláda vysvětlí náhlé objevení se této "nové" technologie UFO, která přišla odnikud? Řeknou, "Ano lidé. Roswellský incident byla pravda. Je také pravda, že jsme v Area 51 podle ukořistěného mimozemského stroje sestrojili vlastní UFO. Stroje, které vidíte s namalovanou americkou vlajkou patří nám a byly sestrojeny ve vývojovém centru Area 51. To bude dokonalé vysvětlení, jak jsme přišli k vlastním UFO. Tato falešná válka bude propagandou za účelem zajištění vítězství Nového světového řádu v čele s diktátorem. V Bibli se praví: "Protož klaněti se jí (šelmě) budou všichni, kteříž přebývají na zemi, jejichž jména nejsou napsána v knize života Beránka, toho zabitého od počátku světa." (Zjevení 13:8)

"Nikdo nevstoupí do Nového světového řádu, kdo nebude uctívat Lucifera. Nikdo nevstoupí do Nového věku, kdo nepodstoupí luciferské zasvěcení." (David Spangler, ředitel Planetární iniciativy, vládní skupiny při OSN)

Dějiny nás učí, že nacisté byli okultní stranou, která vytvořila hnutí New Age, zvané nacismus a podle Bible se historie opakuje! Nakonec bych chtěl říci, že Bob Lazar (který podle vlastních slov pracoval v Area 51 na ukořistěných UFO) tvrdí, že v Area 51 viděl UFO s namalovanou americkou vlajkou.

"Budeme mít světovou vládu, ať se nám to líbí, nebo ne. Jedinou otázkou je, zda světové vlády bude dosaženo se souhlasem nebo násilím." (James P. Warburg)





Posledni komentare
16.06.2015 15:22:53: Půjde! 8-O rychla online pujcka do vyplaty
11.03.2010 23:51:16: RÁD BYCH TO VIDEO VIDĚL NEBO POKUD BYCH SMĚL UVEŘEJNIL BYCH HO NA SVÍCH STRÁNKÁCH V.MIROSLAV.MV@SEZN...
10.02.2010 13:47:16: mam vlastni natocene video o dukazu ze nemci sestrojily letajici taliresmiley${1}
 
UFO - VESMÍR - ZÁHADY - VĚDA administraci v 'Nastavení stránek'.