MIROSLAVOVY TAJUPLNÉ STRÁNKY

NA STRÁNKÁCH SE USILOVNĚ PRACUJE DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ administraci v 'Nastavení stránek'.

ODKAZY

http://http://kaprarina.webnode.cz/

SUPER DOMÉNY NA PRODEJ

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

Plastová okna Akčně.Levně.Precizně

RADIO FENIX DJ MICHAL

MAPA

ITERAKTIVNÍ MAPA MARSU

ČT1 TV

ČT 1

zvuky z vesmíru

SETI HOME

SATELITNÍ MAPY A ATLASY

ON LINE WORLD

POČASÍ

STELITNÍ POHLED - POČASÍ

PRAHA

ON LINE KAMERY

 

HOROSKOPY

HOROSKOPY

ON LINE RÁDIO

ON LINE RÁDIO

ON LINE TELEVIZE

ON LINE TELEVIZE CELÉHO SVĚTA

SMS ZDARMA

SMS ZDARMA MUŽETE POSÍLAT NA 02 A VODAFON

webgarden|zone

Ukázkový odkaz

HLEDÁM - PRODÁM - KOUPÍM

Podpořte rozvoj stránek pomocí SMS Děkujeme

MAGAZÍN 2000

Nový příspěvek

hlavni.jpg

Ohniví psi

Hermann Blumrich, učitel, písmák a kronikář Frýdlantska, ve své knize 100 Sagen aus dem Friedläder Bezirk popisuje velmi pozoruhodnou událost, k níž došlo na počátku 19. století. Vedle hlavy mladé dívky se zjevilo zářící těleso podobné kulovému blesku a vykazovalo i jisté známky inteligence. Podobných případů bylo v historii paranormálních jevů popsáno několik.
U jednoho bohatého sedláka v Libverdě pracovala roku 1810 mladá děvečka Gertruda. Byla prý velmi šikovná, ale také neuvěřitelně zvědavá. Nejvíc ji přitahovala starobylá truhla postavená v komoře, v níž měl hospodář uloženo patrně něco cenného, protože služce nedovolil, aby se k ní přiblížila. Děvče však zákaz nerespektovalo. Když sedlák nebyl doma, pokusila se dívka alespoň profouknout klíčovou dírku u truhlice, aby se podívala dovnitř. Jak ale otevřela ústa k nádechu, vylétlo prý z truhly něco neviditelného a bzučícího a vlétlo Gertrudě přímo do pusy. V tu chvíli se život děvčete od základu změnil.
Zemřela mladá
Vedle hlavy dívky se objevilo světlo, připomínající žlutě zářící míč. Gertruda se ho chtěla zbavit, nic však nepomáhalo. Světélko se drželo nanejvýš pár kroků od ní a nevzdalovalo se od ní ani ve spánku. Nejenže jí sedlák vyhodil ze služby, ale navíc s ní nechtěli mít nic společného ani chlapci. Ujala se jí až stará Anna Blumrichová, kronikářova prababička.
Hermann Blumrich ve své pamětní knize uvádí, že světélko údajně rozumělo lidské řeči a dovedlo i čarovat. Když se například někdo otázal, kolik lidí stojí venku přede dveřmi, koule prskla přesně tolikrát, kolik osob tu stálo. Pokud si pak někdo ze světla nebo z Gertrudy tropil legraci, ohnivý míč se mu pomstil. Buď ho zfackoval neviditelnou rukou, nebo mu podrazil nohy či mu provedl jinou taškařici. Dobírat si ho prý nebylo radno.
Mladá dívenka žila se světélkem několik let. Potom jí kdosi poradil, aby požádala o pomoc kněze v hejnickém kostele. Po zásahu důstojných otců světlo skutečně zmizelo. Gertruda však od tohoto okamžiku začala rychle scházet a po několika měsících ještě mladá zemřela.
Světla z Egrynu
Známý lovec záhad Harry Price zas zaznamenal příběh jisté ženy z Bretaně, který se údajně odehrál v roce 1973. Během bouřky vystrčila paní hlavu z okna svého domu a blesk ji zasáhl přímo do čela. Nešťastnice sice úder výboje přežila, cosi se s ní ale stalo. Nad její hlavou se prý objevil světelný míč velikosti mužské pěsti s podobnými vlastnostmi jako u Gertrudy. V tomto případě však světélko po několika měsících samo zmizelo a žena odnesla jeho ztrátu jen několikatýdenní těžkou únavou.
Jiný popsaný případ je z roku 1905 a stal se ve Walesu. Mary Jonesová, kazatelka z malé obce Egryn, proslula neobvyklými světelnými fenomény, které se kolem ní odehrávaly. Reportér místního plátku Daily Mail osobně spatřil nad její hlavou ohnivou kouli, která vydávala oslnivě žlutý jas. Tři kněží zase viděli, jak v těsné blízkosti ženy vystupují ze země světelné míčky a s třeskem vybuchují. Kazatelku také neustále doprovázelo několik zářících koulí, které kolem ní poskakovaly jako ohniví psíci. Novinář z listu Daily Mirror pak zaznamenal, že čas od času se některé ze světélek rozzářilo natolik intenzivně, že i za tmy byla vidět každá větvička a kámen v okruhu nejméně dvaceti metrů. Po několika minutách prý ale záře opět pohasla.
Neznámý fenomén
Ačkoliv se objevilo několik podobných případů, nikdy nebylo zaznamenáno, že by světélka někomu nějak vážně ublížila nebo něco podpálila. Prováděla pouze drobné taškařice lidem, kteří se o ně blíže zajímali, a někdy se snažila hlasitým prskáním a jiskřením odehnat dotěrné zvědavce od své paní.
Fenomén, pro nějž se v parapsychologických kruzích vžil trefný výraz „ohniví psi“, nebyl dodnes uspokojivě vysvětlen. Ví se jen to, že postihuje v naprosté většině ženy a že patrně nemá žádnou souvislost s takzvanými zemskými světly, o nichž jsme v Magazínu 2000 záhad již psali. Odborníci se nicméně domnívají, že podstatou úkazu je neobyčejně silná energetická aura. Přebytečná energie se koncentruje do jakéhosi uzlu a mění se na světlo. Zdrojem „ohnivých psů“ je nevědomky sama postižená osoba, která způsobuje různé doprovodné psychokinetické jevy, připomínající často řádění poltergeistů. Protože aura je nejsilnější u mladých osob bez sexuálního partnera, světelný úkaz prý postihuje především jedince mladšího věku. Proč ale převážně ženy? To již aurózní teorie nevysvětluje. Nedokáže objasnit ani mechanismus fenoménu, ani z jakého důvodu postižené osoby po zhasnutí světélka často umírají. Možná je tedy ve hře ještě další faktor, který věda dosud nedokázala odhalit.
Ing. Vladimír Červinka


nahoru
  • NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY
Počítač, který snil

Mysteriózní objevy a nevysvětlitelné skutečnosti se táhnou dějinami lidstva už od jeho samého počátku. I v dvacátém století ale existovalo mnoho záhad a fenoménů, které dodnes odolávají jakémukoli vysvětlení. Lidé si na ně už pomalu zvykli a jsou s jejich existencí víceméně smířeni. Ale co když se stane, že se monitor vypnutého počítače sám od sebe rozsvítí?
Asi nejznámější příběh se odehrál před dvěma desítkami let. V létě roku 1987 si nechala nainstalovat kancelář stavební firmy ze Stockportu v anglickém hrabství Cheshire zbrusu nový počítač Amstrad PC1512. Majitel jej v provozních hodinách využíval ke zpracování stavebních plánů a údajů o zákaznících, což plnil podle jeho slov zcela spolehlivě. Nikdo tehdy neměl tušení, že se elektronický přístroj oddává po skončení pracovní doby své vlastní činnosti - snění.
Podivnou skutečnost odhalili náhodou zaměstnanci úklidové firmy. Když jednoho večera v kanceláři pracovali, zaujala je svítící obrazovka monitoru. Jenže věc měla háček – počítač nebyl zapnutý.
Noční sténání
Informovali o události architekta a ten pak po následující večery prováděl namátkové kontroly. Přístroj se po pár dnech skutečně znovu přihlásil. Sám se zapnul, přičemž vydával zvuky podobné sténání. Na monitoru začala světélkovat písmena a skládala se v nesouvislá torza slov. Celý tento podivný proces se pak opakoval stále častěji, téměř každou noc.
O případu elektronického „snílka“ se brzy dozvěděl také vydavatel britského počítačového žurnálu Personal Computer Ken Hughes. Patřil ke špičkovým znalcům těchto zařízení a získal PC1512 k prozkoumání. Přestože jej ale rozebral do posledního šroubku, neobjevil na něm žádnou neobvyklost ani technický nedostatek. Rozhodl se proto pro zvláštní experiment.
Pod kontrolou kamery
Britský expert odpojil počítač ze sítě a přenesl ho do místnosti bez zásuvek, kde měl již připravenou videokameru. Ze záznamu pak vyplynulo něco neuvěřitelného. I když byl Amstrad během tříměsíčního nepřetržitého sledování bez proudu, sám od sebe se zapínal s dobře slyšitelným elektrostatickým praskotem a jeho červená kontrolka signalizovala, že zpracovává soubory. A v rozích obrazovky vše doprovázely blikající útržky slov a vět.
Nahrávky byly později představeny odborníkům na výstavě výpočetní techniky ve Velké Británii. Účastníci projekce se nemohli zbavit dojmu, že sledují úryvky snů, jaké jsou typické rovněž pro REM fázi u spícího člověka (jde o aktivní spánek, takzvané rychlé pohyby očí). Navíc i tyto počítačové „sny“ trvaly v průměru asi půl minuty, stejně jako průběh snění u člověka. Celou scénu vždy zakončil až groteskní výjev – počítač na závěr zhluboka „vzdychl“ a samovolně se zase vyřadil z provozu.
Kontakt nenavázán
Ken Hughes bezradně zkonstatoval, že se ve své kariéře s něčím podobným dosud nesetkal. Mohl zodpovědně vyloučit jakoukoliv možnost vlivu statické elektřiny, elektromagnetické energie i rádiových vln, počítač si přesto dělal, co chtěl. Obzvlášť ho prý udivovala slova, jež se zjevovala sama od sebe na monitoru. Jako by se někdo ve stroji pokoušel navázat spojení s okolním světem, ale z neznámých důvodů se mu to zatím nepovedlo.
Nebyl to ale první případ, kdy „počítačový duch“ dal o sobě vědět. Čtyři roky předtím zažil něco podobného anglický učitel Ken Webster z Dodlestonu. Ten prý dostával prostřednictvím počítače vzkazy z říše zemřelých. Vše údajně začalo běžným otevřením souboru na disketě. Jenže místo očekávaného textu se na obrazovce objevila podivná „báseň“, jejíž obsah nedával smysl. Později vyšlo najevo, že se mu ukázal dopis psaný středověkou angličtinou, používanou mezi čtrnáctým až šestnáctým stoletím. Korespondence se pak rozrůstala a všech 300 vzkazů bylo podepsáno jménem Lukase Weinmana.
Umělá inteligence
Je vůbec možné, aby člověk z dvacátého století komunikoval s bytostí ze zcela jiného času? Nebo šlo o rafinovaný podvod? Na to se pokoušela odpovědět půlroční analýzou i renomovaná britská parapsychologická společnost Society Psychical Research. Přesto ani tentokrát badatelé nenašli žádné uspokojivé vysvětlení. A jak se po čase ukázalo, anomálie „počítačových mozků“ nejsou tak vzácné. Co se tedy vlastně děje za obrazovkami elektronických počítačů? Že by už byla na postupu umělá inteligence s vlastním vědomím, o níž v poslední době stále častěji hovoří moderní programátoři? Nebo jde o jev způsobený přítomností poltergeista?
(dtk)
Zdroj: Hartwig Hausdorf,
Století nevysvětlitelných záhad
(NS Svoboda)


nahoru
  • DOBÝVÁNÍ KOSMU
Hrdina projektu Mercury

Historicky prvním americkým astronautem na orbitu Země se stal v roce 1962 John Herschel Glenn s kosmickou lodí Friendship 7. Jeho let se však neobešel bez technických komplikací a k tragické události nechybělo mnoho. Vše ale nakonec dobře dopadlo a úspěšný pokořitel oběžné dráhy byl prohlášen národním hrdinou.
Jako vůbec první člověk v historii lidstva uskutečnil ve vesmíru jeden oblet kolem Země sovětský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin v roce 1961 a Spojené státy nemohly zůstat pozadu. V rámci programu Mercury prováděly se stejnojmennými kosmickými loděmi v letech 1960 a 1961 balistické a orbitální testy a posádku jednomístných plavidel tvořili šimpanzi Ham a Enos a figuríny. K prvnímu pilotovanému suborbitálnímu letu odstartoval 5. května 1961 americký astronaut Alan Bartlett Shepard a 21. července téhož roku také Virgil Ivan Grissom. O několik měsíců později konečně přišel velký den Johna Herschela Glenna.
Riziko nešlo odhadnout
Raketa Atlas s lodí Friendship 7 stála na plošině připravená již 20. prosince 1961, ovšem její vypuštění muselo být kvůli nejrůznějším technickým závadám celkem desetkrát odloženo. Vyšlo to až na jedenáctý pokus dne 20. února 1962, ovšem komplikace pokračovaly i během samotné mise.
Navedení na oběžnou dráhu proběhlo až na zvýšenou teplotu v kabině bez potíží a pozemnímu řídícímu středisku Glenn hlásil, že je vše v pořádku. Jenomže již při prvním obletu naší planety došlo k něčemu, co nikdo nepředpokládal – k částečnému uvolnění ochranného tepelného štítu. Nepříznivou zprávu vědci a inženýři pracující na projektu Mercury raději americkému astronautovi nesdělili a usilovně se snažili vymyslet nějaké řešení. Nakonec dospěli k závěru, že před návratem Friendship 7 nesmí dojít k odhození brzdících raket, ukotvených k lodi třemi lany, která zároveň obepínala i tepelný štít. Pokud zůstanou na svém místě, měla by krytu zajistit dostatečnou oporu. Nikdo však nedokázal odhadnout, jaké nebezpečí mohou brzdící rakety znamenat pro loď při jejím zpátečním průletu atmosférou, protože s jejich odhozením se počítalo před sestupem.
Přechod na ruční řízení
K problémům se štítem se navíc během druhého a třetího obletu Země přidala také závada na automatickém stabilizačním zařízení a došlo rovněž k dalšímu zvýšení teploty v kabině na 41 stupňů Celsia.
Glenn se musel soustředit na ruční stabilizaci a z plánu, který mu určili vědci, nesplnil téměř nic. Měl až příliš mnoho práce s ovládáním lodi, než aby se zabýval fotografováním v infračervené a ultrafialové oblasti spektra nebo nejrůznějšími pozorováními a také konzumací potravy. Myšlenka na jídlo byla v danou chvíli asi tím posledním, na co by pomyslel.
O nejvážnější závadě se štítem se však dozvěděl od řídícího střediska teprve krátce před zahájením sestupu. Technici mu podrobně vysvětlili, co se ve skutečnosti stalo, a doporučili, aby po ukončení brzdného manévru neodhazoval před vstupem do atmosféry vypálené brzdící rakety.
Nejhorší chvíle letu
Astronaut si byl jasně vědom vážnosti nastalé situace, ale neměl jinou možnost než riskovat a řídit se radou inženýrů. Závěrečnou fázi letu tak kromě horka doprovodila rudá záře hořících zbytků brzdících trysek.
„Bylo mi jasné, že něco se trhá na okraji kabiny. Rozžhavené sedmi a osmipalcové kousky kovu svištěly kolem okénka lodi. Snažil jsem se sedět bez hnutí, abych uvolňoval co nejméně dodatečného tepla z vlastního těla, a potil se odshora až dolů. Když jsem spatřil kusy brzdících raket, napadlo mě, zda se ten ochranný beryliový štít přece jen nepoškodil,“ vzpomínal Glenn na nejhorší moment letu.
Návrat do vesmíru
Pocity tísně a strachu však brzy vystřídalo opojení ze slávy a uznání, které se odvážnému dobyvateli vesmíru dostalo v míře vskutku vrchovaté. Ihned po úspěšném přistání lodi Friendship 7 na mořskou hladinu se dočkal povýšení na plukovníka a byl prohlášen za národního hrdinu USA.
V roce 1964 odešel z NASA, aby se mohl věnovat politické kariéře, ovšem na kosmos nikdy zcela nezanevřel. Zpátky do mezihvězdného prostoru se podíval ještě jednou v roce 1998, tentokrát již jako člen posádky letu STS-95. Ve svých 77 letech studoval na palubě raketoplánu Discovery vliv mikrogravitace na proces stárnutí.
(tor)








nahoru
  • NEVYSVĚTLITELNÉ ÚKAZY
Žádná hříčka libovůle

Náš život je plný předvídatelných událostí, ale občas se o své místo na slunci hlásí i události, které se nedají čekat, nemůžeme se na ně připravit a nedokážeme je ani ovlivnit. Jako třeba smrt otce a syna při dvou dopravních nehodách, mezi nimiž uplynul víc než rok času. Náhodou ale oba zemřeli rukou toho samého řidiče.
Jako vše, co si lidé neumějí vysvětlit, se i náhody staly předmětem vědeckého bádání. Jak a proč dochází ke zřetězení událostí, které by v tomto pořadí a ve vzájemné souvislosti vlastně vůbec neměly nastat? Za odhalováním tohoto tajemství se kromě seriózních psychologů, matematiků či fyziků vydaly i nespočetné zástupy parapsychologů, příznivců okultních věd a médií všeho druhu. Poznat zákonitosti náhody se však dosud nepodařilo nikomu. Ani náhodou…
Smrt v zatáčce
Bylo časné chladné ráno 24. ledna 2003. Čtyřicetiletý montér Manfred B. z bavorského Arnstorfu se jako každý den vydal do práce. Na okresní silnici spojující města Mariakirchen a Pfarrkirchen však náhle ztratil vládu nad dodávkou, vjel do protisměru a narazil do protijedoucího školního autobusu. Zatímco jeho řidič spolu s devatenácti školáky vyvázl bez větších zranění, montérovi už nebylo pomoci: přivolaný lékař konstatoval již pouze smrt.
Neštěstí takového rozsahu by samo o sobě stačilo, aby malé ospalé městečko obrátilo vzhůru nohama. Případ Manfreda B. byl ale mnohem děsivější. Ve stejné zatáčce pouhého půldruhého roku předtím skončil život Manfredova šestnáctiletého syna. Stejně jako jeho otec i on z neznámých příčin nezvládl řízení a se svým mopedem vjel do protisměru, kde se srazil s autobusem, který tehdy vezl dělníky do továrny BMW v nedalekém Dingolfingu.
Každého v tuto chvíli napadne: to byla opravdu neuvěřitelná náhoda. Jenomže podivné shody okolností ještě nekončí. V obou případech totiž seděl za volantem autobusu stejný řidič.
Dvojnásobný svědek
Podobné zprávy občas přicházejí z různých koutů světa. Smůlu, která snad už za náhodu ani považována být nemůže, měl například jistý taxikář na Bermudských ostrovech. Při dopravní nehodě smrtelně zranil muže jedoucího na mopedu. K srážce nedošlo jeho vinou, a tak mohl ve své profesi pokračovat. Přesně o rok později se však na stejném místě opět střetl s řidičem mopedu, kterým nebyl nikdo jiný než bratr oběti předchozí srážky. A také zde můžeme přidat jednu nevysvětlitelnou podrobnost na závěr: v obou případech taxikář vezl stejného pasažéra.
Existují tedy náhody, nebo se za nimi skrývá působení sil, o nichž zatím nemáme ani tušení? Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung zavedl pojem synchronicita, který chápal jako nám doposud nesrozumitelné souvislosti mezi událostmi, které spolu nijak fyzikálně nesouvisejí. Jungův předchůdce, německý filozof Arthur Schopenhauer, měl pro takové případy vlastní označení koincidence. Definoval ji jako souběžný výskyt dějů, které spolu kauzálně nesouvisejí. „Události probíhají v paralelních drahách. Stejná příhoda je článkem několika odlišných řetězců a osudy dvou lidí se tak nevyhnutelně protnou,“ vysvětloval Schopenhauer.
Univerzální princip
Teorie německého filozofa inspirovala na přelomu 19. a 20. století vídeňského biologa Paula Kammerera, který si dokonce vedl deník koincidencí. Na lavičce v parku si zapisoval podrobnosti o kolemjdoucích, z nichž pak vyvodil, že určité rysy lidí se často opakovaly. Prošel-li kolem například muž s plnovousem, vzápětí se objevilo hned několik podobných. Badatel došel k přesvědčení, že takové série jsou projevem nám nepochopitelných kosmických zákonitostí, z nichž ale dokážeme spatřit pouze tyto nevýznamné detaily.
Kammererovo sledování procházejících se občanů působí možná poněkud potrhle, avšak jeho závěry nemůžeme jenom tak odbýt mávnutím rukou. Německý fyzik první poloviny dvacátého století Wolfgang Pauli na jeho výzkumy navázal a prohlásil, že koincidence jsou projevy jakéhosi univerzálního principu, který působí zcela nezávisle na nám známých fyzikálních zákonech.
Pokud opravdu existuje zvláštní síla, která ovládá naše životy i celý vesmír, potom můžeme snadno vysvětlit také některé paranormální jevy. Jasnovidectví či telepatie mohou být pouze nahlédnutím do tajemství kosmického zákona náhody.
(lup)
Zdroj: Hartwig Hausdorf,
Bizarní skutečnosti (Knižní klub)









nahoru
  • VESMÍR
Mrazivý Bumerang

Možná vám objekt na obrázku připomíná velkou mašli nebo nádherného motýla s mávajícími křídly. Přesto se podle odborníků podobá ze všeho nejvíce bumerangu. Stejnojmenná mlhovina měří v průměru zhruba jeden světelný rok a nachází se v souhvězdí Kentaur, které je u nás viditelné jen částečně.
Barevné mračno vzniklo působením větru z plynu a prachu, vanoucího rychlostí až 600 tisíc kilometrů v hodině směrem od velmi jasné stárnoucí hvězdy uprostřed objektu. Molekuly plynu mlhoviny jsou přitom ochlazovány na teplotu zhruba jednoho stupně nad absolutní nulou. Jde tedy o dosud nejchladnější objevenou oblast vesmíru, dokonce ještě chladnější, než je teplota záření kosmického pozadí.
Pozoruhodný snímek pořídili astronomové pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu za použití takzvaných polarizačních filtrů. Pro úplnost dodejme, že od Země je mrazivý Bumerang vzdálený asi 5000 světelných let.
(tor)
Foto: ESA/NASA
nahoru
  • VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI
Tragický osud polárníka Halla

Na začátku byla touha poznat neprobádané končiny a najít severozápadní cestu oceánem mezi Evropou a Asií. Nakonec nad tužbou po poznání zvítězila ctižádost dobýt jako první severní pól. Ambicióznost však může vyvolávat i zášť, o čemž se zřejmě přesvědčil americký polárník Charles Francis Hall. Stal se totiž obětí neznámých vrahů na cestě k Arktidě.
Patřil mezi nejvýraznější badatele své doby a svojí osobností vyčníval nad většinu ostatních dobrodruhů, kterým šlo při objevování ledových pustin na severu prvoplánově pouze o slávu.
O dětství a mládí Charlese Francise Halla se nedochovaly téměř žádné zprávy. Badatelé se shodují pouze v tom, že se narodil roku 1821 v americkém Rochesteru ve státě New Hampshire. Vyučil se kovářem, zanedlouho jej však okouzlilo jiné řemeslo – vydával provinční noviny.
Kanadský badatel a spisovatel Farley Mowat ve své knize Polární vášeň vydané na konci šedesátých let minulého století uvádí, že Hall byl považován za mystika. V polovině 19. století jej totiž prý sám Bůh vyzval, aby se vydal pátrat po ztracených členech polární expedice, kterou k severnímu pobřeží Kanady v roce 1845 vypravil sir John Franklin. Kolem 130 lidí tehdy vyplulo z Anglie na lodích Erebus a Terror. Jak se později ukázalo, plavidla sevřel led a nešťastníci zemřeli hlady.
Přátelství s Inuity
Charles Francis Hall nemohl účastníky této výpravy zachránit, protože v roce 1860, kdy se v jejich stopách vydal na sever, byli už dávno mrtví. Strastiplná cesta na palubě velrybářské lodi George Henry jej zavedla k Baffinovu ostrovu. Odtud výzkumník hodlal na malém člunu přeplout na Ostrov krále Viléma a poté případně pokračovat dál na sever. Jeho loďku však zničila bouře a polárník byl nucen strávit dlouhé dva roky v ledové pustině, vydán napospas krutým rozmarům počasí. Tato tvrdá zkouška v boji o holý život, ve které stoprocentně obstál, se Hallovi později mnohokrát vyplatila.
Dobrodruh ale připouštěl, že by nikdy nemohl přežít, kdyby se na Baffinově ostrově neseznámil s místními obyvateli, kteří svoji domovinu dokonale znali. Právě domorodci naučili bílého muže lovit zvěř, třeba tuleně. Jinak by na místě, kde není dostatek potravy, nemohl tak dlouho přečkat. V primitivním přístřešku výzkumníka dokonce navštívili dva Inuité, kteří několik let předtím pobývali ve Velké Británii. Muž se jmenoval Ebierbing (jinak též Joe) a žena Túkúlito (Hanna). Ze setkání příslušníků dvou zcela rozdílných civilizací se zrodilo přátelství, které trvalo celý, bohužel už nijak dlouhý zbytek polárníkova života.
Hlad a mráz
Sotva doma nabral trochu nových sil, vrátil se americký cestovatel a dobrodruh opět na sever. Na Ostrově krále Viléma žil v letech 1864 až 1869 mezi Inuity. Pouto mezi ním a domorodci se během jeho druhého pobytu v drsné arktické zemi ještě upevnilo. Zde se konečně dozvěděl hrůzné podrobnosti o osudu nešťastné Franklinovy výpravy, v jejíchž stopách se v roce 1860 vydal.
Zjistil, že ani pomoc místních obyvatel nemohla zachránit 130 členů hladovějících na dvou lodích beznadějně sevřených v nedalekých ledových polích. Eskymáci, přestože dobře znali místní přírodní podmínky, prostě nezvládli pro takové množství lidí sehnat dostatek potravy. Výzkumníci tak byli odsouzeni k pomalé smrti hladem a mrazem.
Ani tragický osud výpravy sira Johna Franklina však neodradil Charlese Halla od účasti na další expedici, která se mu ovšem stala osudnou.
Magická přitažlivost
Ve druhé polovině 19. století se mezi světovými velmocemi naplno rozhořela polární horečka. Její příčinou ale nebyla touha po poznání života domorodců a drsné přírody na severu, ale snaha dobýt jako první magicky přitažlivý bod: severní zeměpisný pól.
Jak připomíná kanadský badatel a spisovatel Mowat, tento cíl byl ve své době pro Spojené státy stejně důležitý jako o sto let později prvenství v závodě o dobytí Měsíce. Vláda ve Washingtonu se v roce 1871 rozhodla k akci a vyslala na sever výpravu, do jejíhož čela postavila právě Halla. Ten si v minulých letech získal výborné renomé právě díky tomu, že dokázal uprostřed drsné přírody, kde většina bělochů během pár měsíců umírala, přežívat bez zjevných potíží dlouhá léta.
Nedostatek disciplíny
Ministerstvo námořnictva poskytlo expedici loď Polaris, která disponovala parním pohonem i plachtami. Celou akci podpořil Senát 50 tisíci dolary, další finance poskytli soukromníci. Dochoval se například záznam o příspěvku 2500 dolarů od loďaře Henryho Grinnella.
Mezi členy posádky převažovali Němci, důstojníky však až na hlavního strojníka Emila Schumana byli Američané a Angličané. Z uchovaných zpráv vyplývá, že na palubě vládly mezi jednotlivými skupinami silné rozepře. Zdá se, že část mužů se nehodlala smířit s tím, že výpravě velí právě Charles Francis Hall. Ten sice používal titul „kapitán“, ve skutečnosti však nikdy žádnou hodnost neměl. Tato skutečnost se stala terčem posměšků. Svoji roli zřejmě hrála i žárlivost na úspěchy, kterých polárník v minulých letech dosáhl. Disciplína tedy, jak zapsal kapitán George Tyson do svého deníku, upadala.
Smrt polárníka
Výprava vyplula 3. července 1871. Již od října se v lodním zápisníku objevují zmínky o špatném zdravotním stavu Charlese F. Halla, který byl tou dobou prý tak slabý, že ani nemohl vstát z lůžka. U muže, jenž byl do té doby proslulý mimo jiné železným zdravím, šlo o nanejvýš podezřelou okolnost.
Sám nešťastný polárník v posledních dnech svého života hovořil o tom, že jej kdosi chce otrávit. Stojí to v záznamu z dochovaného kapitánova deníku i 3. listopadu 1871. Lékař expedice Emil Bessel však trval na tom, že Hall je na tom špatně po mozkové mrtvici. Pár dnů poté, 8. listopadu, výzkumník zemřel. Pohřben byl na pobřeží severního Grónska, kde Polaris v ledových polích uvízla.
Členy posádky začal decimovat mráz a hlad. Osmnáct lidí přežilo díky Ebierbingovi, který se výpravy rovněž zúčastnil. Skupina vedená kapitánem Tysonem pak opustila loď a na uvolněné kře putovala mezi 16. říjnem 1872 a 30. dubnem 1873 na trase dlouhé neuvěřitelných 2900 kilometrů! Po dlouhých útrapách je nakonec zachránila loď Tigress patřící newfoundlandské tuleňářské rodině Barlettů.
Záhadný vrah
Tragický konec života Charlese Francise Halla byl dlouhá léta zahalen tajemstvím a do značné míry zůstává záhadný dodnes. Vláda Spojených států nechtěla vířit staré události, které navíc mohly na státem financovanou akci vrhnout temný stín. Tělo polárníka bylo tedy exhumováno až poté, kdy jeho osud po desetiletích mlčení „vytáhl“ na veřejnost spisovatel Farley Mowat.
Analýzy zbytků tělních tkání a vlasů nezvratně prokázaly, že Hall byl zákeřně otráven dávkami arzeniku. Kdo však byl vrahem a zda byl vůbec mezi zachráněnými, se už asi nikdy nedozvíme.
(fh)

nahoru
  • KONTROVERZNÍ TEORIE
Zvířata se nemýlí (1)

Proslulý britský vědec Rupert Sheldrake již v polovině devadesátých let na svých přednáškách hovořil o sedmi experimentech, které podle něj mohou změnit svět. Jedno z témat bylo úzce spjato také s dosud neprobádaným šestým smyslem psů a koček. Podívejme se na jejich zvláštní schopnosti pohledem uznávaného odborníka.
Zvířata mají kolektivní duši, tvrdí již delší dobu Rupert Sheldrake, absolvent přírodních věd a biochemie na univerzitě v Cambridgi a filozofie a historie na Harvardu. Badatel, který vedl výzkum vývoje a stárnutí rostlin, studoval fyziologii tropických rostlinných druhů v Indii a žil rok a půl v ášramu, přišel s kontroverzní teorií.
Potvrzení z Německa
Při svých pokusech zjistil, že všechna zvířata i rostliny jsou napojeny na společné neviditelné informační pole, jež nazval morfogenetickým. Podle něj spolupůsobí při morfogenezi veškerých živočišných i minerálních forem. Zároveň slouží jako úložiště zkušeností všech zástupců jednotlivých druhů a zpětně pak působí na utváření jejich podoby, instinktů a chování.
Sheldrake v této souvislosti uvádí příklad ze života opic a racků. Tito savci a opeřenci se často musejí potýkat s nejrůznějšími lidskými vynálezy a jsou nuceni začlenit je do svých životů. Britský vědec však zdůrazňuje, že pokud ten samý zlepšovák či výrobek člověk vyveze někam daleko, třeba na jiný kontinent, tamní opice i rackové se chovají tak, jako by jej už dávno znali. Zároveň také upozorňuje na další pozoruhodnou skutečnost – takřka stejným způsobem jsou prý informačně propojeny také krystaly.
Podobné názory samozřejmě ihned vyvolaly vlnu kritiky ze strany mnoha odborníků z celého světa a rozpoutaly vášnivé debaty. Německý profesor Suitbert Ertel, ředitel Ústavu psychologie na univerzitě v Göttingenu, ležícím jižně od Hannoveru, dokonce uskutečnil sérii pokusů, pomocí nichž chtěl teorii morfické rezonance definitivně vyvrátit. Avšak k překvapení celé akademické veřejnosti nakonec dospěl ke stejným poznatkům jako Sheldrake.
Výzkum snadno a levně
Britský badatel se již delší dobu rovněž snaží prosadit myšlenku, že celou řadu výzkumů lze uskutečnit snadno a poměrně levně, o čemž se přesvědčil při práci na hypotéze morfogenetických polí. Své závěry shrnul do knihy Sedm experimentů, které mohou změnit svět, v níž čtenáře vyzval k aktivní spoluúčasti.
Hned v úvodní kapitole věnoval pozornost často diskutovanému a dosud neprobádanému fenoménu šestého smyslu, který se velmi často projevuje u živočichů chovaných v domácím prostředí. Ve Velké Británii a v USA vlastní nějaké zvíře až 60 procent domácností, což je úctyhodné množství. Přitom žádná z odborných studií nebere v potaz skutečnost, že právě chovatelé těchto tvorů jsou s nimi v každodenním kontaktu, dobře je znají a s jejich chováním mají více než bohaté zkušenosti. „Jakmile se začnete bavit s lidmi chovajícími domácí zvířata, velmi rychle zjistíte, že se mezi majitelem a němou tváří odehrává hodně jevů, které by se podle konvenčního vědeckého názoru na svět odehrávat vůbec neměly,“ tvrdí Sheldrake.
Jde pouze o zvyk?
Známý vědec se zaměřil na psy a kočky a zvláště pak na jejich pozoruhodnou a obdivuhodně přesnou schopnost dopředu rozpoznat, kdy se jejich pán vrátí domů. O tomto fenoménu se poprvé dozvěděl od sousedky, která díky své kočce vždy věděla, kdy ji navštíví syn. Ani prý nemusel volat a mohla rovnou chystat jeho pokoj.
Zpočátku britský badatel netušil, co si o tom všem má myslet, ale když podobné příběhy slýchával i od jiných osob, rozhodl se v jednom časopise uveřejnit výzvu, aby mu lidé o těchto zkušenostech psali. Netrvalo dlouho a dopisy mohl počítat rovnou na stovky.
Skeptikové proti tomu namítají, že si zvířata dokážou pamatovat čas obvyklého návratu svého pána a že jde o jakýsi zvyk. Dalším častým protiargumentem je také dokonalý sluch psů a koček. Veškeré podrobnější a kousavější dotazy pak často odmítají s tím, že pro člověka jsou smysly němých tváří stále velkou neznámou.
Zkušenosti chovatelů
Sheldrake se proto zeptal jedné z dopisovatelek, jestli v případě jejích domácích mazlíčků se může jednat o zvyk, avšak žena takové vysvětlení striktně odmítla.
„Máme zkušenosti se dvěma psy i kočkou a výsledky pozorování jsou pokaždé stejné. Pejsek vždy ví, kdy přijdu domů, a dokonce se zdá, že reaguje už na záměr návratu a nikoliv až na přímý akt cesty,“ líčila své poznatky chovatelka z USA. „Jakmile opustím svou kancelář a jdu k autu, můj pes se probere ze spánku, lehne si čumákem ke dveřím a vyčkává. Jak se pomalu blížím, je stále vzrušenější. Jeho chování je stejné bez ohledu na vzdálenost, ze které se vracím. Když ale mám z práce namířeno někam jinam, tak nereaguje.“
Podobný šestý smysl vypozoroval u svého hafana i jeden vydavatel z New Yorku, s nímž se britský badatel domlouval na otištění komentáře k nové knize. „Také mám doma psa a ten začne štěkat vždy, když se zvednu, abych šel z práce domů. Je to asi čtrnáct kilometrů a obvykle mi to moc dlouho netrvá. Někdy se ale vrátím o trochu později a moje žena mi již u dveří začne vyčítat, kde jsem tak dlouho byl, že už jsou to alespoň dvě hodiny, kdy jsem opustil kancelář.“
Kočky a telefony
Neméně zajímavé jsou poněkud zvláštní reakce koček na telefonáty. Sheldrake zaznamenal případ jedné paní, jejíž čtyřnohá společnice pozná, když volá dcera. „Vyučuje na jedné škole v jiném hrabství, a tak mi telefonuje nepravidelně a v různou dobu. Micka obvykle na zvonění nereaguje. Někdy se ale zvedne, pospíchá k telefonu a mňouká. Když zvednu sluchátko, ozve se vždy hlas mé dcerky.“
Podle konvenční vědy je možné, že zvíře nějakým způsobem vycítí změnu z člověka, s nímž tráví čas, nicméně takové vysvětlení zdaleka neplatí pro všechny případy. Rupert Sheldrake proto navrhuje, aby se majitelé domluvili na jednoduchém experimentu. Jedna osoba se bude vracet domů neočekávaně a různými dopravními prostředky a druhý člověk by měl mezitím psa nebo kočku bedlivě sledovat a dělat si poznámky.
Badatel se také již delší dobu podrobně věnuje jinému zvířecímu fenoménu, kterým oplývají opeřenci, zejména pak holubi. Jak je možné, že dokážou vždy najít správnou zpáteční cestu do svého holubníku? Podrobnosti se dozvíte v příštím čísle.
(tor)
nahoru
  • UNIKÁTNÍ PROJEKT
Pátrejte po mimozemšťanech

Přítomnost cizích inteligentních forem života ve vesmíru je podle současného stavu vědeckého poznání přinejmenším pravděpodobná. Zatím však neexistují žádné přímé ani oficiální důkazy, které by takovou skutečnost jednoznačně potvrzovaly. Po stopách neznámých civilizací v kosmu pátrá projekt SETI@home a vy se můžete přidat také!
Pokud máte doma osobní počítač, můžete využít pauzy, kdy na něm nic neděláte, a použít jej k jiným účelům – například k pátrání po cizích vesmírných civilizacích.
Moře údajů z radioteleskopů
Projekt SETI@home existuje již od roku 2000 a jde o zkratku anglického výrazu Search for Extraterrestrial Intelligence neboli Pátrání po mimozemské inteligenci. Provoz zajišťuje Laboratoř kosmických věd (SSL) pod záštitou Kalifornské univerzity v Berkeley. Zdejší odborníci analyzují údaje z mnoha radioteleskopů po celém světě s cílem rozlišit umělý signál od přirozeného rádiového záření, což je ale časově i technicky neuvěřitelně náročné.
Z tohoto důvodu vznikl před osmi lety vcelku jednoduchý, volně šiřitelný počítačový program, který si mohl kdokoliv stáhnout a nainstalovat do svého počítače v podobě spořiče obrazovky. Nevyužitý počítač prostřednictvím internetu v dobách svého „osobního volna“ totiž pomáhá analyzovat zachycené údaje a pátrá po stopách dosud neznámých bytostí.
Vznikl obrovský superpočítač
Do programu SETI@home se od roku 2000 zapojilo mnoho dobrovolníků a jejich počet se v současné době odhaduje na více než pět milionů. Vznikl tak obrovský superpočítač, který pracuje na principu distribuovaných výpočtů.
Nejvýznamnějším zdrojem dat z vesmíru je největší radioteleskop na světě v Arecibu s parabolickou anténou o průměru 305 metrů. Nedávno prošel tento obr podstatnou rekonstrukcí a byl vybaven sedmi novými přijímači. Nyní může zaznamenávat záření až ze sedmi oblastí oblohy naráz místo jedné a také je schopen určovat jejich polarizaci. To je důležité především při rozlišování umělých od přirozených kosmických signálů.
Vylepšený radioteleskop v Portoriku předává vědcům až pětsetkrát více dat než předtím. Jejich objem podle Erica Korpela ze SETI@home odpovídá 3 stům gigabytů denně a 100 tisícům gigabytů ročně. Takové množství informací lze podle odborníků přirovnat k obsahu Kongresové knihovny ve Washingtonu v USA, která je největší svého druhu na světě. Z důvodu vyššího objemu dat bylo rovněž nutné upravit software pro počítače dobrovolníků.
Konec veřejných financí
V minulosti čelil projekt SETI a zvláště pak jeho část SETI@home ostré kritice ze strany politiků i některých odborníků, kterým se nelíbilo, že nedosahuje žádných zajímavých výsledků. Následovalo proto zastavení podpory z veřejných financí, přestože šlo o zanedbatelnou část peněz z kapes daňových poplatníků. SETI tak doposud přežívá jen díky soukromým grantům a dobré vůli řady institucí, firem i jednotlivců.
Mnozí vědci jsou v dnešní době na základě nynějšího stavu poznání skálopevně přesvědčeni, že mimozemský život ve vesmíru skutečně existuje. Zároveň je však stále dost skeptiků přesvědčených o tom, že člověk je v kosmu sám. A jiní badatelé zase poukazují na možnost, že vyspělé cizí inteligence nemusejí komunikovat prostřednictvím rádiových signálů.
Přidejte se také vy
Když už tedy nic jiného, SETI@home je rozhodně užitečný způsob, jak zaměstnat nevyužitý počítač připojený k internetu. Pokud máte zájem přidat se k dobrovolníkům a podílet se na hledání mimozemské jehly v kupce kosmického sena, potřebný program i veškeré informace (z větší části v češtině) je možné nalézt na webových stránkách www.setiathome.ssl.berkeley.edu.
(tor)
nahoru
  • KINEZIOLOGIE
Detektor lži v nás

Bez svého úžasného mozku by se člověk nikdy nemohl stát tím, čím je. Jenomže řídící centrum nám ve své složitosti umí připravit mnohá nepříjemná překvapení. Například si ochotně ukládá i vzpomínky, kterých bychom se nejraději zbavili. Aniž bychom si to uvědomovali, traumata z dávné minulosti se pak mohou stát příčinou mnoha zdravotních komplikací.
Jak ale odhalit problémy, které jsou uloženy kdesi hluboko v naší hlavě? Klíč k otevření pacientova nevědomí nabízí dosud málo známá a mnohdy zpochybňovaná alternativní metoda zvaná kineziologie. Vychází z předpokladu, že pokud nemůžeme nahlédnout do útrob mozku, zeptáme se našeho těla, které staré nevyléčené psychické rány zná zrovna tak dobře.
Tělo samo odpoví
Základy unikátní diagnostické a léčebné metody položil už v šedesátých letech minulého století americký chiropraktik George Goodheart. Ten si poprvé uvědomil, že lidské tělo reaguje na stresové situace změnami svalového napětí, a vypracoval způsob, jak tyto změny zaznamenávat. Podle toho, jak svaly reagují na jemný tlak rukou léčitele, je možné určit zdravotní stav pacienta i hlubší příčiny jeho onemocnění.
Položí-li kineziolog klientovi správnou otázku, jeho svaly na ni okamžitě zareagují. Negativní emocionální náboj je oslabí, zatímco pozitivní je zpevní. Svaly zde působí jako organický detektor lži, který nelze obelstít. Jsou totiž řízeny mozkem, který v sobě veškeré odpovědi ukrývá.
Problémy starší než my
Kineziolog na počátku sezení nejprve zjistí, zda pacientův organismus je ochoten komunikovat právě s ním - zda obdržel „povolení“ k dalšímu vyšetření. Poté je třeba energeticky vyčistit příslušné svalové partie, aby poskytované odpovědi byly spolehlivé - tedy vyladit náš organický detektor. A pak už cílenými otázkami postupuje dále do minulosti.
Bývá téměř pravidlem, že za skrytými příčinami našich stresů a fobií musíme putovat až do raného dětství či dokonce do prenatálního věku. Takzvané blokované duševní konflikty mohou být staré i několik desetiletí a jsou uloženy kdesi v našem nevědomí. Úkolem kineziologa je tedy objevit je a vyjmout z nervového systému, který narušují.
Pohyb, jenž léčí
Název kineziologie se zrodil z řeckého slova kinesis - pohyb. Už sám název naznačuje, že tato metoda využívá pohybů našeho těla. Sleduje je nejen k určení příčiny zdravotních obtíží, ale zapojuje je i do samotné léčby. Odborníci umějí zpětně působit na mozek pomocí speciálních cviků, jemných masáží či pouhých doteků. Cílem je, aby energie v našem těle proudila opět nerušeně a aby organismus fungoval bez zbytečných omezení.
S pomocí kineziologie je možné se zbavit fobií, alergií, závislostí, poruch učení, emocionálních i psychosomatických problémů a také například traumat z dětství. Ačkoliv tato technika ještě nepronikla do všeobecného povědomí, je považována za metodu budoucnosti. Stresů a fobií totiž bude mít člověk vždycky přehršel.
(lup)


nahoru
  • MEZI NEBEM A ZEMí
Jak vypadá duše?

Existence duchovní podstaty živých tvorů zaměstnává lidskou mysl odpradávna. V posmrtné bytí údajně věřili již neandertálci a nesmrtelnost duše zaručují snad všechna náboženství. Co si však máme za nehmotnou složkou našich těl představit? Pestrou škálu odpovědí nabízí fantastický svět myšlení přírodních národů.
Podle nejstarších řeckých představ, které se dochovaly už v básních slavného Homéra zhruba z 8. století před Kristem, je duše neurčitá stínová bytost, odcházející po smrti člověka do podsvětí. Ponechává si sice vnější vzhled svého původního hostitele, chybí jí však tělesnost. S podobným pojetím se setkáváme také mezi příslušníky necivilizovaných kmenů, jež jsme ještě nedávno považovali za pouhé divochy.
Domorodci, stejně jako „respektovaní“ Řekové, věří na bytosti působící uvnitř tělesných schránek. Říkají, že zvíře žije a hýbe se, protože jím pohybuje malý živočich v něm. Člověk je právě tak schopen své existence, neboť hostí malého človíčka ve svém nitru.
Neviditelný trpaslík
Na problém nesmrtelné duše, která je pouze dočasně spojena s fyzickým tělem, často naráželi i věhlasní filozofové. Jenže otázky po její podobě či účelu zůstaly u mnohých z nich nezodpovězeny. Zdá se tedy, že v tomto směru mají přírodní národy navrch – jejich příslušníci jsou si totiž svými představami jisti.
Například Eskymáci tvrdí, že je duše stejná jako tělo, má jen mnohem jemnější, éterickou vizáž. Pro jiné kmeny je zas pidimužíkem, umístěným v temeni hlavy. Malajové si ji představují ve velikosti palce, neviditelnou a nehmotnou, ale rychle se přemísťující z místa na místo. Jestliže její nositel upadne do mdlob, onemocní nebo usne, opouští jeho tělo jen přechodně. Pokud však zemře, zmizí mu jednou provždy.
Ptáci i bílé myšky
Podoba duše se podle představ jednotlivých přírodních národů jednoduše liší. Mohou být tlusté a tenké, lehké i těžké. Děti, které umřou mladé, ji prý mají krátkou, starci naopak dlouhou. Nebo má vzezření zvířete. Ukazuje se třeba jako ptáček anebo bílá myška a může ústy spícího prchnout. Byli o tom dříve přesvědčeni například Němci.
Ze stejného důvodu nenechávali v rumunském Sedmihradsku spát děti s otevřenou pusou, neboť by se již nemusely probudit. Některé divošské národy navíc zakazovaly prudce budit spáče, který sní, aby jeho duše měla dostatek času k návratu zpět do těla. Jinak by mu hrozila nemoc, ba dokonce smrt.
Vábení na potravu
V podání některých domorodců však můžou duše z tělesné schránky uniknout i za bdělého stavu. Třeba Karenové z Barmy žijí v neustálém strachu, aby se jim příliš netoulaly mimo tělo a nenechaly je zemřít.
V africkém Kongu nebo na Sumatře v Indonésii se šamani snaží přilákat uprchlé duše zpět na rýži, jako se přivolávají kuřata: „Vrať se zpět duše, ať už jsi v horách, v údolí či v lese. Ó, vrať se zpět domů!“ Jinde dávají postižení za dveře víno, rýži a vodu, protože jsou přesvědčeni, že ztracená duše bude po dlouhém toulání unavena. Rodina připraví bohatý pokrm z kohouta, slepice, rýže a trsu banánů a jídlo sní, každý z členů si navíc ovine kolem zápěstí medicinmanem začarované vlákno, jež má k sobě „uprchlici“ připoutat.
Zlé síly
Ne vždy je ovšem vzdalování duše od těla dobrovolnou záležitostí. Někdy ji od něj mohou násilím odtrhnout přízraky, démoni či kouzla. Proto je v některých lokalitách zcela běžné, že když kolem domu prochází pohřební průvod, děti se přivazují, aby jejich dušičky nevklouzly do mrtvých těl. Na ostrovech Loyaltés v Melanésii se dokonce traduje, že duše zesnulých mohou ducha živých lidí uloupit. Jestliže pak někdo onemocní, zamíří vesničané na hřbitov, aby duši získali zpět. Muži hrají na flétnu a ženy potichu pískají, aby dušičku vylákali a vrátili ji bývalému majiteli.
V některých částech západní Afriky šamani nastražují důmyslné léčky, s jejichž pomocí duše vzdálené během spánku lapají a pak s netradičním úlovkem nestydatě obchodují. Obdobné lovení „důvěřivých duší“ však nezůstává cizí ani moderní civilizaci. Necháváme se zlákat omamnými sliby politiků a zpravidla „sedáme na lep“ i reklamním pracovníkům k nákupům mnoha nepotřebných věcí.
(dtk)
Zdroj: Lotte Ingrisch,
Hovory s duchy (Dialog)








nahoru
  • FILATELIE
Největší album světa

Sbírání známek patří dnes nejen k docela běžným koníčkům, ale v těch nejkvalitnějších kolekcích se skrývají až miliony korun. Filatelisté pořádají srazy a výstavy po celém světě, alba a katalogy jsou výnosným zbožím. Koho ale vůbec jako prvního napadlo sbírat poštovní známky?
Zdálo by se, že najít jednoho jediného člověka v hlubinách historie nebude snadné. Přesto jméno prvního filatelisty známe - byl jím mladík jménem John Clar, který žil v polovině 19. století v Londýně. Dnešní sběratelé ovšem budou nejspíš jeho způsob archivování známek pokládat za poněkud výstřední.
Filatelista, nebo tapetář?
O mladém Johnovi se tehdy říkalo, že se z nějakého bláznivého důvodu rozhodl orazítkovanými známkami vytapetovat ložnici. Dnes by to zřejmě nebyl problém, je jich přehršel. Jenomže Clar žil v době, která k filatelistům příliš štědrá nebyla. Na světě tehdy existovaly pouze tři varianty jediné známky: černá a modrá z roku 1840 a o rok později vyšla i tmavě červená, všechny samozřejmě s portrétem královny Viktorie.
John Clar 20. září 1841 požádal inzerátem veřejnost o zasílání použitých známek a bez okolků přiznal, k jakému účelu je potřebuje. Dnes by z jeho počinu asi filatelisté nadšeni nebyli a zřejmě ani tenkrát nikdo nevěřil, že by mladík svůj plán uskutečnil. Avšak po jeho smrti se svět dočkal překvapení.
Ukryté dědictví
Dům zdědila rodina Brownových, protože John Clar byl jejich vzdálený strýc, a začalo se s rekonstrukcí celé budovy. Tapety na stěnách už vyšly z módy, a tak bylo třeba je sundat. Pod poslední vrstvou narazili řemeslníci na osmdesát tisíc známek. John Clar to dokázal.
Filatelistická firma King & Co. ještě nikdy předtím neobdržela tak podivnou zakázku. Zkoumání největšího alba na světě pojala jako prestižní záležitost a brzy vydala i přesné údaje: pod tapetami se na ploše 34 čtverečních metrů skrývalo celkem 77 393 nepoškozených známek a 5206 kusů v horším stavu. Unikátní sbírka nakonec vynesla majitelům domu téměř sto padesát tisíc liber.
Kolekce na stěně Johnovy ložnice je tedy dokladem prvních krůčků filatelie, kdy láska a obdiv k zoubkovaným zázrakům měly ještě úplně jinou podobu.
(lup)
nahoru
  • ARCHEOLOGICKé OBJEVY
Neznámý národ trpaslíků

Mumifikované ostatky záhadných malých bytostí objevili na konci třicátých let minulého století čínští archeologové v pohoří Baian-Kara-Ula nedaleko od Tibetu. Nápisy na tajemných kamenných discích, které byly nalezeny společně s kostrami, mluvily o dávné havárii kosmické lodi. Žijí ještě dnes potomci jakéhosi vesmírného národa?
V letech 1937 až 1939 stál již svět na pokraji globálního konfliktu. V neklidné Asii se však – podobně jako v Evropě - několik jedinců stále věnovalo vědecké práci, která s nadcházející válečnou vřavou nijak nesouvisela. Patřil mezi ně i archeolog Ti Pu-Tej.
Badatel se v tehdejších neklidných časech vydal s několika kolegy na expedici do odlehlé horské oblasti Číny, kterou později celý svět začal znát pod označením Baian-Kara-Ula. Nachází se nedaleko od Tibetu, který byl tehdy ještě samostatný. Není bez zajímavosti, že tamní duchovní vůdci odpradávna věří tomu, že Zemi kdysi navštívily záhadné bytosti z vesmíru.
Disky s rýhami
V jeskynních systémech uprostřed neprobádaného pohoří učinili badatelé senzační nález: objevili tam hroby humanoidů, jejichž průměrná výška byla okolo jednoho metru. Jejích stáří bylo určeno na 12 000 let. Později archeologové zjistili, že kostry vykazují podobné znaky jako Dropové a Khamové - dva hlavní horské kmeny obývající území Baian-Kara-Ula.
Zdaleka největší poprask však ve vědeckém světě vyvolal objev několika set kamenných disků, které ležely v hrobech společně s ostatky. Všechny měly uprostřed asi jeden centimetr velký otvor a byly opatřeny drážkami. Vinou se od středu kotouče jako dvojitá spirála k vnějším okrajům. Mezi těmito zvláštními linkami se nacházejí znaky, které se podařilo částečně rozluštit až po desítkách let tvrdé práce.
Zpráva o ztroskotání
Vědcům se získané informace původně nechtělo ani zveřejňovat, protože si byli téměř jisti, že se stanou terčem kritiky svých konzervativních kolegů. Tentokrát se ale zpochybňující poznámky téměř neobjevily – natolik byla práce čínských badatelů pečlivá. Z údajů na tajemných kamenných discích vyplynulo, že zhruba před dvanácti tisíci lety se do kontaktu s naší planetou dostal hned celý svaz kosmických lodí. Zda k Zemi směřovaly s nějakým pevným úmyslem, či zda se jejich původní cíl nacházel ještě někde úplně jinde, dnes již není jasné. Jisté je, alespoň podle záznamů na kotoučích, že minimálně jeden koráb v asijském pohoří ztroskotal. Posádka však zřejmě přežila.
Samozřejmě se nabízí znepokojivá otázka: patří ostatky humanoidů nalezených v jeskynních hrobech nedaleko od Tibetu dávným vesmírným cestovatelům? A nejsou horské kmeny Dropů a Khamů jejich potomky?
Kde se vzal kobalt?
Na uvedené otázky se pokoušeli odpovědět i ruští badatelé. Dva ze zmiňovaných kamenných disků velmi podrobně prozkoumávali v Moskvě. Experti chemickým rozborem zjistili, že artefakty obsahují významný podíl kobaltu. Právě v oblasti Baian-Kara-Ula se nacházejí významná naleziště tohoto kovu. Avšak jakým způsobem a zejména kdo byl před 12 000 lety schopen uměle naimplantovat tento chemický prvek do záhadných kotoučů? Opět se nabízí jednoduchá, i když pro někoho stěží přijatelná odpověď: vyspělá civilizace, která již tehdy byla schopna cestovat vesmírem.
Není ale příliš pravděpodobné, že by místní kmeny byly přímými potomky ztroskotaných mimozemšťanů. Jejich pověsti totiž vyprávějí o tom, že opakovaně pronásledovaly a masakrovaly „hubené trpasličí bytosti, které přišly z oblaků“. Vztah místních obyvatel k cizincům byl tedy zjevně nepřátelský. Přesto však nelze vyloučit, že se některým cestovatelům podařilo přežít, eventuálně přivést na svět potomky.
Vesnice trpaslíků
O celou záležitost se v polovině 90. let minulého století začali intenzivně zajímat badatelé Erich von Däniken a Hartwig Hausdorf. Jejich pozornosti totiž neunikly zprávy, podle nichž se v provincii Sečuan, bezprostředně sousedící s pohořím Baian-Kara-Ula, nalézá „vesnice trpaslíků“. Nikdo z tamních 120 obyvatel prý neměří více než 115 centimetrů! A nejmenší dospělý je prý vysoký pouhých 63,5 centimetru. Vědci byli naprosto bezradní: jedná se o pouhou hříčku přírody? Nebo působení neznámého genu?
Média začala okamžitě spekulovat o tom, že by se mohlo jednat o potomky vesmírných cestovatelů, kteří se podle záznamů z kamenných disků zřítili před tisícovkami let na povrch modré planety. Pátrání Dänikena a Hausdorfa však naráželo na bariéru mlčení ze strany úřadů. Přesto se nakonec podařilo zjistit, že tajemná vesnice se jmenuje Huilong a nachází se asi 200 kilometrů jižně od provinčního hlavního města Čengdu. (snad se tak jmenuje, objevil jsem jen velké město Huilong, vzdálené přes 1600 km od Čengdu)
Otrava rtutí? Ne
Čínští vědci v roce 1997 zveřejnili teorii, podle níž by minimální vzrůst obyvatel sídla vzdáleného několik set kilometrů od pohoří Baian-Kara-Ula mohla způsobit otrava pitné vody rtutí. Tato hypotéza má však hned několik háčků. Jak pekingské úřady potvrdily už v roce 1996 ve dvou faxových zprávách odeslaných badatelům Dänikenovi a Hausdorfovi, okolo vesnice se nenacházejí žádné průmyslové závody.
Proti možné otravě svědčí i následující vyjádření mnichovského toxikologa Norberta Felgenhauera: „Rtuť zapříčiňuje poruchy centrálního nervového systému a poškozuje žaludek, střeva a ledviny. V závislosti na dávce může dokonce nastat smrt. Požívání tohoto prvku však v žádném případě nemůže ovlivnit změnu chromozomů. To znamená, že rtuť vůbec neovlivňuje vzrůst.“
Co tají vláda?
O celé záležitosti se chystala natočit dokument německá televizní stanice RTL. Její reportéři ale opět narazili na neochotu čínských úředníků k jakékoliv spolupráci. Ani přizvaní badatelé Erich von Däniken a Hartwig Hausdorf nic nezmohli s byrokratickým aparátem ovládajícím Čínu. Žádosti o udělení víz do provincie Sečuan byly opakovaně zamítány. Oblast města Čengdu a jeho okolí byla pro cizince prostě zapovězená.
Proč toto nápadné tajnůstkářství? Jedná se o místní „folklor“ tamního autoritářského režimu, který se uzavírá před okolním světem vlastně pokaždé? Nebo úřady Čínské lidové republiky znají původ „trpasličích“ lidí, ale o toto tajemství se nechtějí s nikým podělit?
(fh)
Zdroj: Hartwig Hausdorf: Století nevysvětlitelných záhad (NS Svoboda)

nahoru
  • VěDECKá STUDIE
Žijeme uvnitř černé díry?

Realita našeho univerza je podle astrofyziků daleko složitější, než jak ji známe z běžné zkušenosti. Aby se uvnitř něčeho poměrně malého mohlo ukrývat cosi mnohonásobně většího, to odporuje naší logice. Přesto podle názoru britských vědců se v nitru černých děr prý mohou nacházet dokonce celé vesmíry.
Jaroslav Hašek ve svém slavném románu Osudy dobrého vojáka Švejka nechává vzpomínat hlavního hrdinu na pobyt v c. a k. blázinci těmito slovy: „A byl tam taky jeden profesor a ten tvrdil, že uvnitř naší zeměkoule je ještě jedna, mnohem větší.“ Zdá se vám to nesmyslné? Byla to jen typická švejkovina? Jak se ale na myšlenku, že v poměrně malých kosmických objektech se mohou skutečně ukrývat obří tělesa, dívají britští astrofyzici?
Černé díry
Přes veškerou snahu vědců se stále nedaří vytvořit matematický model, který by dokázal objasnit všechny vlastnosti těchto kosmických vysavačů. Ví se jen, že jde o objekty s tak silnou gravitací, že dokonce ani světlo se nedokáže vymanit z jejich gigantické přitažlivosti.
Současná astrofyzika popisuje tři základní scénáře vzniku černých děr. Tím patrně nejznámějším je kolaps hmotných hvězd. Když ve stálici v důsledku vyčerpání paliva poklesne tlak záření, dojde k porušení její hydrostatické rovnováhy. Následuje prudké gravitační zhroucení, doprovázené gigantickou explozí supernovy. Zbytek kolabujícího tělesa se smrští buď do neutronové hvězdy, nebo do černé díry.
Druhou možností je takzvaná akumulace hmoty. Jestliže v nějakém prostoru dochází k těsnému nakupení mnoha hmotných objektů, může nakonec celková gravitace zesílit natolik, že zadrží i světlo. V tom okamžiku se prostor kolem jakoby uzavře a vznikne černá díra. Takto vzešly například supermasivní černé díry v centrech spirálních galaxií, hvězdokup a dalších vesmírných seskupení.
Pohled zvenčí
Třetí cestou ke vzniku černých děr je srážka dvou nebo více částic o velmi vysoké energii. Teoreticky tak vznikají miniaturní černé díry o velikosti atomu. Právě tento fenomén by měl experimentálně potvrdit nový obří urychlovač LHC švýcarského střediska CERN, jehož spuštění bylo odloženo na letošek.
Ať už černá díra vznikne jakýmkoliv způsobem, výsledkem je objekt zcela odporující naší představivosti. Hmota tu přestává existovat ve formě, jak ji běžně známe, a přechází do takzvané singularity. Podle matematických modelů má tedy nulový objem a nekonečnou hustotu. Nekonečných hodnot nabývají rovněž gravitace a zakřivení prostoru. Současně tu také přestává existovat čas.
Tohle je ovšem stav při pohledu zvenčí. Pokud by se někdo dostal dovnitř černé díry a tuto šílenou cestu by přežil, uviděl by patrně něco zcela jiného. Co by to mohlo být?
Vesmír Nairai
Autory přelomové studie se stali Kevin Vandersloot z univerzity v Portsmouthu a Christian Böhmer z Univerzity College v Londýně. Oba experti jsou zastánci teorie „smyčkové kvantové gravitace“. Laicky řečeno jde o domněnku, podle níž jsou elementární částice jen jakýmisi uzlíky spleteného prostoru a všechny fyzikální zákony vesmíru jsou určeny vzájemnými vazbami mezi jednotlivými kousky prostoru.
Základ hypotézy smyčkové kvantové gravitace položil už v polovině minulého století známý francouzský fyzik Paul Dirac. V devadesátých letech byla teorie matematicky formulována a použita při výpočtech Velkého třesku a vzniku kosmu. Britští vědci ji pak aplikovali na nitro černých děr.
Výsledek počítačové analýzy byl ohromující. Uvnitř černé díry se může nacházet buď takzvaná červí díra neboli časoprostorový tunel do paralelního vesmíru, nebo se v ní – ačkoliv to zní bizarně - nachází celý vlastní vesmír. V okamžiku vzniku černé díry se nejprve vytvoří univerzum typu Nairai. Jde o prostor pouze jednorozměrný. Čím více hmoty pak černá díra nasaje, tím více se bude rozpínat.
Fantastické tvrzení
Jak ale vyplývá z výpočtů, vesmíry typu Nairai jsou silně nestabilní a po relativně krátké době se buď zhroutí, nebo se přemění na typ „de Sitter“. Není to nic jiného než náš důvěrně známý třírozměrný prostor. Jeho rozpínání pak bude probíhat tak dlouho, dokud ho bude jeho mateřská černá díra napájet nasátou hmotou zvenčí.
Úžasná myšlenka obou vědců má ještě fantastičtější závěr. Protože se i náš vesmír pravidelně soustavně rozpíná, je možné, že ve skutečnosti žijeme uvnitř nějaké černé díry z jiného světa.
Ing. Vladimír Červinka





nahoru
  • NOVá TEORIE
Zkáza přišla z nitra Země

Pád obřího vesmírného tělesa v oblasti dnešního poloostrova Yucatánu byl dle všeobecně rozšířeného názoru příčinou hromadného vyhynutí dinosaurů. Americká paleontoložka Gerta Kellerová se ovšem domnívá, že zánik veleještěrů způsobil supervulkán, který před 65 miliony lety explodoval na území dnešní Indie. Má pro své tvrzení nějaké důkazy?
Na konci křídového období, tedy zhruba před 65 miliony lety, došlo k masovému vymření nejrůznějších druhů živočichů. Ze scény tehdy zmizeli především tehdejší vládci naší planety – dinosauři. Příčinou přírodní katastrofy byl asteroid, který se v blízkosti mexického poloostrova Yucatánu srazil s naší Zemí.
Autory této dnes všeobecně uznávané impaktní teorie jsou geofyzikové Walter a Louis Alvarezovi z kalifornské univerzity v Berkeley. Jako základ jejich hypotézy posloužil objev, který učinili v osmdesátých letech minulého století u Gubbia v Umbrii ve střední Itálii. Na hranici mezi křídovými a třetihorními vrstvami hornin nalezli vrstvičku jílu s vysokým obsahem uhlíku a sazí. Chemický rozbor vzorku prokázal velké množství iridia, vzácného kovu, který je v pozemských půdách zastoupen jen nepatrně. Vysoké procento tohoto prvku naopak obsahují asteroidy, meteority a kosmický prach.
Teorie potvrzena
Protože množství iridia v jílové vrstvičce pětatřicetkrát překračovalo jeho běžnou koncentraci a stáří horniny bylo stanoveno na 65 milionů let, usoudili Alvarezové, že někdy v té době muselo dojít ke kolizi naší Země s jiným kosmickým tělesem. Jelikož se později podařilo objevit podobnou vrstvu i na jiných místech naší planety, došli k závěru, že šlo o srážku gigantického rozsahu.
Tehdy se zrodila hypotéza, podle níž tento střet způsobil hromadné vymření dinosaurů a mnoha dalších druhů na konci období křídy. Když byl pak v roce 1990 nalezen na pobřeží Yucatánu takzvaný Chicxulubský kráter – jizva po srážce naší planety s obřím asteroidem -, teorie Alvarezových byla potvrzena. Co když ale prehistorická zvířata zmizela v důsledku jiné katastrofy?
Proč tedy vymřeli?
Srážka Země s obrovským kosmickým tělesem musela být pohromou nevídaných rozměrů. Lidskou civilizaci by takové kataklyzma zcela jistě takřka okamžitě zlikvidovalo. Dopadli stejně dinosauři a další živočišné druhy na konci křídy?
Paleontologické nálezy koster veleještěrů přinášejí důkazy, že jejich vymírání trvalo nejméně deset tisíc let a možná i déle. Za tuto dobu však následky srážky s asteroidem dávno pominuly. Pokud by nějaký druh dokázal přežít rozpoutané živly po dopadu tělesa a následnou krutou zimu, s vysokou pravděpodobností by nevyhynul. Dinosauři však přesto vymřeli a s nimi i další tvorové. Z povrchu zeměkoule tehdy zmizelo více než 70 procent všech druhů. Vymírání se podle podmořských výzkumů doktora Fuchse z Michiganské univerzity nevyhnul ani mořský plankton. Trvalo déle než 300 tisíc let, než se znovu obnovila jeho populace v plné šíři.
Všechna tato zjištění znamenají jediné. Srážka s asteroidem, ačkoliv byla devastující, hromadné vyhynutí nezavinila. K jaké katastrofě tedy na konci období křídy ještě došlo? Muselo to být přinejmenším stejně děsivé, ale mnohem déle trvající.
Exploze supervulkánu
Proti všeobecně přijímané impaktní teorii odvážně vystoupila v polovině 90. let minulého století Gerta Kellerová, paleontoložka z univerzity v Princetonu v americkém státě New Jersey. Podle ní zkázu způsobily geologické síly naší planety, konkrétně exploze supervulkánu v Dekkánu.
Dekkánská planina, nacházející se dnes na indickém poloostrově, je gigantická plotna vyvřelého čediče. Tloušťka ztuhlé lávy tu přesahuje 600 metrů. Ještě dnes, po 65 milionech let od výbuchu zdejší supersopky, zaujímá plochu přes půl milionu čtverečních kilometrů. V době svého vzniku však bylo jezero žhavého a tekutého magmatu ještě zhruba třikrát větší.
Geologové dlouho věřili, že k výlevům lávy v Dekkánu docházelo postupně v rozmezí statisíců až milionů let. Kdyby tomu tak opravdu bylo, zřejmě by to život na Zemi nijak významně neovlivnilo. Skutečnost je ale poněkud jiná.
Pravděpodobná příčina
Francouzská badatelka Anne-Lise Chenetová z Geologického ústavu v Paříži porovnala radiometrické datování dekkánské lávy s magnetickou orientací krystalků ztuhlého čediče. Současně vzala do úvahy i jeho chemické složení, erozivní zvětrávání a řadu dalších dat. Vše potom vložila do počítače ke zpracování. Výsledky computerové analýzy byly překvapující. Dekkánský supervulkán explodoval přesně na rozhraní křídy a třetihor a soptil pouhých třicet tisíc let.
Naše planeta se dle názorů odborníků zahalila do černého hávu jedovatých mračen, popela a sazí. Teplota atmosféry výrazně stoupla a pak zase hodně poklesla. Země se proměnila v pustou poušť, na níž zubožené ostrůvky živočichů zoufale, ale marně bojovaly o přežití. Nakonec všichni tvorové s hmotností nad dvacet kilogramů vyhynuli.
Jak prohlásila americká paleontoložka Gerta Kellerová, člověk měl nesmírné štěstí, že v té době ještě neobýval naši planetu. Jinak by podobně jako velká prehistorická zvířata výbuch supersopky nepřežil. Čekala by ho rovněž dlouhá, mučivá a neodvratná smrt.
Ing. Vladimír Červinka





















nahoru
  • LIDé A VESMíR
Zvěstovatelka nového slunečního cyklu

Slunce svými paprsky udržuje život na naší planetě a patří mezi stálice. Jeho stálost se ale rozhodně netýká takzvané sluneční aktivity - počet erupcí stejně jako slunečních skvrn se periodicky mění. Právě letos vstupujeme do období zvýšené sluneční aktivity a podle odborníků nás čekají geomagnetické bouře. Maximum nastane v roce 2012.
Sluneční cyklus je přibližně jedenáctiletý a změny sluneční aktivity se projevují pozvolným zvyšováním počtu nejrůznějších fenoménů na povrchu naší zářivé hvězdy. Astronomové zaznamenali první z očekávaných projevů hned čtvrtý den nového roku. Byl jím malý „flek“ velikosti Země.
Vědci skvrnu zaregistrovali na třicátém stupni severní sluneční šířky a označili ji číslem AR10981. Čím je tak významná? Má opačnou magnetickou polaritu než její předchůdkyně na stejném místě. Začíná tedy v pořadí čtyřiadvacátý sluneční cyklus, který podle všeho bude výraznější než ten předchozí. Provázet ho bude nejen zvýšený počet slunečních skvrn, ale i erupce vysílající do kosmu oblaka nabitých částic sluneční plazmy. Co se stane, když zasáhnou zeměkouli?
Poezie vesmíru
Čest stát se prvním „znamením“ nového slunečního cyklu se pokusila získat už 31. července 2006 drobná skvrnka, která si ale vybrala nezvyklé místo - 13. stupeň jižní heliografické šířky. Kromě toho na žhnoucím kotouči vydržela jenom tři hodiny, a tak se astronomové ještě neodvážili začátek nové periody vyhlásit. Teď už ovšem mají jasno. Seriózní vědec Douglas Biesecker z amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru (NOAA) dokonce v poetické náladě označil AR10981 za prvního symbolického „posla jara“.
Začátek vzestupu
Skvrny na naší hvězdě jsou nepředvídatelné - některé zmizí za pár hodin, jiné můžeme pozorovat i několik týdnů. V porovnání se slunečním diskem jsou drobné, ale jejich průměr ve skutečnosti dosahuje až desetitisíce kilometrů. Jeví se nám jako tmavší místa na světlejším pozadí. Zatímco teplota na povrchu Slunce je kolem šesti tisíc stupňů Celsia, skvrny jsou až o dva tisíce stupňů chladnější. Je tomu tak proto, že zde panuje silné magnetické pole bránící stoupání žhavé plazmy na povrch.
Sluneční aktivita nyní bude zvolna stoupat, ale vrchol této křivky je ještě daleko před námi. „Naší hvězdě obvykle trvá několik let, než se z minima dostane k maximu. To můžeme očekávat až v letech 2011 či 2012,“ upozorňuje David Hathaway z Marshallova vesmírného leteckého centra NASA.
Možná se nedovoláme
Jak se tedy změna sluneční periody projeví na naší planetě? „Nadcházející cyklus bude bouřlivější než předchozí,“ oznámil Hathaway na prosincovém zasedání Americké geofyzikální společnosti v San Franciscu. Půjde zřejmě o nejintenzivnější cyklus za posledních 400 let, odkdy pozorování životodárného kotouče probíhá.
Odborníci předpokládají, že Slunce ovlivní naše geomagnetické pole a způsobí takzvané geomagnetické bouře. Ty ohrožují činnost meteorologických a navigačních družic a průvodní rádiové záření může narušit bezdrátové telefonní sítě. Ani počítačové sítě či bankomaty nebudou mít zřejmě dobré období. Jisté ohrožení se může týkat i cestujících v letadlech a astronautů na oběžné dráze. Sluneční hmota procházející pozemskou atmosférou může navíc způsobit výpadky elektrických sítí. Pro příklad nemusíme sahat daleko do minulosti - v roce 1989 sluneční erupce vyřadila téměř na týden rozvodné sítě v kanadské provincii Quebec.
Polární záře
„Naše rostoucí závislost na vysoce sofistikované a v kosmu umístěné technologii znamená, že jsme dnes mnohem citlivější na kosmické počasí než kdykoliv v minulosti," varoval už dříve ředitel amerického NOAA viceadmirál Conrad C. Lautenbacher. Na pozorováních jeho úřadu je dnes vskutku závislá většina civilizovaných zemí.
Můžeme se ale s narůstající sluneční aktivitou i na něco těšit? Nejpříjemnějším průvodním jevem budou bezesporu zajímavé efekty v atmosféře a nejvíce si jich užijí obyvatelé polárních oblastí, kteří budou moci pozorovat nádherné polární záře. Ani pro nás, obyvatele teplejších krajin, ale není vše ztraceno. Právě předpokládaná vysoká intenzita sluneční aktivity může vytvořit pozoruhodné jevy také v našich polohách.
(lup)


Posledni komentare
07.06.2016 22:49:19: bojan ;-) levné půjčky
07.06.2016 22:47:09: ta no, pokus to w blábol :-| půjčka u české spořitelny diskuze
07.06.2016 19:30:58: Ona navštívila prostě skvělý nápad :-P půjčka 12000 kč bez registru
19.03.2016 01:54:27: velmi pohodlné! poradí smiley${1} Download avg pc tuneup 2014
Naši pravnuci nás hlídají

Německý autor Ernst Meckelburg shrnul ve své knize UFO – Návštěvníci z budoucnosti stovky případů, kterými se věda příliš nezabývá nebo je záměrně zatajuje. Jde o příběhy lidí, kteří se během posledních patnácti set let údajně setkali s temponauty – cestovateli v čase. Pokud připustíme, že jde o pravdivou hypotézu, pak se nabízí mimo jiné i otázka, proč tu jsou.
Celých osmdesát případů kontaktů lidí s ufonauty, jak se též temponautům říká, popsal francouzský badatel Jacques Valéé jen za období let 1909 až 1962. Svědkové neboli kontaktéři přišli ve dvanácti zemích světa do styku se 153 humanoidními bytostmi. Celkem čtyřiačtyřicet z nich měřilo okolo jednoho metru, ostatní odpovídali lidským charakteristikám. Pokud svá poselství nepředávali telepaticky, použili k přenosu myšlenek některý ze současných jazyků. Tento fakt podporuje hypotézu, podle níž se skutečně jednalo o návštěvníky z budoucnosti Země.
Modrá záře
Hospodářská krize ještě zuřila, když se v zimě roku 1936 ubytoval v detroitském hotelu Uncle Sam cizinec s aristokratickým chováním. V recepci ohlásil, že měl nehodu a počká na svého přítele. V noci pak zazvonil na obsluhu. Servírka se však v tu chvíli věnovala v restauraci jiným hostům. S nervózním klientem se srazila na chodbě, když volal: „Copak nikdo neslyší?“ Mladá žena se začala omlouvat, když ji muž přerušil: „Dobře, ale přinejmenším...“ To byla poslední slova, která od něho kdy kdo slyšel.
Vzápětí světla v budově zhasla, návštěvníka obklopila modravá záře a poté vyběhl do mrazivé noci. Personál nevěřil vlastním očím, když majitele podniku, který za neplatícím hostem vyrazil, srazil výboj elektrického proudu k zemi. Překvapení však nebralo konce. V pokoji cizince zůstal dopis, jehož obsah byl vskutku podivný. Adresáta „Harryho“ v něm pisatel přímo zoufale žádal o schůzku: „Snad mně dokážeš pomoci. Jinak budu muset žít navždy ve světě, který není mým...“
Muže obklopeného modrým světlem pozorovali svědkové již v létě téhož roku v New Yorku. V Detroitu se však po něm definitivně slehla zem. Jednalo se o temponauta? Pokud ano, podařilo se jej zachránit z časové pasti, v níž se v roce 1936 ocitl?
Neznámá tinktura
Ufonauti mohou být nositeli nepředstavitelných vědeckých poznatků. Vzpomeňme si jen, co všechno umí ve slavném českém sci-fi seriálu Návštěvníci na první pohled obyčejná terénní Lada Niva. Jedna věc je ale fantazie filmařů, druhá pak realita. V ní se často setkáme s ještě záhadnějšími příhodami. Své o tom určitě věděli tři členové narychlo sestavené komise britské vlády, kteří prověřovali nabídku záhadného vynálezce Johna Andrusse.
Do té doby neznámý muž tvrdil, že za použití minimálního množství speciální směsi dokáže vyrobit superlevné palivo pro automobilové a lodní motory. Lze si dobře představit, jaký zájem měla o tuto substanci třeba armáda. Možná i proto obdržel Andruss na svůj projekt zálohu ve výši závratných 250 tisíc liber. Pokus, který měl dokázat pravdivost jeho tvrzení, přitom dopadl nad očekávání dobře. Zpočátku skeptické vládní grémium nechalo naplnit nádrž vybraného motorového člunu obyčejnou mořskou vodou. Sebevědomý chemik do ní nalil neznámou tinkturu a posádka poté bez problémů nastartovala! Experti neskrývali svůj obdiv a zájem.
Rozhodující experiment se uskutečnil na závodním okruhu v Indianapolis. Sportovní automobil podával výkony k plné spokojenosti zástupců britského státního aparátu. Dnes už není jasné, proč se klíčové a nakonec úspěšné zkoušky nezúčastnil i sám Andruss. Jisté je, že ho už nikdo nespatřil ani po veledůležitých testech ve Spojených státech. Zmizel podobně jako středověcí alchymisté, kteří po sobě zanechávali v nejlepším případě jen lahvičku s malým množstvím zlatotvorné tinktury. V tomto případě však směs oživující mořskou vodu došla úplně. Možná i Andruss byl cestovatel v čase, jenž si nakonec uvědomil, že se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě.
Skalní kresby
Temponauti nejsou fenoménem posledních sta let. Pravděpodobně se s nimi setkali i australští Aboriginálové. V roce 1977 objevil pilot a badatel Percy Trezise pod skalním převisem poblíž městečka Laury řadu prehistorických kreseb. Mezi záhadnými bytostmi lze identifikovat například ptáka Emu nebo domorodého ducha – quinkana. Co však říci na vyobrazení bílého muže v šortkách a tričku?
Dnešní sportovní oblečení asi nebylo před třinácti tisíci lety módním trhákem. Jenže právě tak je podle radiokarbonové metody tento artefakt starý. Kdo asi stál neznámému autorovi modelem? Trezise na místě objevil celkem 397 kreseb. Vypovídají pouze pouze o výtvarném nadání původních obyvatel Austrálie?
Loď ve vzduchu
Revoluční Francie už v roce 1790 dávala svým synům pocítit, že ne každý převrat musí být nutně sametový. Ve zjitřené společenské atmosféře, kdy se stále více lidí začínalo - mnohdy oprávněně - bát o vlastní krk, zcela zanikla senzační událost.
Dne 12. června dopadla na vrch poblíž Alenconu obrovská koule. Podle zprávy policisty Liabeufa vystoupil z objektu člověk v oděvu těsně obepínajícím tělo, který před sroceným davem utekl do lesa. Objekt se poté doslova rozpadl na prach. Útěk cizince lze hodnotit jako rozumný počin. Ne všichni ufonauti měli takové štěstí. Někteří kontaktéři totiž skončili – zejména v raném středověku – na hranicích coby čarodějové. Samotné temponauty se chytit nepodařilo, a proto údajné „ďábelské mámení“ museli odskákat alespoň ti, kteří svá tvrzení o únosu „démony“ nebo „vzdušnými sylfy“ neodvolali.
Někdy však setkání s cestovateli časem může proběhnout i zcela klidně. Irský rukopis Komungs Skigga z roku 950 uvádí, že během mše v městečku Cloera se z oblohy spustila kotva zavěšená na řetězu a zabodla se do vrat kostela. Věřící spatřili loď jakoby plující na vlnách neviditelného oceánu. Jeden z námořníků skočil přes palubu. Ve vzduchu se pohyboval jako ve vodě, a „potopil“ se až k dvojramennému bodci. Ten se marně snažil před fascinovaným davem uvolnit, aby pak opět vystoupal vzhůru. Posádka pak kotvu odřízla a odplula.
Vzácný artefakt zůstal do kostelních dveří vetknutý po několik staletí. Badatele na tomto příběhu fascinovalo prolnutí dvou světů, k němuž došlo zřejmě nedopatřením. Lidé na palubě lodi si zjevně vůbec neuvědomovali přítomnost věřících. Vnímali jen liduprázdný oceán.
Příliš krátký let
K další zajímavé událost došlo v druhé polovině 20. století. Televizního technika Sidneyho Padricka v noci z 29. a 30. ledna prý uneslo z pláže Manresa u známého kalifornského městečka Monterey UFO. Na palubě lodi si pak údajně povídal s mužem s výrazně špičatým nosem a s dlouhými prsty u rukou. On i ostatní humanoidní bytosti ve stroji byli oblečeni do kombinéz bez zipů, jejich boty sahaly až k bokům. Nakonec ho opět na pláži vysadili.
Příhodu podrobně zaznamenali důstojníci amerického vojenského letectva a doporučili Padrickovi, aby se o ní příliš nešířil. Podle dochovaných zpráv jej však pokládali za věrohodného svědka. Kontaktér jim však nemohl sdělit o bytostech na palubě víc podrobností – na to byl let příliš krátký.
Pokud se cestovatelé z budoucnosti občas ocitnou v našem světě, jak nás asi vidí? Nabízí se i druhá otázka: zasahují do dění, nebo jen monitorují události v rámci jakýchsi exkurzí do minulosti?
(fh)
Zdroj: Ernst Meckelburg: UFO-Návštěvnící z budoucnosti (Dialog)






nahoru
  • ZA HRANICE POZNÁNÍ
Hledání tajemství života

Mezi snad největší hádanky našeho bytí stále patří otázka lidského vědomí. Věda, filozofie i náboženství se už odpradávna snaží vysvětlit, jak vzniká, jak funguje a co se s ním stane, jestliže člověka zastihne biologická smrt. Přesto se jim to dodnes nepodařilo uspokojivě vyložit. Je tedy vůbec možné uvažovat o oddělené existenci duše a těla?
Neurofyziologové jsou přesvědčeni, že jim jejich dosavadní poznatky získané důkladným zkoumáním lidského mozku dovolily vědomí poznat a pochopit. Proto stále zastávají takzvaný redukcionistický model, jehož podstatou je hypotéza, že mysl je až produktem aktivity nervových buněk. To, že by neurony aktivovalo teprve vědomí a mohlo by tím pádem pracovat nezávisle na těle, rezolutně odmítají. Tím ovšem zcela ignorují nejnovější zjištění zastánců kvantové fyziky.
Druhá skupina vesměs teoretiků věd a filozofů totiž naopak tvrdí, že přístup k řešení problému pouze z hlediska přírodních věd je neplodný a kontraproduktivní, protože jej skutečně zjednodušuje jen na studium nervových výbojů. Na čí straně je potom pravda?
Nekompromisní věda
Podle ortodoxního odborného názoru nemůže existovat mentální komunikace ani telepatie, někteří odborníci popírají dokonce i hypnózu. Vědomí jedince vzniká výhradně na základě elektrochemických procesů probíhajících v orgánu myšlení. Z tohoto důvodu nemůže být přímo ovlivňováno podněty, jež by přicházely z vnějšího světa.
Za tímto - podle všeho mylným myšlenkovým přístupem - stál americký neuropsycholog Donald Hebb (1904 až 1985). V šedesátých letech minulého století formuloval bez důkazů takzvanou hypotézu neuronálních propojení. Z ní vyplývá, že by vědomí a inteligentní jednání vznikalo jako důsledek propojení mezi nervovými buňkami, které tak vytvářejí celé sítě. Tyto nervové svazky jsou následně aktivovány i měněny smyslovými vjemy. A kromě toho ještě tvoří základ paměti.
Pokud by tato povrchní teorie platila, vědomí by nepředstavovalo žádnou zvláštní formu energie, nýbrž stalo by se jen jakýmsi vedlejším produktem elektrochemických procesů odehrávajících se v mozku. Lze z toho vyvodit, že o žádné duchovní složce naší bytosti, která by přežila zánik těla, nemůže být řeč. Jakmile odumře mozek, definitivně zanikne i vědomí.
Neurony a chemie
Přesto se Hebbova hypotéza stala základem současného výzkumu a vyšel z ní například také britský fyzik a biochemik Francis Crick. Podstatou jeho práce se stalo hledání takzvaných neuronů vědomí a on sám věří, že by v případě úspěchu mohl pomoci k lepšímu pochopení jeho fungování díky chemickým dějům. Jeho teorie si všímá kmitání velkého počtu neuronů, které lze pozorovat a měřit v průběhu procesu myšlení.
Podle anglického vědce je akt myšlení výslednicí nesmírně komplexních procesů a každou myšlenku provází aktivita milionů jednotek nervového systému. Čím větší pak je počet propojení buněk zkoumaného jedince, tím má lepší schopnost myšlení.
Jenže i tato verze zcela opomíjí paranormální jevy - pokud je lidský duch skutečně jen výsledkem vlastních mozkových struktur, pak je zcela vyloučen výskyt telepatie. Její existence je však dnes již považována za prokázanou.
Učenlivé trepky
S překvapujícím zjištěním přispěl před časem americký neurolog Stuart Hameroff. Centrem jeho zájmu se stali jednobuněční tvorové a on se snažil doložit, že i mikroorganismy mají schopnost poznávat. Za důkaz mu posloužil experiment s trepkou, která se uměla orientovat v bludišti.
Aby byl tento primitivní živočich vůbec schopen podobného výkonu musí nutně disponovat určitým druhem paměti. Jenže ta dle výše zmíněných teorií funguje pouze na základě komunikace mezi neurony. Jak je potom možné, že i jednobuněčné organismy mají schopnost učit se a uchovávat informace?
Doktor Hameroff přišel s domněnkou, že jim to umožňují rourovité proteinové struktury obsažené v každé buňce, nazývané mikrotubuli. Tato nepatrná tělíska propůjčují primitivním tvorům formu a stabilitu a snad prý i schopnost elementárního rozlišování.
Vzájemné ovlivňování
Tento poznatek přišel velmi vhod zastáncům kvantové mechaniky, která dnes patří k jedné z nejpřesnějších experimentálních věd a týká se funkce submikroskopických částic. Jejich poloha a pohyb jsou přitom neurčité a mohou být hodnoceny spíše statisticky. Hovoří se u nich o nejasné lokalizaci v čase a místě i neurčité kauzalitě.
Zatímco v klasické fyzice je pozorovatel jevu pouze pasivní a jeho mysl je oddělena od sledovaného hmotného systému, v kvantové hraje zkoumatel důležitou aktivní roli. Výsledek se totiž mění podle toho, zda je přítomen nebo ne. A dokonce na pozorovaný objekt může působit na dálku.
Známý matematik a teoretický fyzik Roger Penrose tvrdí, že Hameroffův mikrotubulus má přesně tu správnou velikost, aby mohl zesilovat subatomární efekty v kvantově-mechanické rovině. Rovněž řada jiných badatelů již zjistila, že mezi fenomény PSI a efekty kvantových polí existuje souvislost. Subatomární jednotky, které spolu byly původně spojeny, se po rozdělení údajně vzájemně ovlivňují i na velkou vzdálenost. Podobným způsobem jsou informace předávány třeba právě při telepatii.
Nezávislý duch
Geniální fyzik David Bohm z Londýnské univerzity, který žil v letech 1917 až 1992, kdysi prohlásil, že tak existuje možnost, aby byl celý vesmír složen z dílů, z nichž každý osahuje informaci o celku. V rámci tohoto holistického modelu by pak mohl mít i náš mozek přístup k univerzálním informacím.
Co když se ortodoxní neurofyziologové mýlí a vědomí rozvinuté v každém jedinci je skutečně jakýmsi mostem mezi vesmírným vědomím a hmotou?
(dtk)












nahoru
  • MEZI NEBEM A ZEMí
Zmizeli v mimoprostoru?

Před více než čtyřiceti lety se v kalifornské rezervaci Angeles National Park ztratilo několik dětí. Je ale vůbec možné, aby člověk zmizel a nezůstala po něm jediná stopa? Moderní fyzika připouští, že za hranicí našeho světa existují paralelní vesmíry, do kterých se za určitých podmínek mohou lidé skutečně propadnout.
Sérii tragédií odstartovalo 5. srpna 1956 podivné zmizení dvou studentů. Naposledy byli Donald Lee Baker a Brenda Howellová viděni v blízkosti mohutné skály, zvané podle bizarního tvaru Devil´s Gate (Ďáblova brána).
O pár měsíců později, 23. dubna 1957, se na stejném místě ztratil osmiletý Tommy Bowman. Chlapec byl na procházce v rezervaci se svými rodiči a příbuznými. Na cestě s mnoha zákrutami zahnul za roh a už ho nikdo více nespatřil. Rozsáhlá policejní akce byla neúspěšná. Po dítěti jako by se slehla zem. Stali se mladí lidé obětí nějakého perverzního vraha?
Volání o pomoc
K neobjasněným zmizením záhy přibyl další, ještě záhadnější případ. V blízkosti Ďáblovy brány se 7. srpna 1959 ztratil devítiletý Francis Elliot. Byl zde se svými rodiči na výletě, a když se schoval za malou skalku, nikdo netušil, že to je naposledy, co ho viděli živého.
Matka s otcem začali pohřešovaného syna hledat. K jejich údivu se jim ozval chlapcův hlas. Zněl jakoby přímo ze vzduchu, nikoho ale nebylo vidět. Přesto bylo jasně slyšet, jak hošík pláče a volá maminku. Současně stále dokola opakoval, že je stále zde, jen nemůže ven.
Když zoufalí Elliotovi dítě nenašli, zalarmovali policii. Na místo dorazili šerif i se svým zástupcem a oba potvrdili, že chlapce slyší. Malý Francis bez ustání opakoval, že nikam nešel, ale najednou se ocitl někde jinde.
Jeho hlas zněl z povětří ještě několik hodin. Potom začal slábnout a nakonec úplně zmlknul. Poslední slova byla obzvláště deprimující: „Je nás tu několik a nemůžeme ven. Pomozte nám, prosím!“
Na druhé straně
K takřka identickému případu došlo již roku 1888 ve Velké Británii. V Londýně tehdy beze stopy zmizela třináctiletá Jennifer. Když se ani po několika hodinách nevrátila ze školy, obrátili se její rodiče na policii.
Pátrání po dívce se ujal ambiciózní úředník Scotland Yardu Marc Hopkins. Zpočátku probíhalo vyšetřování velice nadějně. Policistovi se už po několika hodinách podařilo objevit uličku, kde byla pohřešovaná viděna naposledy. Stopa zde bohužel také končila. Když však jeden z vyšetřovatelů zavolal na Jennifer jménem, v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného.
Uprostřed ulice se jakoby ze vzduchu ozval dívčin hlas: „Já jsem pořád tady, ale nemůžu najít tu díru zpátky.“ Poté začal slábnout, až nakonec zcela zanikl. Okno do paralelního vesmíru se zřejmě definitivně uzavřelo.
Propadl se do nicoty
V roce 1880 zmizení mladého muže vidělo několik svědků dokonce na vlastní oči. Stalo se to na malé farmě v Texasu.
Tehdy rodinu Langových navštívilo několik přátel. Farmář David Lang jim vyšel v ústrety. Ušel asi dvacet metrů, když se náhle před zraky kamarádů i svých blízkých rozplynul ve vzduchu. Domů se už nikdy nevrátil.
Uplynulo několik let. Na místě, kde muž zmizel, z neznámých příčin stále nerostla tráva. Zůstával tu jakoby pokosený přesný kruh v průměru přibližně dva metry. Jedenáctiletou Sarah, která si v této části usedlosti ráda hrála, jednoho dne napadlo stoupnout dovnitř kruhu a zavolat na tatínka. K jejímu nesmírnému úžasu a zděšení se jí otec opravdu ozval. Volal o pomoc. Tvrdil, že je stále na jednom místě, ale nemůže se odtud dostat. David Lang si prý povídal se svou dcerou přes čtvrt hodiny. Pak jako v jiných případech začal jeho hlas slábnout, až nakonec ustal.
Podobných příběhů bylo zaznamenáno ještě několik. Nikdy se však nepodařilo ztracené lidi vypátrat nebo zjistit, co se jim skutečně stalo. Pokud opravdu uvízli v jakémsi mimoprostoru, pak se kolem nás může kdekoliv a kdykoliv otevřít smrtící past, ze které není návratu.
Ing. Vladimír Červinka

nahoru
  • HISTORICKé OTAZNíKY
Záhadný národ Anasaziů

Desítky gigantických staveb o ploše až tří fotbalových hřišť a výšce pěti pater postavila tajemná civilizace Anasaziů před tisíci lety. Na vrcholcích hor budovali astronomické observatoře a svá města propojili tisíci kilometrů silnic, ačkoliv vůbec neznali kola. To vše vyvolává záplavy otázek, na které vědci dosud nedokážou uspokojivě odpovědět.
Centrem civilizace Anasaziů byl kaňon Chaco ležící na jihozápadě USA ve státě Nové Mexiko. Starobylý národ však obýval mnohem větší území, které zasahovalo až do Arizony, Colorada a Utahu, a jeho plocha asi šestinásobně přesahovala Českou republiku.
První obyvatelé tohoto kmene žili kočovným způsobem a zhruba před dvěma tisícovkami let se začali usazovat. Ale ještě pět set let poté žili v jeskyních a na rozdíl od ostatních jen trochu vyspělejších kultur neuměli vyrábět hliněné nádoby. Za další dvě až tři století však najednou nastal nepochopitelně závratný rozvoj celé jejich civilizace.
Kolosální stavby
Anasaziové začali budovat gigantické stavební komplexy, zvané puebla. Největší z dosud objevených – se sedmi stovkami místností - nese jméno Pueblo Bonito. Ještě záhadnější, než nepochopitelně ohromná rozlehlost, je jejich rozmístění. Jsou totiž rozloženy v dokonalé souřadnicové síti s pravidelnými vzdálenostmi s dodržením i takových detailů, jako je umístění dveří či ventilačních otvorů. Který geniální architekt navrhnul tuto stavbu před 1100 lety? A proč to udělal právě tímto způsobem?
Pro současné vědce je hádankou už to, jak vůbec mohl někdo obří celky postavit. Vždyť Anasaziové neznali kola ani nepoužívali tažný dobytek. Jen pro samotné zastřešení by museli dotáhnout vlastníma rukama z asi sto kilometrů vzdálených horských pralesů více než dvě stě tisíc kmenů vážících až půl tuny. Přitom na každý z největších komplexů bylo podle odhadu použito asi padesát milionů kamenů!
Anasaziové však vybudovali také tisíce kilometrů dlouhou síť rovných silnic včetně mostů či nájezdů, které spojují osmdesát míst a jsou až dvanáct metrů široké. Silnice se přitom ze dna kaňonu Chaco rozbíhají přes okolní plošiny do všech světových stran. Nabízí se proto otázka, proč to dělali, když k pochodu by jim stačily i úzké cesty vznikající bez větší námahy?
Astronomický počítač
Další obrovskou záhadou je rozsah jejich hvězdářských znalostí. Na hoře Fajada Butte nebo-li Sluneční dýka zřídili úžasné „zařízení“, které bychom mohli označit za kombinaci observatoře, planetária a orloje, anebo při troše fantazie za kamenný počítač. Pohyb vesmírných těles se zde totiž v astronomicky významných dnech přesným způsobem promítá do obrazců vytesaných v kameni.
Když štěrbinou ve skále, podle které je hora pojmenována, projdou paprsky slunce při jeho východu ve dnech slunovratu či rovnodennosti, dopadnou jako dýka na střed jedné ze dvou spirál vytesaných do kamene. Paprsek pak putuje po obraze a označuje tak jednotlivé dny slunovratu. Prostřednictvím tohoto dokonalého zařízení lze dokonce přesně předpovídat nejen pohyb Slunce, ale také Měsíce.
Obdobným způsobem, jako Sluneční dýka, však mohou sloužit i jednotlivá puebla, která mají podle slunovratových dní orientovány dveře, okna či výklenky, některé z nich souvisí zase s pohybem Luny. Anasaziové jako jediní na světě dokonce zakomponovali do svých staveb i 18,5 roku trvající lunární cyklus.
Kultovní rituály
Vědci nejdříve odhadovali počet obyvatel velkých puebel na více než tisíc, podle nedávných výzkumů však tyto stavby k stálému bydlení vůbec nesloužily. Svědčí o tom nepatrný počet ohnišť a malé množství odpadků. Navíc většina místností byla zcela oddělena a izolována od ostatních pokojů i od vnějšího okolí. Odborníci se proto nyní domnívají, že se jednalo o velká obřadní místa, která byla pravidelně užívána, po většinu času však zůstávala prázdná. K čemu uzavřené prostory sloužily a o jaké úžasné rituály se muselo jednat, když se „vyplatilo“ věnovat takové gigantické úsilí na neobydlené stavby, však vědci netuší.
Hlavním centrem v každém případě byly tajemné kultovní části zvané Kiva, které měly kruhový tvar, byly zahloubené do země a přístup do nich byl možný pouze shora po žebříku. Uvnitř se nacházela kruhová lavice, jámy na oheň a kanál pro přívod vzduchu k němu. Záhadných obřadů se však prý nezúčastňovali jen živí lidé, ale i mrtví, kteří měli přicházet z otvorů uprostřed podlahy.
Civilizace kanibalů?
Současní obyvatelé této oblasti jsou indiáni Hopi, Zuni i další a všichni se považují za potomky Anasaziů. Podle jejich pověstí byl kaňon Chaco shromaždištěm klanů, na kterém si měly vyměňovat své obřadní zkušenosti.
Archeologové zde dosud odhalili patnáct velkých Kivas, schopných pojmout až několik set lidí najednou, a více než stovku menších. Podle studie Christy Turnera, jenž tu při zkoumání kostí nalezl desítky stop svědčících o kanibalismu, si lze představit, o jaké kulty se asi jednalo. Závěry tohoto vědeckého výzkumu však vzbudily mezi domorodci podrážděnou reakci.
Je ale zajímavé, že tito indiáni dodnes žijí v moderních pueblech, ve kterých vždy stojí také Kiva. Účast kohokoliv jiného na svých obřadech nepovolují. V posledních letech nesouhlasí ani s pokračováním archeologického bádání, nejsou dokonce ochotni hovořit ani o skalních kresbách, které stále vytvářejí.
Kam a proč zmizeli?
Kaňon Chaco opustili Anasaziové někdy na přelomu 12. a 13. století a za dvě stovky let jako by se po nich slehla zem. Podle mýtů kmene Hopi odešli, protože je zavolal Velký duch. Klíč k vyřešení této hádanky se však může nacházet v legendách o počátcích této civilizace. Zunijské mýty totiž hovoří o stvoření jakýmsi hermafroditním bohem, kterého zároveň ztotožňují s nebeskou klenbou. Boží synové prý sestupovali na Zemi v „šípech z blesků“ a přinesli sem život i „myšlenku“. Jakýsi kněz pak od nich obdržel zvláštní posvátný předmět, kterým mimo jiné dokázal přivolávat déšť. Ten byl uchováván v záhadném pueblu Itiwana, které mělo být středem světa.
I když do dnešního dne bylo v kaňonu Chaco objeveno téměř čtyři tisíce archeologických míst, prozkoumáno bylo pouhé jedno procento z nich. Kdo ví, co se ještě pod povrchem nekonečně rozlehlých prostor obývaných před tisícovkou let záhadnou civilizací Anasaziů skrývá. Pokud se podaří vše důkladně probádat, možná najdeme také odpověď, proč své centrum v Chaco tak náhle opustili.
Iv
nahoru
  • NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY
Hrůza z Tennessee

Počátkem 19. století začalo farmářskou rodinu Bellových sužovat jakési prokletí. V bytě jim poletoval nábytek, neviditelné ruce je tahaly za vlasy a v domě se zhmotňovaly nejrůznější přízraky. Na řádění zlých sil se dokonce přijel podívat i Andrew Jackson - budoucí americký prezident. Událost, která vešla ve známost jako „hrůza z Tennessee“, se považuje za jednu z nejproslulejších záhad Ameriky.
Americký historik Albert Virgil Goodpasture jako jeden z prvních vylíčil průběh událostí ve svém díle History of Tennessee z roku 1886. Fenomén začal, když zámožný farmář John Bell z malého městečka Adams se jednoho letního rána roku 1817 vydal jako obvykle na obhlídku svých pozemků. Tentokrát ho ale čekalo nemilé překvapení. Na jedné louce se proti němu znenadání vyřítil obrovitý černý pes. Podle mužových slov se prý zhmotnil doslova z ničeho a okamžitě na něho zaútočil. Oči mu prý přitom svítily jako lampy a zlověstně vrčel. Vyděšený farmář se dal na útek, psisko ho však pronásledovalo až ke dveřím jeho stavení. Tam najednou zmizelo, jakoby se propadlo do země.
Toho dne již John Bell zůstal doma a další ráno při odchodu z baráku se raději vyzbrojil těžkou ručnicí. Místo psa však na něho pro změnu zaútočil obrovský přízračný pták. Muž po děsivém dravci vypálil několik výstřelů, k jeho úžasu ale kulky prolétly tělem opeřence jako řídkou mlhou. Statkáři nezbylo než znovu utéct.
Podobné ataky hrůzných stvoření se ovšem opakovaly téměř každý den. Jen v domě se prozatím cítil v bezpečí. Avšak zhruba měsíc po prvním zjevení přízračného psa se neznámé síly projevily také v příbytku Bellových.
Hlas ze záhrobí
Zpočátku se zvenčí ozývalo příšerné škrábání a podle slov příslušníků rodiny uvnitř stavení jakoby se proháněly vyhladovělé krysy. Slyšeli vrčení a hryzaní, o několik dnů později je v noci kdosi surově políčkoval a tahal za vlasy. Současně se samy otevíraly skříně, nádobí a příbory létaly vzduchem a z lůžek padaly přikrývky.
Záhadný poltergeist údajně sužoval Bellovy déle než rok. Poté se v domě začala zjevovat nejrůznější přízračná zjevení. Mezi nejhrůznější patřily ohnivé postavy a poletující černé fantomy. Farmář i jeho blízcí už byli na pokraji psychického zhroucení. A pak - jednoho dne duch promluvil. Rodina se právě chystala k večeři, když se nad nimi prý ozval nepříjemný skřípavý hlas: „Já jsem Kate Battsová, stará čarodějnice, a jsem odhodlána Johna Bella soužit tak dlouho, dokud ho nedoženu k smrti.“
Farmář údajně starou ženu při jednom ze svých obchodů nepředstavitelným způsobem ošidil a ona zchudla a zemřela. Teď se mu prý chce pomstít. Muž si sice na žádnou Kate nevzpomínal, ducha to ale nezajímalo.
Vyhnala i prezidenta
Podle jiných zdrojů se po několika dalších týdnech hrůzyplný hlas ozval znovu a tentokrát se představil jako věštkyně. Předpověděla užaslým Bellovým přesné datum americké občanské války a dokonce i obou světových konfliktů. Tou dobou si už o prokleté farmě v Tennessee povídalo celé okolí a nenápadný selský dům údajně poctil svou návštěvou generál Andrew Jackson – budoucí americký prezident.
Přijel na podzim roku 1818, aby si s duchem staré čarodějnice osobně promluvil. Později se ukázalo, že jeho záměr byl zcela jiný. Doprovázel jej prý profesionální vymítač duchů, který měl za úkol zastřelit Kate stříbrnou posvěcenou kulkou. Jenomže když prý exorcista sáhnul po zbrani, jakási neviditelná ruka mu vyťala pořádný políček a on ve strachu utekl. Budoucí první muž USA údajně odešel ve spěchu také. Útoky přízračné bytosti od té doby byly mnohem nebezpečnější. John Bell byl prý několikrát bolestivě zraněn a v roce 1820 na následky poranění zemřel.
Sedm let klidu
Po jeho smrti se Kate soustředila na farmářovu dceru Betsy a jejího snoubence Joshe Gardnera. Po opakovaných výhrůžkách a pronásledováních dívka od plánovaného sňatku raději odstoupila, čímž zřejmě staré čarodějnici udělala radost. Přízrak totiž slíbil, že sedm let budou mít klid a své slovo skutečně dodržel.
Po této době se řádění neznámých sil objevilo znovu, ale prý už trvalo jen dva týdny. Nikdo víc už potom o Kate Battsové neslyšel. Událost z Tennessee však ještě dlouhá léta nedala místním obyvatelům klidně spát a dodnes se považuje za jednu z největších záhad Ameriky.
Ing. Vladimír Červinka


nahoru
  • TAJEMSTVÍ PŘÍRODY
Bájná okapi

Podezření, že záhadný živočich z čeledi žirafovitých ve volné přírodě vyhynul, padlo. Ačkoliv se legendární okapi vyskytovala i předtím zřídka, přežila krvavé boje občanské války v Kongu a zřejmě vymírá přirozenou cestou. Vydá černý kontinent ještě nějaké další tajemství? Pátrání členů Mezinárodní kryptozoologické společnosti pokračuje.
Vědci ze Světového fondu na ochranu přírody a Konžského institutu pro ochranu přírody našli sedmnáct zřetelných stop okapi začátkem června na území konžského národního parku Virunga. Světové agentury přinesly zprávy o tom, že badatelé objevili i další důkazy přítomnosti tohoto mimořádně vzácného živočicha. Pravděpodobně se jednalo o trus a srst ulpělou na vegetaci v pralese.
Ve volné přírodě byla okapi naposledy pozorována v roce 1959. V zoologických zahradách na celém světě jich do dnešního dne přežilo 140, v celé Evropě najdeme pouhých 53 jedinců.
Trnitá cesta za poznáním
Příběh okapi dokládá, jaká překvapení nám může příroda na Zemi ještě přichystat. Objev tohoto živočicha byl pro západní civilizaci na přelomu 19. a 20. století senzací prvního řádu. Už v roce 1890 se americký dobrodruh a žurnalista Henry Morton Stanley prodíral konžskou divočinou a byl překvapen, když se tamní Pygmejové na rozdíl od jiných afrických domorodců nepodivovali jeho koním. „Podobné zvíře chytáme do jam. Říkáme mu o´api,“ popsal Stanley později výpověď Afričanů. Novinář tajemného živočicha označil za pralesního osla. Později se ale ukázalo, že se zmýlil.
Jako jeden z mála osvícenců vzal Stanleyho svědectví vážně zástupce britské koruny v Ugandě a pozdější tamní guvernér Henry Johnston. Během dobrodružné expedice v roce 1899 zachránil život skupině Pygmejů a ti mu slíbili pomoci lapit záhadného tvora. Na místním trhu pak cestovatel zakoupil dvě čelenky z pruhované kožešiny, jež nepatřila žádnému v té době známému zvířeti. Až na druhé výpravě mu domorodci darovali lebky a pruhované kůže ze dvou ulovených „o´api“. Johnstonův předpoklad, že záhadný obyvatel pralesa bude lichokopytník příbuzný koni, se ale nesplnil. Extrémně plachého tajemného savce vědci posléze zařadili do čeledi žirafovitých.
Dobrodružství pokračuje
Okapi se zaslouženě dostala do emblému Mezinárodní kryptozoologické společnosti. O životě tohoto takřka bájného zvířete se ale toho moc neví. V zooparacích jich žije velmi málo a ve volné přírodě vědci neměli šanci je důkladně prozkoumat.
Více než tisíc členů organizace však neúnavně pátrá i po dalších, dosud neobjevených tvorech na černém kontinentu. Podaří se jim v konžském deštém pralese objevit důkazy třeba o existenci veleještěra Mokele mbembeho, o jehož přítomnosti v pralese Pygmejové nepochybují? Snad ano. Pokud krvavou občanskou válku přežila okapi, mohlo se to povést i tajemnému tvorovi, kterého Afričané nazývají jago-nini nebo amali.
(fh)





nahoru
  • MAGICKÁ MÍSTA
Tvář na zdi

Básnická sbírka Kytice Karla Jaromíra Erbena nešetří záhadami, tajemnými událostmi a nadpřirozenými bytostmi. K napsání jedné ze svých nejslavnějších básní Svatební košile našel autor inspiraci v pověstech, které opřádají jihočeské Velhartice. Navštívíme-li dnes zdejší kostel, můžeme se přesvědčit, že cosi nevysvětlitelného tu opravdu přetrvává.
Podle vyprávění odešel kdysi dávno jeden z místních mladíků do války, z níž se už živý nevrátil. Byl pohřben ve Velharticích a jeho dívka se soužila žalem. Měla však ještě jednoho nápadníka, který nesnesl věčné odmítání a rozhodl se pomstít. Pomocí černé magie oživil mrtvého vojáka a doufal, že svou milou unese. Mrtvý a živá, to nemůže skončit dobře, těšil se. A vskutku - mladík vstal z mrtvých a už se zdálo, že v jeho náručí zemře i jeho vyvolená. Na poslední chvíli však zasáhly mocné nadpřirozené síly a dívku zachránily.
Znovuobjevený obrys
Velhartický kostel zasvěcený Máří Magdaléně byl postaven roku 1373, ale zdejší místo bylo používáno jako pohřebiště už za časů velkomoravské říše. Údajně právě v té době došlo k jeho znesvěcení praktikami černé magie a bylo zapotřebí několika pokusů, než se podařilo zlé síly zahnat.
Pověst i Erbenovu báseň připomíná zvláštní vlastnost kostelní zdi: tvoří se totiž na ní obrys dívčího obličeje. Naše čtenářka paní Marie Hrachová nám napsala, že zatímco podle některých názorů se kontura na stěně poprvé objevila po natáčení filmu Kytice, ve skutečnosti se zřejmě vynořila už mnohem dříve.
Poté, co byl kostel opraven, obrys se pod novou omítkou ztratil. „Jak ale zase chátrá, tvář se znovu vytvořila,“ píše paní Hrachová.
Kdo se dívá ze zdi
Možná je velhartický obličej pouze hříčkou špíny na staré omítce či vzniká vzlínáním vlhkosti. Nebo snad tohle prozaické vysvětlení nestačí a musíme hledat v oblasti nadpřirozena? Panují také domněnky, že obrys patří jisté dávné hradní paní nebo že připomíná tragédii, při níž se nedaleko svatostánku zabila mladá žena.
Kostel se má v dohledné době opět opravovat. Zřejmě tedy nezbývá než počkat, zda si tajemná dívčí tvář najde cestu na povrch i potom.
(lup)

nahoru
  • VESMÍR
Kosmické představení

Vidět polární záři na obloze patří mezi nezapomenutelné zážitky. Někteří vyvolení mohou fascinující hru barev pozorovat na vlastní oči dokonce v místě jejího vzniku, tedy v horních vrstvách atmosféry. Snímek nádherného jevu pořídili na oběžné dráze například astronauté z raketoplánu Discovery.
Na vzniku polární záře se podílí především sluneční vítr, tvořený nabitými protony a volnými elektrony. Částice letící rychlostí až tisíc kilometrů za sekundu vtahuje magnetické pole Země do horních oblastí atmosféry, kde narážejí na molekuly vzduchu. Uvolňuje se přitom energie v podobě světla a vzniká fascinující zářivé představení, zbarvené ze všeho nejčastěji zelenožlutě nebo načervenale, což způsobuje kyslík. Nebo také modře až fialově – to je naopak závislé na dusíku. Pro úplnost dodejme, že snímek pořídili členové mise STS – 85 z paluby raketoplánu Discovery již před devíti lety.
(tor)
Foto: NASA
nahoru
  • PŘEDPLATNÉ NA ROK 2006
Milí čtenáři,
přenechejte starosti se sháněním časopisu naší redakci a zajistěte si jeho dodávku až do domu. Ti, kteří si předplatí Magazín 2000 záhad na jeden rok (nebo půlrok) zaplatí za jeden výtisk 31 Kč. Celoroční předplatné za 26 čísel činí 806 Kč nebo 403 Kč na půl roku.
Slovenští čtenáři si mohou časopis předplatit na adrese Mediaprint - Kapa Pressegrosso, a.s., oddelenie inej formy predaja. PO Box 183, 830 00 Bratislava 3, Tel.: 244 458 816, 244 458 821, fax: 244 458 819, e-mail: predplatne@abompkapa.sk.
Budeme rádi, když Vás uvítáme mezi našimi předplatiteli.

A jak si časopis předplatit?

Čitelnš vyplněnou objednávku včetně kopie ústřižku složenky typu C za uhrazenou platbu zašlete na adresu :

Vydavatelství ETNA , PO Box 83, Kafkova 19, 160 41 Praha 6.
Telefonujte a faxujte na: 233 337 646.
Nebo pište na e-mail: etna@mbox.vol.cz
Pokud platíte převodem z účtu na účet, pak částku převeďte na účet číslo: 1413120267, banka: 0100.
Jako variabilní symbol uveďte jakoukoli kombinaci sedmi číslic.

Děkujeme Vám
Redakce
nahoru
  • EDITORIAL
Milí čtenáři,

Když se řekne Sedm divů světa, většina si hned představí pyramidy v Egyptě. Je to možná tím, že se tyto kamenné jehlany v blízkosti Káhiry dodnes vypínají k modré egyptské obloze. V dávné minulosti však bylo možné spatřit i zbývajících šest nejpozoruhodnějších architektonických a sochařské výtvorů, jaké kdy svět poznal.
Nikdo ale přesně neví, proč byl tento seznam sestaven. Možná šlo o první turistický průvodce po zemích východního středomoří. Jejich počet ale není vůbec náhodný. Číslici sedm byl totiž přikládaný velký význam. Sedmička byla už od nejstarších dob považována za posvátnou a bylo spojována s tajemnými událostmi. Postupem času velkolepé stavby zchátraly a zanikly. Co však odlišuje tyto výjimečné stavby od ostatních výtvorů v historii lidstva, jak za starých, nebo současných časů, je to, čím ohromují. Vždycky dokáží působit na lidi jako div. Na světě však existuje mnoho památek,prastarých nebo nedávno postavených, které jsou krásné a v lidech vzbuzují úžas i úctu. Neměly by uniknout naší pozornosti a mělo by se jim dostat naší náležité péče.
Možná právě proto švýcarská nadace New 7Wonders vyhlásila v roce 2001 anketu, ve které mohli účastníci navrhnout nové divy světa. Z navržených památek vybrali přední světoví architekti na konci roku 2006 21 finalistů. Pojďme se tedy podívat na staré i ty novější divy tentokrát na stránkách magazínu.
Vaše redakce
nahoru
  • ZVLášTNí úKAZY
Strašidelná hospoda

Těžké kroky vycházející ze sklepa, kde nikdo není. Místnost, ve které máte pocit, že vás někdo sleduje. Odstavený vařič, jehož jste zapomněli vypnout. Možná i vás by napadlo, že nejste doma sami. Podobný pocit mají také majitelé zrekonstruovaného hostince na severu Čech. Podle nich v jejich šenku straší.
Přibližně pětadvacet kilometrů severně od Liberce se nachází malebné městečko Frýdlant v Čechách, v jehož okolí se událo už mnoho kuriózních i tajemných událostí, o nichž jsme vás už informovali. Tentokrát však zamíříme dolů do města.
Nedaleko historického náměstí, v těsné blízkosti radnice, se nalézá hostinec se starobylým jménem „Šenk u wéwody fridlantského“. Ještě před několika lety stával na jeho místě zdevastovaný baťovácký dům. Noví majitelé, kteří ho v 90. letech minulého století koupili, se ale rozhodli pro radikální změnu. Během pár roků vyrostla na ploše zchátralého stavení přesná replika dobové středověké krčmy.
Kluci měli strach
„Všechno začalo v době, kdy jsme hostinec uvedli do provozu“, vzpomíná na nepříjemné události s mrazením v zádech hostinská. „V jedné z rozlehlých síní nad šenkem je malý kout k našemu odpočinku. Oba naši synové tu rádi bývají až do večera. Jenže jednoho dne za námi přišli, že se v salonku bojí. Mají prý neodbytný pocit, že s nimi v místnosti ještě někdo je.“
Žena si zprvu myslela, že je to nějaký klukovský žert. Jakmile ale vkročila do oddechového pokoje, zmocnil se jí velmi nepříjemný pocit. Přestože topení běželo na plný výkon, v salonku bylo citelné chladno. Navíc měla dojem, že se na ni odněkud upírají čísi slídivé oči. Dokonce ani pes tam nechtěl za nic na světě vkročit. Když ho tam majitelé nakonec v náručí přinesli, začal se třást po celém těle a jakmile ho pustili, ihned utekl.
Druhý den jakoby se nic nestalo. V místnosti bylo opět teplo a tíživý pocit zmizel.
Kroky ve sklepě
Několik dní poté seděla paní spolu se svou kamarádkou v šenku a povídaly si. Byl právě zavírací den a hospoda byla úplně prázdná. Uprostřed rozhovoru náhle obě ženy zaslechly, že dole ve sklepě někdo chodí.
„V prvním okamžiku jsem si myslela, že se mi to jen zdá,“ říká o svém zážitku šenkýřka. „Jenže když to slyšela i moje známá, nemohla to být žádná halucinace. Obě jsme jasně vnímaly, jak pod námi kdosi dupe.“
Ženy chvíli seděly potichu, potom paní hostinskou napadlo jednoduché vysvětlení. Vrátil se asi její muž, prošel nepozorovaně kolem nich a kutí něco ve sklepě. Dodala si proto odvahy a spolu s kamarádkou sestoupily po schodišti dolů. K jejich údivu bylo ale sklepení prázdné. Také těžké mužské kroky ustaly jako když utne. Jakmile ale obě přítelkyně vystoupily opět do šenku, ozvalo se dusání znovu.
Teď už měla paní domu jasno. V hospodě straší! Jenže jak je to možné, když jde jen o repliku historické budovy?
Pomoc v nouzi
Zjistilo se, že hostinec je vybudován přesně na místě, kde v minulosti stávalo městské vězení. V kobkách žaláře kdysi úpěla řada lidí a někteří z nich tu čekali i na svou poslední cestu, končící na frýdlantském popravišti. A je možné, že část sklepních prostor zůstala neporušena.
Od té doby chodí šenkýřka do sklepa jen s velkým sebezapřením a večer raději vůbec. Před časem se jí totiž zdálo, že tu zahlédla černý pohybující se stín. Jenže duch asi nemá v úmyslu škodit, nýbrž naopak pomáhat. „Začali jsme pořádat sobotní večery s šermem a dalším historickým programem. Při té příležitosti vždy rozděláváme oheň ve velikém krbu. Jednou jsem na to ale v roztržitosti zapomněla. Přesto když dorazili hosté, polena v krbu hořela jasným plamenem. Kdo je zapálil, to dodnes nechápu,“ tvrdí hostinská.
Jiný důkaz přízně podal přízrak o několik týdnů později. V kuchyni tehdy zapomněli hrnec s jídlem na zapnutém sporáku. Když si na to majitelé o pár hodin později vzpomněli, byl k jejich úžasu rendlík odstavený a kdosi neznámý vařič vypnul.
Kdo ve frýdlantské hospodě nezištně pomáhá? Pokud je to opravdu duch, jak si to mnozí myslí, pak se mu zřejmě historické prostředí i program líbí a má pocit, že se vrátil do svých důvěrně známých časů.
Ing. Vladimír Červinka

nahoru
  • DOBýVáNí VESMíRU
Lunární elektromobil

Prvenství Neila Armstronga v chůzi po Měsíci je všeobecně známé. Málokdo by však asi dovedl odpovědět na otázku, kdo byl prvním řidičem automobilu na jeho povrchu. Jelikož sovětský Lunochod byl naváděn ze Země a Rusové na našem blízkém sousedovi nikdy nebyli, vítězství si i v této „disciplíně“ odnesl Američan – David Scott.
Svůj první automobil přepravili astronauti USA na naši jedinou přirozenou družici při svém čtvrtém přistání. Apollo 15 odstartovalo přesně před pětadvaceti lety, konkrétně 26. července 1971 a přistávací modul dosedl na okraji Moře dešťů, poblíž nejvyšší měsíční hory Mount Hadley, vysoké asi jako pozemský Mount Blanc.
Snadný pohyb
Zatímco pilot posádky Alfred Worden kroužil kolem Měsíce, její velitel David Scott a James Irvin prováděli průzkum na povrchu, při kterém však na rozdíl od předchozích posádek nemuseli jen pochodovat.
Protože skafandry byly objemné a svazující, astronauti se při pohybu rychle unavili. Nyní však měli k dispozici elektromobil Lunar Roving Vehicle, zkráceně zvaný Rover. Ten byl vybaven i parabolickou anténou, která umožňovala přímý televizní přenos. Kosmonauti s ním uskutečnili tři výpravy, při kterých nasbírali sedmasedmdesát kilogramů měsíčních hornin.
Měsíční „show“
Diváci díky novému vozidlu mohli sledovat, že astronauti neplnili jen stanovený program, ale ještě se přitom typicky americkým způsobem bavili.
Například Scott se rozhodl nejprve pořádně vyzkoušet jízdní vlastnosti vozítka. „Drž se Jime, geologie počká,“ řekl a začal přejíždět přes menší krátery a kličkovat mezi většími. Irwin zase při nabírání malých kamenů speciálními hrabičkami hlásil: „Patnáct jednou ranou, jako když shrábneš bank v pokeru!“ Oba chvíli bez úspěchu viklali velkým balvanem a na pokyn z řídícího střediska, aby raději sbírali vzorky půdy, opovržlivě odpověděli: „Těch máme celý pytel!“
Kromě mnoha významných vědeckých experimentů pak předváděli i pokus z učiva fyziky pro základní školy – upustili současně kladivo a husí brk - a oba předměty ve vzduchoprázdnu skutečně padaly stejnou rychlostí.
„Vltavíny“ na Měsíci
Mise se úspěšně vrátila 7. srpna 1971. Jejím senzačním objevem byly drobné sklovité kuličky zeleného zabarvení - trochu obdobné jako naše vltavíny.
Na možná ještě větší senzaci spojenou s touto výpravou si však celý svět musel počkat až do roku 1994. Tehdy totiž bylo zjištěno, že na fotografiích pořízených satelitem Clementine je místo přistání Apolla 15 patrné. Černou skvrnu o velikosti asi sto metrů zřejmě způsobily spaliny přistávacího modulu, což dokládá, že měsíční povrch se oproti naší planetě prakticky nemění.
Iv
nahoru
  • OTAZNíKY MINULOSTI
Svatý grál nalezen?

Zřejmě nikdo přesně neví, jak vypadá nejznámější a také nejhledanější relikvie na světě. Anglický badatel Graham Phillips má ale v této otázce jasno, protože Svatý grál již objevil. Alespoň je o tom přesvědčený. Odborníci z Britského muzea mají ovšem jiný názor, a tak záhada opředená mnoha legendami přetrvává i nadále.
Jak vyplývá z nejrozšířenější představy, grál měl nejspíše podobu kalichu, z něhož pil Kristus při poslední večeři a do nějž pak bylo zachyceno několik kapek Ježíšovi krve. Podle jiných názorů však může jít také o misku, drahokam, nebo kámen spadlý z nebes či záhadný zdroj energie. Autor několika světových bestsellerů a uznávaný britský historik Graham Phillips ovšem zastává jiný názor.
Na rozkaz císařovny
Ve své knize Hledání Svatého grálu spisovatel tvrdí, že relikvii odvezli učenci z hrobky Krista na přání římské císařovny Heleny v roce 327. Během nájezdu Barbarů na říšskou metropoli roku 410 byla tajně přemístěna na bezpečné místo v Británii. Ve městě Viroconium, ležícím na území dnešního shropshirského hrabství, ji podle historika převzal do svého opatrovnictví samotný král Artuš a zůstala v jeho moci až do vpádu Normanů. Grál tak údajně získal francouzský šlechtic Payn Peveril a dědil se v jeho rodu z generace na generaci.
Posledním přímým potomkem byla jistá Frances Vernonová, která si vzala za manžela dějepisce Thomase Wrighta. Měli spolu jediného syna, avšak ten předčasně zemřel v mladém věku a nešťastní rodiče se rozhodli, že cenný předmět bude nejrozumnější ukrýt. Z obavy, že by se mohl nenávratně ztratit, vytvořil Wright údajně zašifrovanou zprávu o tom, kde je schovaný. Zakódované „vodítko“ připojil k básni o grálu, jejímž autorem byl jeden z dávných předků jeho manželky.
Ukrytý byl na půdě
Po Wrightově smrti se Frances znovu provdala a měla děti. O tajemném dědictví se pak náhodně dozvěděl její vnuk Walter Langham v roce 1920. Podařilo se mu rozlousknout klíč – stopa vedla do Hawkstonského parku u města Shrewsbury, které je největším v hrabství Shropshire. Na složitě přístupném vrcholu pahorku White Cliif, kam se lze dostat pouze bludištěm spletitých chodeb, objevil na místě zřícené kaple pod kamenným pulpitem tvaru orla skutečně zašlý, pět centimetrů vysoký kalich ze zeleného onyxu.
Nález si Langham ponechal jako rodinou památku a ta se dostala až do rukou jeho pravnučky Victorie Palmerové z města Rugby v hrabství Warwickshire. V roce 1995 se zkontaktovala s Grahamem Phillipsem a nádobu pak společně uložili do trezoru v bance.
Vědci pochybují
Dosud nevyřešenou otázkou však stále zůstává, jestli jde skutečně o pravý Svatý grál. Vzhledem k charakteru materiálu, z něhož je vyroben, bohužel nelze přesně určit jeho stáří uhlíkovou metodou. Experti z Britského muzea se domnívají, že jde pravděpodobně o nádobu na mazání či na vůni římského stylu, zhotovenou možná v prvním století. Pocházet prý může z Palestiny, protože tamní řemeslníci často používali k výrobě podobných věcí právě onyx.
Mnozí kritikové poukazují na skutečnost, že kalíšek je pro pití dosti malý a tedy i nevhodný. Ježíš při poslední večeři zřejmě smáčel rty v mnohem větším poháru. Phillips v této souvislosti naznačil, že pokud nejde o skutečný grál, půjde o jinou velmi významnou relikvii související s Kristem.
Kalich a mísa
Svatý grál je opředen celou řadou nejrůznějších legend - v té nejznámější figuruje svatý Josef z Arimatie. Po smrti Ježíše přicestoval do Británie a navštívil kostel v Glastonbury. Vypráví se, že jeho hůl zapíchnutá do země v opatství zakořenila a vyrostl z ní obrovský keř. Poutník to považoval za znamení, a proto relikvii ukryl ve zdejší studni. Grál se zde ale nikdy nepodařilo nalézt.
Podle dějepisců by však mohl být příběh založen alespoň z části na pravdě. U svatostánku v minulosti skutečně stávala vzrostlá dřevina, ovšem tu nechal porazit Olivier Cromwell, aby zde později nechal zasadit jiné keře. Je zajímavé, že stejný druh má původ ve Svaté zemi.
Existují rovněž názory, podle nichž kořeny grálu sahají mnohem hlouběji do historie, až k vzdáleným Keltům a jejich mytologii. Bývá ztotožňován s magickým kotlem boha Brana, v němž oživoval zemřelé. Britský genealog a spisovatel Noel Currer-Briggs ve své knize Rubáš a grál dokonce tvrdí, že grály musely být dva. Jedním je skutečně kalich, druhý, podle autora ten pravý, má podobu mísy, do níž bylo uloženo plátno ovinuté kolem mrtvého těla Krista. Ať už je pravda jakákoliv, faktem i nadále zůstává, že honba za Svatým grálem bude pravděpodobně ještě dlouho pokračovat.
(tor)


nahoru
  • SLAVNé OSOBNOSTI
Ayrton Senna – věčná hádanka

Neuvěřitelné události se nevyhýbají ani takovým místům, jakým je svět automobilových závodů. Za příklad může sloužit příběh brazilského jezdce Ayrtona Senny. Přestože si už odmala dokázal podmanit vše, co mělo kola, a na několik let se dokonce stal hvězdou F1, jeho strmou kariéru stejně rychle ukončil nepochopitelný náraz do betonové zdi na okruhu v italské Imole.
Trojnásobný mistr světa zahynul v troskách vozu 1. května 1994. Za dosud nevyjasněných okolností tehdy nezvládl mírnou zatáčku Tamburello a dvousetkilometrovou rychlostí se vyřítil z dráhy. Vyšetřování nehody následně ukázalo, že se sice snažil brzdit ze všech sil, ale zastavit vůz z rychlosti 310 kilometrů v hodině za tak krátkou chvilku jednoduše nebylo možné. Z dostupných údajů prostě nebylo možné jednoznačně učinit závěr o příčině nárazu modrobílého Williamsu do betonové zdi. Zlomená tyč řízení či nízký tlak v pneumatikách nebo snad ztráta kontroly na hrbolu v Tamburellu?
Ohromení diváci sledovali poslední drama své automobilové modly téměř bez dechu. Někteří měli pocit, že se závodník pohnul. Když ale sundali přilbu, bylo všem jasné, že tenhle náraz nemohl přežít. Část závěsu kola mu rozdrtila lebku. Přestože byl ještě převezen do nemocnice, veškerá snaha lékařů byla marná.
Dětství na kolech
Ayrton Senna da Silva se narodil 20. března roku 1960 v rodině úspěšného saopaulského obchodníka. Po matce mu v žilách kolovala bouřlivá italská krev, ale jeho život přece víc ovlivnil otec. Ke čtvrtým narozeninám mu totiž věnoval osudový dárek – motokáru. Jakmile chlapec usedl za volant, podlehl touze vítězit.
Talentovaný jezdec dal o sobě také velmi brzy vědět. Stal se mistrem světa v motokárách, později vyhrával i na jednostopých vozidlech, a posléze začal pomýšlet na formule.
Na začátku osmdesátých let odešel do Anglie, kde získal dva prestižní tituly národní formule Ford, a pak už konečně pronikl mezi elitu. Nejprve dostal nabídku od stáje Williams, ale první vítězství si vychutnával teprve v barvách monopostu Lotus. Ovšem vrchol jeho kariéry představuje až přestup do týmu McLaren, v němž získal tři mistrovské tituly.
Divoký jezdec
Přestože nemohlo být pochyb o jeho jezdeckém talentu a píli, čímž si získal řadu obdivovatelů, nevyhnul se ani kritickým ohlasům kvůli sobeckému stylu jízdy. Když například Ayrton několikrát vyřadil svého stájového kolegu Alaina Prosta při závodech, jejich hádky došly až tak daleko, že museli být ubytováváni v různých hotelech.
Ačkoliv Senna byl považován za agresivního jezdce, zajímala jej také bezpečnost závodění. Jako by tušil, že mu hrozí nebezpečí. Ještě na začátku své poslední sezóny prohlašoval, že bude děkovat Bohu, když rok 1994 přežije ve zdraví. První dva závody nakonec nedojel a pak přišla tragédie v Imole. Podle některých teorií na trati ležel kus vozu po předchozí nehodě a Ayrton se mu chtěl vyhnout. Nezahřáté pneumatiky však manévr nezvládly a šampionův monopost vyjel z dráhy. Podle jiných mohl sehrát roli i stres a tlak ze strany mladších a schopných závodníků či únava. Nebo to bylo úplně jinak? Pokud někdo zná úplnou pravdu jistě jí nikdy neprozradí.
Při státním pohřbu v rodné Brazílii televizní komentátor vyřkl: „Zemřel muž, zrodil se mýtus.“ A nemýlil se. Jestliže byl Senna už za života pojmem, smrt mu paradoxně zajistila nesmrtelnost.
(dtk)
nahoru
  • NEVYJASNěNá úMRTí
Smrt brazilského Kennedyho

Jedna z nejopěvovanějších postav brazilské historie může potěšit i naše srdce. Předci výjimečného prezidenta Juscelina Kubitscheka totiž pocházeli z jižních Čech. Populární státník se svého úřadu ujal právě před padesáti lety a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu v dějinách Jižní Ameriky. Teprve dnes však vycházejí na povrch informace, které zpochybňují oficiálně stanovenou příčinu jeho smrti.
Když se v Brazílii napíše monogram JK, každý ví, o kom je řeč. Jsou to stejně proslulé iniciály jako třeba v České republice TGM nebo v Americe JFK. Právě výslovnost dvou počátečních písmen Kubitschekova jména dala vzniknout jeho mazlivé přezdívce Žotaka. Provázela ho celou politickou kariérou, o níž lze bezesporu říct, že byla zázračná.
V době vládnutí brazilského prezidenta českého původu došlo k řadě změn - od organizování rozsáhlé industrializace až po výstavbu výjimečného nového hlavního města Brasília. Náhlá smrt milovaného politika proto zaskočila tisíce jeho obdivovatelů, kteří si kladli otázku: Byla to opravdu jen nešťastná autohavárie?
Milovaný starosta
Pravnuk českého emigranta Jana Nepomuka Kubíčka z jihočeské obce Kolný se narodil v roce 1902 v chudé rodině a nedalo se předpokládat, že by to Juscelino Kubitschek de Oliveira, zvláště po brzké smrti otce, mohl někam dotáhnout. Mladík však toužil po vzdělání a vstoupat vzhůru. V roce 1921 přes všechny sociální handicapy dokázal zasednout do poslucháren lékařské fakulty v Belo Horizonte a po studiích se stát chirurgem. V době své stáže v Paříži navštívil i tehdejší Československo a v jeho pamětech najdeme mimo jiné zmínku o překvapení, které zažil, když otevřel zdejší telefonní seznam a zjistil, kolik tu žije Kubíčků.
Pro kariéru budoucího vůdce země byla ale mnohem důležitější doba občanské války v roce 1932. Jeho organizační talent při řízení polní nemocnice zaujal mocného politika Benedita Valaderese, který Kubitschekovi nabídl místo ve svém týmu. Netušil, že jej jeho chráněnec zanedlouho zastíní.
O dva roky později už de Oliveir kandidoval do parlamentu a v roce 1940 se stal starostou města Belo Horizonte. Dodnes se tradují historky o tom, jak vstřícný dokázal být a jak se zajímal o problémy obyčejných lidí. Později s úsměvem vzpomínal, že ho při náhodném setkání na ulici často zdravili i malí kluci veselým pozdravem: „Ahoj, Juscelino!" Pro někoho by to možná byl vrchol kariéry, Kubitschek ale teprve začínal.
Město snů
Věčně usměvavý a neúnavně pracující starosta neměl nepřátele, národ miloval i jeho okouzlující manželku Sarah. V roce 1955 se vyhoupl do prezidentského úřadu a celou zemi překvapil smělou vizí založení nového sídelního města. Rio de Janeiro mělo ztratit své výsadní postavení.
O přesunu metropole z pobřeží do vnitrozemí se v Brazílii nesměle diskutovalo už dvě století, ale dosud nikdo nenašel dostatek odvahy, aby neuvěřitelně složitý a drahý projekt dotáhl do konce. Kubitschek i přes rostoucí zadlužení státu našel prostředky a občané byli nadšeni. Začala vznikat Brasília - nové hlavní město uprostřed divočiny.
Prezident dal volnou ruku v projektování dvěma významným architektům. Oscar Niemeyer a Lúcio Costa vybudovali futuristickou aglomeraci plnou unikátních budov, která dodnes budí závist jejich kolegů ze všech koutů světa. Město je výjimečné také tím, že v nejvyšší možné míře zachovává přírodní ráz krajiny - není ani tak velkoměstem jako souborem izolovaných staveb v přírodě.
Metropole byla vybudována za tři roky a sedm měsíců. V roce 1987 ji UNESCO zapsalo na prestižní seznam skvostů lidstva - World Heritage Sites.
Smrt na dálnici
Znovuzvolení Juscelina Kubitscheka do čela státu by bylo po pětiletém funkčním období naprostou samozřejmostí. Jenomže brazilská ústava zakazovala opětovné zaujetí mandátu. Milovaný státník úřad opustil a všichni si byli jisti, že v příštích volbách se do svého křesla opět vrátí.
Kubitschekův následovník však nepatřil k oblíbencům a v roce 1964 byl svržen vojenským pučem. Populární Žotaka se postavil do čela opozice, ale byl vzápětí zbaven občanských práv a trpěl perzekucí vládnoucí junty. Až přišel 22. srpen 1976. Toho dne Kubitschekovo auto z dosud nevyjasněných důvodů explodovalo na dálnici mezi Sao Paulem a Rio de Janeirem.
Utajovaný spis
Tři desítky let zaměstnávaly Brazilce spekulace, zda tragédie na autostrádě byla opravdu pouhou dopravní nehodou, nebo zda se populární Žotaka stal obětí politického atentátu. Světlo do celého případu přinesl až důkaz, který se z hlubin historie vynořil v nedávných měsících - dokument Pinochetovy chilské tajné policie DINA z roku 1975.
V dopise zaslaném tehdejším šéfem DINA Manuelem Contrerasem vůdci brazilské junty generálovi Joaovi Figueiredovi se píše, aby se zabránilo Kubitschekovi a známému chilskému diplomatovi Orlandu Letelierovi v návratu do politického života. Figueiredo stál tehdy v čele Národní informační služby, brazilské obdoby chilské DINA. Je jistě podivné, že milovaný Juscelino zahynul v následujícím roce a Letelier o měsíc později.
Tento závažný dokument získala již před lety Kubitschekova rodina a předala jej významnému americkému novináři Jacku Andersonovi s podmínkou, že obsah bude udržen v tajnosti, dokud bude naživu vdova po Juscelinu Kubitschekovi. Sarah zemřela letos v únoru.
Symbol národa
Obliba bývalého prezidenta by v Brazílii nemohla být větší, ani kdyby dosud žil. Stal se symbolem svého národa a jeho cesty k prosperitě a mezinárodnímu uznání. V roce 1981 byl v centru Brasílie slavnostně otevřen památník připomínající jeho život. Kubitschekovo jméno ale v této jihoamerické zemi najdeme takřka na každém kroku - lid po něm pojmenoval třeba mezinárodní letiště v brazilské metropoli, jeden z místních luxusních hotelů nebo třeba unikátní most dokončený před čtyřmi lety.
Kdybychom se dnes zeptali brazilských občanů, kdo je nejvýznamnějším občanem dějin jejich země, možná bychom také uslyšeli jména Pelé nebo Fittipaldi. Ale Juscelino Kubitschek by v této anketě stoprocentně zvítězil.
(lup)





nahoru
  • OPTICKé úKAZY
Skrytá krása Slunce (3)

Když zapadne ohnivý kotouč a obloha je čistá bez mraků, pátráme většinou po hvězdách, kometách či umělých družicích. Příroda nám však dokáže připravit mnohem pestřejší podívanou. Pokud budeme mít štěstí a dostatek trpělivosti, můžeme objevit i perly nočního nebe – svítící stříbřitá oblaka.
Svítících mračen si lidé poprvé všimli na sklonku devatenáctého století a vzápětí se rozběhlo jejich pečlivé pozorování. Efektní nebeské představení ovšem nespatříme jen tak kdykoliv – zářící mraky bývají k vidění pouze v období kolem letního slunovratu kolem půlnoci, a to ještě velice zřídka.
Na naší polokouli bychom nejspíše uspěli v červnu a červenci, ale vyloučen není výskyt tohoto unikátního jevu ani v květnu a srpnu. Takzvané stříbřitá oblaka jsou mezi projevy oblačnosti naprosto výjimečné. Zatímco běžné mraky plují ve výšce do dvanácti kilometrů, tedy v troposféře, zářící mračna přebývají v horní části mezosféry ve výšce kolem osmdesáti kilometrů.
Podvodníci mezi mraky
Donedávna se usuzovalo, že svítící oblaka jsou pouhými shluky částic kosmického nebo vulkanického původu. Vědci už dnes vědí, že tento druh mraků je velice tenký a je nejspíše tvořen drobnými ledovými krystalky.
Noční svítící oblaky se objevují v době, kdy sluneční kotouč stojí ve výšce 6 až 16 stupňů pod obzorem. Vzdálené vysoké vrstvy atmosféry jsou za těchto podmínek totiž ještě Sluncem osvětlovány. Samotné mraky se drží těsně nad horizontem a mívají podobu stříbřitých závojů často s modravým nádechem. Podle tvaru je dělíme na čtyři základní skupiny – závoje, pruhy, vlny a víry.
Někdy se mohou za svítící oblaka vydávat i obyčejná mračna osvícena Měsícem. Potom rozdíl odhalíme nejspíš za pomoci dalekohledu – zatímco tyto napodobeniny tvořené běžnými cirry vyhlížejí spíše mlhavě, pravé svítící mraky se mohou pochlubit daleko jemnější strukturou.
V létě je největší zima
Noční zářící oblaka se nacházejí v nejchladnější části zemské atmosféry, takzvané mezopauze. V období kolem letního slunovratu zde teplota klesá na nejnižší mez a právě v tu chvíli nastává ideální prostředí pro zrod těchto neobvyklých mračen. Těm se totiž nejlépe daří při teplotě mínus 130 stupňů Celsia.
Částečky ledu vznikají v obrovských výškách nad zemským povrchem následkem stoupání malého množství vodních par z nižších vrstev atmosféry a také díky vzniku molekul vody přímo v mezosféře v okamžiku, kdy sluneční záření štěpí všudypřítomný metan.
Jak prokázala pozorování z kosmických sond, svítící mraky se v letním období tvoří nad celou polární oblastí. To jenom lidské oči je dovedou zřídka kdy zachytit. Takzvaná mezosférická oblačnost však není snadno pozorovatelná z jednoduchého důvodu – obloha bývá za polárního dne příliš světlá.
Láska pohlíží na nebe
Na základě dlouhodobého sledování a zkoumání vědci zjistili, že v posledních letech počet svítících oblaků stoupá, což pravděpodobně souvisí s globálními změnami klimatu. K častějšímu zrodu této noční podívané také přispívá stoupající sluneční aktivita.
První fotografii nočních zářících oblaků pořídil astronom Berlínské observatoře Otto Jesse roku 1885. Ve stejné době neznámé mraky pozoroval na českém území také geofyzik Václav Láska.
Přestože se naše republika nachází na samé jižní hranici pásma, kde lze ještě tento unikátní atmosférický jev sledovat, spatřit tento úkaz se podařilo i Láskovým následovníkům. V relativně nedávné době, v roce 1988, měli štěstí například astronomové v Jablonci nad Nisou, před sedmi lety v Teplé či předloni v Praze. Snad i letošní léto opět obohatí sbírku o unikátní fotografie svítících oblak.
(lup)
nahoru
  • VOJENSKá TECHNOLOGIE
Superzbraň k okamžité odvetě

Armády současných velmocí disponují celou řadou nejmodernějších zbraňových systémů. Žádný z nich ovšem nepředstavuje pro lidstvo takové riziko jako vynález hyperprostorové houfnice již ze začátku šedesátých let minulého století. Považuje se za nejzákeřnější zbraň, jaká kdy byla sestrojena.
Po tisíce let se stratégové nejrůznějších armád světa pokoušeli objevit ten nejúčinnější bojový prostředek ke zničení nepřítele. Doposud se však proti každé zbrani podařilo nalézt odpovídající ochranu. Umožňoval to především jev, kterému specialisté přezdívají „časový schodek“. Zjednodušeně řečeno – jde o čas, který musí uběhnout od zahájení útoku až po zasažení útočníka. I ta nejrychlejší raketa či letoun potřebují určitou dobu, aby se dostaly nad nepřátelské území.
A právě tento časový interval poskytoval nepříteli dostatečný čas k účinné obraně nebo protiútoku. Na počátku šedesátých let minulého století se ale objevil prostředek zcela nové generace – hyperprostorová houfnice.
Zneškodnění škůdců
Základem pro sestrojení ničivé zbraně se stal zatím neobjasněný fenomén takzvané vtištěné informace. Což znamená, že jakákoli fotografie, nebo obrázek nějakého místa či předmětu jsou nějakým tajemným způsobem svázány se zobrazovanou předlohou. Senzibilové tuto skutečnost využívají už stovky let, když nad mapou vyhledávají ukryté předměty či osoby nebo když z pouhé fotografie dokáží stanovit diagnózu nemocného.
V případě hyperprostorové houfnice šlo o otočení tohoto jevu. Znamenalo to, že útokem na obrázek by došlo k poškození nebo ovlivnění zobrazovaného objektu. Přípravných prací se ujali američtí inženýři Curtis Upton a William Knuth. V roce 1951 se jim podařilo sestrojit takzvaný „radionikový přístroj“, s jehož pomocí se jim záhy povedlo zbavit rozsáhlé lány bavlny nebezpečných škůdců.
Uptonův a Knuthův vynález později ještě vylepšil další odborník – Howard Armstrong. Základem jeho aparátu se stala kolektorová deska, na které byly umístěny letecké fotografie postiženého pole a účinný insekticid. Testy Armstrongova zařízení předčily všechna očekávání. Po zapnutí přístroje a několikaminutovém ozařování fotografie škůdci z lánu kukuřice opravdu zmizeli. Současně bylo zjištěno, že v té části pole, která na snímku před experimentem záměrně chyběla, se zhoubný hmyz vyskytoval i nadále.
Zásah bez varování
Přestože vědci svým objevem sledovali ryze mírové cíle, zmocnila se celého projektu armáda. O dalším pokračování výzkumu informoval veřejnost později bývalý podplukovník a nukleární fyzik Thomas Bearden.
Tvrdil, že armádním expertům se podařilo něco neuvěřitelného. Zvládli prý převést do virtuální podoby energii jaderného výbuchu a pak ji pomocí hyperprostorového kanálu odvést na jakékoliv místo na Zemi. S využitím zařízení, zvaného „hyperprostorový interferometr“, lze prý kdekoliv na zemském povrchu vyvolat nukleární explozi.
Američtí generálové byli nadšeni. Nová zbraň, kterou teoreticky předpověděl již počátkem 50. let minulého století ve své novele Pánův hlas geniální polský vizionář - spisovatel Stanislaw Lem, splňovala všechny představy o nejdokonalejším bojovém prostředku. Efekt časového schodku byl úplně vyloučen a nepřítel mohl být zasažen bez varování a prakticky okamžitě na kterémkoliv místě zeměkoule.
Počátkem šedesátých let byli Američané přesvědčeni, že nová superzbraň úplně zvrátí poměr sil ve světě a stane se mocným nástrojem při vydírání zemí východního bloku. Pak se ovšem stalo něco, s čím nikdo ve štábu Pentagonu nepočítal.
Nepovedený pokus
Všechno začalo zdánlivě nesouvisející katastrofou. Na přelomu let 1957 a 1958 došlo v tehdejším SSSR k výbuchu. Poblíž milionového města Sverdlovsk explodovala obrovská jaderná nálož. Mnoho lidí zemřelo a tisíce dalších obyvatel bylo zmrzačeno. Rusům se sice tragédii podařilo utajit, američtí experti ale znejistěli. Vypadalo to, že Sovětům se nepovedl experiment s hyperprostorovým přenosem atomového výbuchu. To by ale znamenalo, že východní vědci vynález znali.
Tento předpoklad se s definitivní platností potvrdil 10. dubna 1963. Toho dne se v Atlantiku potopila americká atomová ponorka Tresher. Podle sdělení námořníků z doprovodné lodi Skylark se podmořské plavidlo náhle v jediném okamžiku rozlomilo na kusy a kleslo na dno oceánu.
Havárie, která si vyžádala životy 129 mužů, nebyla nikdy oficiálně objasněna. Odborníci z USA však zjistili šokující skutečnost. Ponorka byla zničena zásahem hyperprostorové houfnice. Tento společný vynález českých a sovětských vědců pracoval na přesně stejném principu jako jeho americký protějšek. Pentagonu se proto rovnováhu sil zvrátit nepodařilo.
Ačkoliv nikdo neví, zda se na výzkumu těchto nebezpečných zbraní pokračovalo dál, je možné, že armády světových velmocí je vlastní a stále zdokonalují.
Ing. Vladimír Červinka
Zdroj: Ernst Meckelburg: UFO – NÁVŠTĚVNÍCI Z BUDOUCNOSTI (Dialog Liberec)

nahoru
  • K ZAMYšLENí
Šálí nás náš mozek?

Co je v našem světě skutečnost a co pouhá iluze? Tuto dávnou filozofickou otázku znovu připomněly série filmů Matrix a Star Trek, ve kterých jsou předvedeny hypotetické možnosti vzniku virtuální reality. Ta je však zde vytvářena uměle za pomoci technických prostředků. Je ale vůbec náš život opravdovou skutečností?
Technická zařízení umožňují již dnes lidem prožít určitý druh virtuální reality za pomoci speciálních brýlí a snímačů přichycených k různým částem těla. Počítač pak před očima zobrazí nereálný svět, v němž se odpovídajícím způsobem promítají i naše skutečné pohyby, iluzi pak doplní zvuky a dokonce třeba i měnící se pachy či teplota.
Filmové virtuální světy
Dokonalou možnost této technické virtuální reality pak zobrazuje sci-fi film Matrix. Zde jsou lidé pod nadvládou strojů, které jejich těla umísťují do nádob a napojují na hadičky s umělou výživou, mozky pak jsou přímo připojeny na počítačovou síť a zobrazuje se jim zdánlivě normální život, o jehož nereálnosti nemají tušení.
Jiné řešení ukazuje seriál Star Trek, kde se v kosmické lodi nalézá zařízení zvané „holodeck“. V něm se jeho uživatelé mohou dostat do světa vytvořeného holografickou simulací, který má libovolnou podobu podle jejich přání.
Vesmír jako hologram
Někteří vědci jdou ve svých úvahách ještě dál, zároveň ale vzbuzují otázku, zda se nevydávají ve stopách Járy Cimrmana do slepých uliček poznání. Například profesor Tiller ze Stanfordské univerzity je zastáncem teorie, že celý náš vesmír je jen jedním obrovským hologramem, který pojmenoval holoversum.
Tato myšlenka se jeví pouze jako cvičení představivosti, zajímavé však jsou závěry zakladatele laboratoře pro výzkum snů při Maimonides Medical Center v Brooklynu, profesora Ullmana. Podle něho se nás při spánku naše vědomí snaží informovat o jiné realitě, kterou v bdělém stavu nevnímáme.
Co je realita?
Lidské dějiny jsou ovšem plné mnohem výraznějších projevů vnímání dalších úrovní reality, než s jakou se setkáváme při „přízemním“ myšlení, odvozeném jen od záznamu světa pomocí našich pěti smyslů. Například víra v „duchovní bytosti“, a to nikoliv pouze v Boha či „bohy“, je stará jako lidstvo samo. I pro dnešní skeptiky se tak nabízí otázka, zda nevznikla díky jejich skutečnému mimosmyslovému vnímání a zda někteří lidé nemohou mít tyto schopnosti i v současnosti.
Lze považovat fakt, že ve svém životě nepotkáváme okřídlené anděly, vodníky či trpaslíky s lucerničkou za nezvratný důkaz toho, že nemohou existovat jako duchovní bytosti? A není tedy zdánlivě pohádková realita opravdovou, byť trochu zkreslenou skutečností, a to, co většina lidí vnímá jako realitu, ve skutečnosti pouhou pohádkou?
Ivo Žaloudek

Posledni komentare
07.06.2016 21:13:45: Je mi líto, ale myslím, že Se mýlíte. Jsem si jistý. :-x pujcky plus
07.06.2016 18:01:47: Jsem přesvědčen, že Se mýlíte. Jsem si jistý. Napište mi do PM. :D půjčky bez registru ostrava...
16.06.2015 12:24:28: bojan 8-O rychla sms pujcka na ucet
23.10.2009 16:03:37: Zdravím všechny příznivce tajemna.Jsem rád,že existují stránky zabývající se touto tématikou.Asi kaž...
 
UFO - VESMÍR - ZÁHADY - VĚDA administraci v 'Nastavení stránek'.